Ragnarok: Nikdy víc!

Posted: 15/12/2013 by RagnarokCzD in Veřejná knihovna
Tagy:, ,

I. Plán

Dnes odcházim zadnim vchodem, nepotřebuju aby si někdo všimnul že sem se ztratil, nemam moc času, ale jesli to vyjde udělám si dlouhou dovolenou. Už se skoro vidim na kanárech, ležim si na pláži v houpací síti, piju bůhví jakej chlast z kokosovýho ořechu, praží na mě slunce a palmovýma listama mě ovývaj ženský nahoře bez … jo bude to pohoda, ale zatraceně těžce vydřená pohoda. Nemůžu si ani zavolat taxíka, tak beru bráchovo kolo opřený o zeď na dvorku, přehazuju ho přes plot a malou dírou se protahuju za nim. Nasedám na kolo a vyrážim do tmavou uličkou směrem k těm, který znaj všechno … jenom ne práci.
Jak sem se cestou toulal představama o ženkejch, chlastu a … ničem dalším, ani mi nepřišlo že cesta trvala tak dlouho. Minula dobrá půlhodinka, než sem ujel necelejch sedm kilometrů a stejně jsem ještě nebyl u cíle. Drahý, nedrahý … kolo skončilo v roští a já sem tam zapadnul hned po něm. Kolem projel nablejskanej Mercedes, nezdálo se, že by o mě řidič jevil sebemenší zájem. Buď si mě nevšimnul, nebo mě jako většina zdejších snobů prostě ignoroval, v obou případech dobře pro mě. Dál musim pěšky, přeběhnu pět zahrad a budu doufat, že ani na jedný nemaj puštěný psy. Přeběhnutí zahrad dopadlo dobře, až na ten menší šok, když se najednou na balkóně posledního domu objevila značně opilá dvojice, která se rozhodla že si to dneska rozdá na čerstvym vzduchu. Naštěstí pro mě jejich plot taky nebyl v nejlepším stavu a dalo se skrz něj dostat nepozorovaně až na zahradu toho domu o kterej mi šlo.
Až teď sem si uvědomil, že bych si pro jistotu měl přes držku natáhnout kuklu. Dům byl na první pohled prázdnej, všude zhasnuto a jedinej zvuk z okolí byl ostřikovač na sousedově zahradě. Přímo nad dveřma na terasu výstražně blikalo červený světýlko od alarmu. Nebudu si hrát na profíka jediný co vim je to, že snažit se tyhle bedničky nějak odpojit je ztráta času. Můj plán byl jednodušší, dovnitř a ven … až začnu budu mít zhruba pět minut. Bez přestávky těkám očima po okolí, a šmátrám rukou po zemi abych našel něco co mi pomůže dostat se dovnitř, velká škoda pro majitele, že si dělá na zahrádce skalku s kytičkama. Vybíhám z křoví, vší silou házim kámen proti prosklenejm dveřím a následně probíhám vzniklou dírou, na záda se mi snáší malá sprška střepů, naštěstí se všechny bezpečně svezly po zádech plochou stranou. V uších mi zvoní, jak se rozeřval alarm, dveře nalevo, pracovní stůl, druhej šuplik, rozsvěcim stolní lampu, červený desky, zavírám šuplik a na stole … zlatý hodinky? Vida, malej bonus, beru je taky. Spěšně se rozhlídnu po místnosti, hromada bezcenejch kravin, hromada těžko prodatelnejch kravin a jedna, různýma kamenama vykládaná černá truhlička. Vida, šparkovnice, další bonus. Házim do ní hodinky, beru krabičku i s deskama pod levou ruku a zdrhám.
Sotva co se mi podařilo přelízt přes plot, přijížděj policajti. Asi sem pěkně naštval souložící páreček když jim alarm pokazil atmosféru, slyšim z jejich strany jenom jak ženskej hlas křičí: „Běžel támhle!“ mrcha jedna. Neřešim co kdo křičí, vnímám jenom svojí cestu a svůj náklad. Kdyby se na mě někdo díval, nevim jesli by řek že sem se skrčil do kotoulu nebo si rozbil hubu, každopádně sem zaplul do dalšího křoví kde sem se poprvé ohlídnul. Dneska mám vážně šťastnej den …
Dou po mě dva policajti z nichž jeden je očividně hotovej prototip koblihožrouta, druhej je horší, očividně v dobrý kondici protože se dostal přes plot a už s baterkou v ruce hledá stopu toho kam jsem moh běžet. Na další analýzu není čas, kontrola situace: Dírkou v plotě kouknu na sousední pozemek … psí bouda, žádnej kotec, blbej nápad tam lízt. Ohlídnu se za sebe, tipickej dřevěnej plot v přímý čáře přímo za mnou otevřená branka … možná sem měl spíš počkat až si toho všimnou a napadne je že sem tam tudy zdrhnul, ale já vyrazil do branky a zahnul do prava. Pes od sousedů začal štěkat jako smyslů zbavenej. Sice to upozornilo strážníky, ale naštěstí pro mě se ten zdatnější rozhodnul zrychlit a přeskočit plot. Ten pod nim ale povolil a tak si nejspíš parádně nabil tlamu, já za sebou jenom slyšel tupou ránu a hromadu nadávek. Konečně sem doběhnul až k bráchovu kolu a taky tak konečně mě napadlo, že bych moh ty věci hodit do batohu co mam na zádech, místo toho abych se pořád staral o to jesli mi něco nevypadlo. Strkám lup do batohu, sundávám masku a vyrážim na můj vkus až moc vysokym tempem co nejdál od sut … cesta zpátky byla rychlejší, protože z kopce to de snáz a s cajtama za patama v sobě člověk objeví novou sílu.

