Ragnarok: Nikdy víc!

Posted: 15/12/2013 by RagnarokCzD in Veřejná knihovna
Tagy:, ,

I. Plán

Dnes odcházim zadnim vchodem, nepotřebuju aby si někdo všimnul že sem se ztratil, nemam moc času, ale jesli to vyjde udělám si dlouhou dovolenou. Už se skoro vidim na kanárech, ležim si na pláži v houpací síti, piju bůhví jakej chlast z kokosovýho ořechu, praží na mě slunce a palmovýma listama mě ovývaj ženský nahoře bez … jo bude to pohoda, ale zatraceně těžce vydřená pohoda. Nemůžu si ani zavolat taxíka, tak beru bráchovo kolo opřený o zeď na dvorku, přehazuju ho přes plot a malou dírou se protahuju za nim. Nasedám na kolo a vyrážim do tmavou uličkou směrem k těm, který znaj všechno … jenom ne práci.
Jak sem se cestou toulal představama o ženkejch, chlastu a … ničem dalším, ani mi nepřišlo že cesta trvala tak dlouho. Minula dobrá půlhodinka, než sem ujel necelejch sedm kilometrů a stejně jsem ještě nebyl u cíle. Drahý, nedrahý … kolo skončilo v roští a já sem tam zapadnul hned po něm. Kolem projel nablejskanej Mercedes, nezdálo se, že by o mě řidič jevil sebemenší zájem. Buď si mě nevšimnul, nebo mě jako většina zdejších snobů prostě ignoroval, v obou případech dobře pro mě. Dál musim pěšky, přeběhnu pět zahrad a budu doufat, že ani na jedný nemaj puštěný psy. Přeběhnutí zahrad dopadlo dobře, až na ten menší šok, když se najednou na balkóně posledního domu objevila značně opilá dvojice, která se rozhodla že si to dneska rozdá na čerstvym vzduchu. Naštěstí pro mě jejich plot taky nebyl v nejlepším stavu a dalo se skrz něj dostat nepozorovaně až na zahradu toho domu o kterej mi šlo.
Až teď sem si uvědomil, že bych si pro jistotu měl přes držku natáhnout kuklu. Dům byl na první pohled prázdnej, všude zhasnuto a jedinej zvuk z okolí byl ostřikovač na sousedově zahradě. Přímo nad dveřma na terasu výstražně blikalo červený světýlko od alarmu. Nebudu si hrát na profíka jediný co vim je to, že snažit se tyhle bedničky nějak odpojit je ztráta času. Můj plán byl jednodušší, dovnitř a ven … až začnu budu mít zhruba pět minut. Bez přestávky těkám očima po okolí, a šmátrám rukou po zemi abych našel něco co mi pomůže dostat se dovnitř, velká škoda pro majitele, že si dělá na zahrádce skalku s kytičkama. Vybíhám z křoví, vší silou házim kámen proti prosklenejm dveřím a následně probíhám vzniklou dírou, na záda se mi snáší malá sprška střepů, naštěstí se všechny bezpečně svezly po zádech plochou stranou. V uších mi zvoní, jak se rozeřval alarm, dveře nalevo, pracovní stůl, druhej šuplik, rozsvěcim stolní lampu, červený desky, zavírám šuplik a na stole … zlatý hodinky? Vida, malej bonus, beru je taky. Spěšně se rozhlídnu po místnosti, hromada bezcenejch kravin, hromada těžko prodatelnejch kravin a jedna, různýma kamenama vykládaná černá truhlička. Vida, šparkovnice, další bonus. Házim do ní hodinky, beru krabičku i s deskama pod levou ruku a zdrhám.
Sotva co se mi podařilo přelízt přes plot, přijížděj policajti. Asi sem pěkně naštval souložící páreček když jim alarm pokazil atmosféru, slyšim z jejich strany jenom jak ženskej hlas křičí: „Běžel támhle!“ mrcha jedna. Neřešim co kdo křičí, vnímám jenom svojí cestu a svůj náklad. Kdyby se na mě někdo díval, nevim jesli by řek že sem se skrčil do kotoulu nebo si rozbil hubu, každopádně sem zaplul do dalšího křoví kde sem se poprvé ohlídnul. Dneska mám vážně šťastnej den …
Dou po mě dva policajti z nichž jeden je očividně hotovej prototip koblihožrouta, druhej je horší, očividně v dobrý kondici protože se dostal přes plot a už s baterkou v ruce hledá stopu toho kam jsem moh běžet. Na další analýzu není čas, kontrola situace: Dírkou v plotě kouknu na sousední pozemek … psí bouda, žádnej kotec, blbej nápad tam lízt. Ohlídnu se za sebe, tipickej dřevěnej plot v přímý čáře přímo za mnou otevřená branka … možná sem měl spíš počkat až si toho všimnou a napadne je že sem tam tudy zdrhnul, ale já vyrazil do branky a zahnul do prava. Pes od sousedů začal štěkat jako smyslů zbavenej. Sice to upozornilo strážníky, ale naštěstí pro mě se ten zdatnější rozhodnul zrychlit a přeskočit plot. Ten pod nim ale povolil a tak si nejspíš parádně nabil tlamu, já za sebou jenom slyšel tupou ránu a hromadu nadávek. Konečně sem doběhnul až k bráchovu kolu a taky tak konečně mě napadlo, že bych moh ty věci hodit do batohu co mam na zádech, místo toho abych se pořád staral o to jesli mi něco nevypadlo. Strkám lup do batohu, sundávám masku a vyrážim na můj vkus až moc vysokym tempem co nejdál od sut … cesta zpátky byla rychlejší, protože z kopce to de snáz a s cajtama za patama v sobě člověk objeví novou sílu.