Poprve za celej den se mi postavila do cesty smůla, přímo proti mně se řítěj další dvě policejní auta. Uhejbám do uličky a řítim se dál, jak nejrychlejc dokážu … no popravdě se řítim trošku rychlec než dokážu, takže si při první příležitosti namelu xicht i já. Něco se mi připletlo do drátků předního kola, to se rázem zastavilo a já po čumáku mířim k zemi, vlastním tělem zametám několik metrů a zastavuju se o stěnu starýho skladiště. Není čas přemejšlet, nervy fungujou rychlejc než mozek … a bolest jim trochu pomáhá. Odkopávám kolo do hromady bordelu na pravý straně uličky zahalený do stínu a odkulhádám na druhou stranu. Marně se snažim ve tmě hledat cestu, hledám cokoli co by naznačovalo úkryt, zapomínám se dívat pod nohy, mizim v díře vedoucí pod sklad. Nevidim nic kromě mihotající se tmy, slyšim jenom svoje srdce a svůj hlas když do něčeho nazrazim, rána do lokte, do kolene, do žeber, do hlavy, pak druhá do hlavy … a následně ticho a tma…

II. Probuzení

Nevim jak dlouho sem byl mimo … snad pár minut, snad hodinu … ale hlava mě tolik nebolela ani když sem se tenkrát vsadil s Voloďou že ho přechlastám. Podle všeho mám zlomenejch několik žeber, nemůžu pohnout pravym loktem a levá noha je od kolene dolu otočená do jinýho směru než zbytek těla … jo a taky se mi o něco zasekla, takže tady napůl visim jako nějakej chromej netopýr podpírající se půlkou těla o podlahu.

Tohle vůbec nebude pěkný.

Škubnutí nohou ve snaze se vyprostit se zdálo jako dobrej nápad … v první polovině následující vteřiny. V tý druhý, kdy se o slovo přihlásil snad každej nerv toho, co sem ještě nedávno nazýval svýma nohama už to nebylo tak růžový, hlavně proto že žádnej z nich neměl na práci nic lepšího než řvát bolestí … taky sem si zařval a celkem slušně.
Přemluvili mě, zkusim to opatrně.

Při obhlížení terénu sem zjistil, že se zase projevilo moje pověstný štěstí, nebejt tady ta bedna na který sem přistál, možná bych o tu nohu už přišel … i když podle toho jak sem se cejtil bych řek, že k tomu pořád může dojít. K podlaze to byl dobrej metřík, okolí vypadalo jako nějaký skladiště a podle vrstvy prachu co se na mě pomalu zase začínal usazovat tady už sakra dlouho nikdo nebyl! Dobře, profláknutim si nemusim dělat hlavu. Teď zpátky k tý noze, místnost se přece jen obhlíží snáz když je nahoře nahoře a ne dole. Škubat sebou už radši nebudu, naposledy mi to stačilo, přitahování nepřipadá v úvahu kvůli žebrům a těžko se mi povede nadzvednout se rukama, tak možná kdybych …
*Křup*
„Kur…!“
Bedna podepírající mi záda vypověděla službu a se zvukem charakteristickym pro praskání dřevěnejch beden se její zbytky odporoučeli k podlaze. Já se poroučel za nima, noha naštěstí nedržela tak pevně, ať už se držela čehokoli.

Jeden by řek, že po tom všem se mu konečně trochu uleví, ale dopad na betonovou podlahu posetou třískama ze starý rozlámaný bedny, byť zádama napřed není až tak příjemnej. Chtěl sem si zařvat znova, ale jen sem si nesrozumitelně zachrčel a svět se vzdálil do černoty.

Probral mě zvuk kapající vody, teda on to nebyl ani tak zvuk, jako spíš dotek … a ta voda ani tak nekapala, jako spíš tekla proudem právě z tý díry, kterou sem sem zahučel. Podle kraválu kterej přitom vytvářela venku celkem slušně lilo. Noha i ruka se po menším zatínání zubů a celkem solidní dávky bolestivejch šoků pomalu vraceli ke svejm funkcím, i když je pravda že na tančení se ještě necejtim … s trochou štěstí se odsut odplazim dřív než umřu hlady.

Opatrně sem si prohmatával hrudník. Nejsem sice doktor, ale zdá se mi, že zlomenýho nic nemam. I pár … set … tisíc modřin sem si pravděpodobně přidělal, po troše odpočinku mimo realitu se mi zdá že sem byl zbytečně kritickej. Zpátky do reality mě srazil pokus o posazení, takovejch světýlek, kvězdiček, mžitků a ostatních potvor sem snad jaktěživ neviděl. Dělalo se mi z toho blbě, tak sem si radši zase lehnul a čekal až je to točení, kroucení a mihotání přestane bavit. Půjdeme na to pomalejc, nejdřív hlavu … pak lehce nadzvednout tělo, opřít o lokty … ještě trošku přizvednout … vrátit se na lokty (nenádivim světýlka) … další pokus o zvednutí … opřít záda o mokrou zeď ,,, a teď si dáme pár minut pauzu. Studená voda za límcem nebyla až tak nepříjmená, jak by si někdo moh myslet, i kdyby nic, stačilo trochu zaklonit hlavu a smyla mi z huby nánosy prachu. A zchladit hlavu pomáhá myslet … někdy.

Takže, vážně skladiště a vážně opuštěný, podle všeho se tady za celou dobu nepohnul ani vzduch. Kromě díry kterou sem sem zapadnul ještě několik podobnejch, cca 5 metrů od sebe. Momentálně moje jediný zdroje světla a i tak nijak valný, ale třeba je ještě noc … nebo hůř, už zase noc. Po několika minutách prohlížení beden na bednách, beden mezi bednama a beden okolo beden … sem si řek že je na čase zase se pokusit pohnout, bolest v levý noze byla nechutná, ale druhá noha se chovala docela rozumně.

Drápat se na bednu s jedou funkční nohou, půlkou funkční ruky a dost nefunkčním zbytkem člověka není ani z daleka taková zábava jak by jeden čekal. Ale podařilo se … teď už jen najít nějaký cokoli, co by se dalo považovat za primitivní berličku a hurá za svobodou. Další odpočinek věnuju kontrole nákladu v batohu.

Šperkovnice je na dranc a hodinky potřebujou nový sklíčko, taky se mi podařilo zničit několik naušnic a roztrhnout něco co ve zdejší tmě vzdáleně připomínalo náhrdelník … doufám že alespoň z perel. Desky vypadaj v pořádku a snad i suše, obsah zkontroluju až venku.