Poprve za celej den se mi postavila do cesty smůla, přímo proti mně se řítěj další dvě policejní auta. Uhejbám do uličky a řítim se dál, jak nejrychlejc dokážu … no popravdě se řítim trošku rychlec než dokážu, takže si při první příležitosti namelu xicht i já. Něco se mi připletlo do drátků předního kola, to se rázem zastavilo a já po čumáku mířim k zemi, vlastním tělem zametám několik metrů a zastavuju se o stěnu starýho skladiště. Není čas přemejšlet, nervy fungujou rychlejc než mozek … a bolest jim trochu pomáhá. Odkopávám kolo do hromady bordelu na pravý straně uličky zahalený do stínu a odkulhádám na druhou stranu. Marně se snažim ve tmě hledat cestu, hledám cokoli co by naznačovalo úkryt, zapomínám se dívat pod nohy, mizim v díře vedoucí pod sklad. Nevidim nic kromě mihotající se tmy, slyšim jenom svoje srdce a svůj hlas když do něčeho nazrazim, rána do lokte, do kolene, do žeber, do hlavy, pak druhá do hlavy … a následně ticho a tma…

II. Probuzení

Nevim jak dlouho sem byl mimo … snad pár minut, snad hodinu … ale hlava mě tolik nebolela ani když sem se tenkrát vsadil s Voloďou že ho přechlastám. Podle všeho mám zlomenejch několik žeber, nemůžu pohnout pravym loktem a levá noha je od kolene dolu otočená do jinýho směru než zbytek těla … jo a taky se mi o něco zasekla, takže tady napůl visim jako nějakej chromej netopýr podpírající se půlkou těla o podlahu.

Tohle vůbec nebude pěkný.

Škubnutí nohou ve snaze se vyprostit se zdálo jako dobrej nápad … v první polovině následující vteřiny. V tý druhý, kdy se o slovo přihlásil snad každej nerv toho, co sem ještě nedávno nazýval svýma nohama už to nebylo tak růžový, hlavně proto že žádnej z nich neměl na práci nic lepšího než řvát bolestí … taky sem si zařval a celkem slušně.
Přemluvili mě, zkusim to opatrně.

Při obhlížení terénu sem zjistil, že se zase projevilo moje pověstný štěstí, nebejt tady ta bedna na který sem přistál, možná bych o tu nohu už přišel … i když podle toho jak sem se cejtil bych řek, že k tomu pořád může dojít. K podlaze to byl dobrej metřík, okolí vypadalo jako nějaký skladiště a podle vrstvy prachu co se na mě pomalu zase začínal usazovat tady už sakra dlouho nikdo nebyl! Dobře, profláknutim si nemusim dělat hlavu. Teď zpátky k tý noze, místnost se přece jen obhlíží snáz když je nahoře nahoře a ne dole. Škubat sebou už radši nebudu, naposledy mi to stačilo, přitahování nepřipadá v úvahu kvůli žebrům a těžko se mi povede nadzvednout se rukama, tak možná kdybych …
*Křup*
„Kur…!“
Bedna podepírající mi záda vypověděla službu a se zvukem charakteristickym pro praskání dřevěnejch beden se její zbytky odporoučeli k podlaze. Já se poroučel za nima, noha naštěstí nedržela tak pevně, ať už se držela čehokoli.