Tak jo, generálka … nevim jesli bylo těžší si stoupnout, nebo nezkácet se zase zpátky do polohy v níž sem začínal. Každopádně se mi začíná dařit držet v relativně vzpřímený poloze, pokud mám v okolí dostatek pevnejch předmětů k udržování rovnováhy. Doufám že mezi těma bednama bude cesta, na přelejzání se ještě necejtim …

Reklamy

Během následujících dní, týdnů a měsíců sice Brandon situaci se svou matkou nevyřešil, ale minimální pokrok udělala. Nechala je bydlet v jejich domě, aniž by Shaylu neustále napadala nebo urážela. To se raději buď někam uklidila, nebo praktikovala tichou ignoraci. Brandonovi to tak prozatím vyhovovalo. Užívali si se Shaylou a Ryanem chvíle, kdy mohli být všichni spolu a šťastní. Jen málokdy se ale sešli celá rodina včetně Eileen a Seana. To se stávalo pouze občas. Jednou z takových příležitostí bylo i výročí založení Kavanaghovy školy a s tím související večírek, na který vyrazili po dlouhé době jako rodina.
Byla to sotva hodina, co se vrátila do domu O’Donnellových, aby se nachystala a převlékla do večerních šatů, které si pro tu příležitost koupila. Byla unavená z celodeního pobíhání a výpomoci otci s organizací akce. Seděla u zrcadla a sledovala Ryana poskakujícího na jejich posteli. Sama by se do ní nejraději zachumlala a nevylezla dřív než po dvanácti hodinách spánku.
„Už jsi nachystaná?“ zeptal se jí Brandon, který právě vešel do pokoje a usmál se na Ryana. „Kdo to bude stlát?“ Ukázal na postel rozházenou od jeho dovádění. Nešlo ani tak o stlaní, jako o princip. Pak stočil pohled k Shayle a uznale hvízdnul.
„Vás dva asi dneska nechám doma.“ Obdařila je okouzlujícím pohledem a dál se věnovala zapínání dlouhých náušnic. „Ještě vteřinu.“ Dodala a natáhla se pro flakón s parfémem, který dostala od Brandona jako dárek.
„Kdepak, to my tebe necháme doma,“ oponoval jí, zatímco vyhnal Ryana z postele a snažil se ji uvést do původního stavu. „Nemůžeme přece připustit, aby nám tam takovou krasavici někdo ukradl. Že ne, Ryane?“
„Nemůžeme,“ přikývl a doběhl k Shayle. Zastavil se vedle ní a zvědavě ji pozoroval.
„Brepto.“ Cvrnkla ho do nosu a zanechala na něm tak vrstvičku krému, kterým si natírala ruce. „Jsem hotová.“ Odsunula židli a postavila se, aby uhladila látku svých šatů. Bylo zvláštní cítit pod nimi vypoulené bříško. Byly to už tři měsíce a její stav byl na Shayle už znát.
Ryan k němu zvědavě přiložil ucho, jako to dělával poslední dobou dost často. Stejně jako pokaždé i teď čekal, jestli něco uslyší nebo ucítí. „Nic…“ postěžoval si. „Miminko tam není.“
„Ale to víš, že je,“ zasmál se Brandon. „Jenom nemá rádo, když ho starší brácha otravuje, tak to na tebe jen hraje, víš?“ Škádlil ho schválně. Políbil Shaylu na tvář a ruce jí položil na boky. „Ne,“ zakroutil hlavou, „nikam nemůžeš. Jsi až příliš krásná.“
„Tak to ti Allan moc nepoděkuje.“ Vrátila mu stejnou mincí. „Měli bychom jít nebo přijdeme pozdě. Máme všechno? Kde je ta Ryanova čepice?“ Ohlédla se k posteli, na níž ležela změť přikrývek. Byla nervózní. Už dlouho se na veřejnosti takto neukázala.
„Všechno je nachystané dole v hale,“ uklidňoval ji. „Jen asi budeme muset ještě chvilku počkat na mámu. Vypadáš unaveně,“ všiml si, když se na ni pozorněji zadíval. Jak by taky ne… „Řekneš mi, až budeš chtít jít?“