Jeden by řek, že po tom všem se mu konečně trochu uleví, ale dopad na betonovou podlahu posetou třískama ze starý rozlámaný bedny, byť zádama napřed není až tak příjemnej. Chtěl sem si zařvat znova, ale jen sem si nesrozumitelně zachrčel a svět se vzdálil do černoty.

Probral mě zvuk kapající vody, teda on to nebyl ani tak zvuk, jako spíš dotek … a ta voda ani tak nekapala, jako spíš tekla proudem právě z tý díry, kterou sem sem zahučel. Podle kraválu kterej přitom vytvářela venku celkem slušně lilo. Noha i ruka se po menším zatínání zubů a celkem solidní dávky bolestivejch šoků pomalu vraceli ke svejm funkcím, i když je pravda že na tančení se ještě necejtim … s trochou štěstí se odsut odplazim dřív než umřu hlady.

Opatrně sem si prohmatával hrudník. Nejsem sice doktor, ale zdá se mi, že zlomenýho nic nemam. I pár … set … tisíc modřin sem si pravděpodobně přidělal, po troše odpočinku mimo realitu se mi zdá že sem byl zbytečně kritickej. Zpátky do reality mě srazil pokus o posazení, takovejch světýlek, kvězdiček, mžitků a ostatních potvor sem snad jaktěživ neviděl. Dělalo se mi z toho blbě, tak sem si radši zase lehnul a čekal až je to točení, kroucení a mihotání přestane bavit. Půjdeme na to pomalejc, nejdřív hlavu … pak lehce nadzvednout tělo, opřít o lokty … ještě trošku přizvednout … vrátit se na lokty (nenádivim světýlka) … další pokus o zvednutí … opřít záda o mokrou zeď ,,, a teď si dáme pár minut pauzu. Studená voda za límcem nebyla až tak nepříjmená, jak by si někdo moh myslet, i kdyby nic, stačilo trochu zaklonit hlavu a smyla mi z huby nánosy prachu. A zchladit hlavu pomáhá myslet … někdy.

Takže, vážně skladiště a vážně opuštěný, podle všeho se tady za celou dobu nepohnul ani vzduch. Kromě díry kterou sem sem zapadnul ještě několik podobnejch, cca 5 metrů od sebe. Momentálně moje jediný zdroje světla a i tak nijak valný, ale třeba je ještě noc … nebo hůř, už zase noc. Po několika minutách prohlížení beden na bednách, beden mezi bednama a beden okolo beden … sem si řek že je na čase zase se pokusit pohnout, bolest v levý noze byla nechutná, ale druhá noha se chovala docela rozumně.

Drápat se na bednu s jedou funkční nohou, půlkou funkční ruky a dost nefunkčním zbytkem člověka není ani z daleka taková zábava jak by jeden čekal. Ale podařilo se … teď už jen najít nějaký cokoli, co by se dalo považovat za primitivní berličku a hurá za svobodou. Další odpočinek věnuju kontrole nákladu v batohu.

Šperkovnice je na dranc a hodinky potřebujou nový sklíčko, taky se mi podařilo zničit několik naušnic a roztrhnout něco co ve zdejší tmě vzdáleně připomínalo náhrdelník … doufám že alespoň z perel. Desky vypadaj v pořádku a snad i suše, obsah zkontroluju až venku.

Tak jo, generálka … nevim jesli bylo těžší si stoupnout, nebo nezkácet se zase zpátky do polohy v níž sem začínal. Každopádně se mi začíná dařit držet v relativně vzpřímený poloze, pokud mám v okolí dostatek pevnejch předmětů k udržování rovnováhy. Doufám že mezi těma bednama bude cesta, na přelejzání se ještě necejtim …

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s