Přikývla. Slib mu dávat nechtěla. Měla obavy, že by jej nesplnila a to by udělala nerada. „Pojď, sněhuláčku, půjdeme se obléct.“ Chytila ho za ruku a druhou rozetřela krém na jeho nose.
Zavřel dveře a kráčel pár kroků za nimi až dolů do haly, kde si vzal od Connora svůj kabát. „Connore, žádný divoký večírek, až budeme pryč,“ pousmál se.
„Musím jít rychle všechny obvolat a zrušit to,“ odpověděl Connor, naoko přistiženě a podržel kabát Shayle, aby jí do něj pomohl.
„Děkuju.“ Vklouzla do něj a přidřepla k Ryanovi, aby zkontrolovala, jak se sám vypořádal se svou bundou a čepicí. Tu si narazil na hlavu způsobem, že Shayla málem vyprskla smíchy. Raději se sama natáhla pro dlouhý teplý šál a začala se do něj balit. Poslední dobou byla na zimnu náchylná.
„Snad nám nechcete utéct,“ promluvil na ně Sean scházející po schodech. Skoro to tak vypadalo, ale věděl, že určitě nechtějí.
„Ne, ale už jsem měl strach, že se vůbec nevymotáte,“ usmál se Brandon. Rozhodně byli se Shaylou hotoví o dost dřív než oni dva. A to se museli postarat ještě o Ryana.
„Nemohla jsem najít boty.“ Vysvětlila Eileen scházející ze schodů. Jako vždy, i ten den byla elegantní a dokonale upravená. Kritickým pohledem sklouzla po synově partnerce. K nelibosti však shledala, že už je zahalená v kabátu a velkou část obličeje stejně jako vlasů má překrytou svou šálou. Skoro měla chuť protočit očima. „Měli jste mu dát tu modrou čepici.“ Podotkla při pohledu na vnuka.
„Je tam zima.“ Namítla Shayla popostrkujíc chlapce, aby se šel přivítat s prarodiči.
„Je úplně jedno, jakou má čepici,“ mávnul nad tím Brandon rukou. „Stejně si ji uvnitř sundá, ne? Hlavně, aby mu bylo teplo, o to jde.“ Přešel k otci a dloubnul do něj loktem. „Myslím, že dnes nám budou všichni chlapi závidět, co?“
„Rozhodně,“ přikývl Sean pyšně a podíval se ze své ženy na Shaylu a zase zpátky. Obě mu připadaly krásné a výjimečné i bez drahých šatů nebo šperků.
Zatímco Shayla sklopila oči, sestoupila Eileen až k synovi a políbila ho na tvář. „Stále stejný lichotník, zlatíčko.“ Usmála se potěšeně a nechala si pomoct do kabátu, aby se vzápětí zapřela do manželovy paže. „Stejně nechápu, proč musíme jít takhle brzo.“ Nezapomněla si rýpnout. Kvůli Shayle vycházeli o půl hodiny dřív.
„Mami…“ Brandon na ni upřel prosebný pohled. Aspoň jeden večer v klidu. Kdy se nebude ve vzduchu vznášet ta nepříjemně napjatá atmosféra. Vzal Shaylu za ruku a propletl s ní prsty. Druhou natáhl k Ryanovi. „Taxi už je tady.“
„Je to přece Allanova dědička nebo ne?“ Obrátila se nechápajíc ke svému muži. Copak musela běhat a zajišťovat průběh večera? Zvlášť, když čekala Brandonovo dítě?
Shayla se ještě natáhla a políbila Connora na tvář, aby mu popřála pěkný večer. Pak už se raději otočila a společně s Brandonem a jeho synem vyšli do zimního večera.
„Ano, je a má ho ráda, proto mu chce asi pomoct. O těch pár minut se to nezblázní,“ pokusil se ji uklidnit úsměvem. Podržel jí dveře od auta otevřené, aby mohla nastoupit, zatímco Brandon se Shaylou a Ryanem už se usadili v tom druhém.
Cesta uběhla rychle. Po celou dobu zaměstnával Ryan Shaylinu pozornost. Jen díky němu se neschoulila na zadním sedadle a nenechala se ukolébat příjemným teplem proudícím z topení. O to krušnější pak bylo překonat pár metrů ke vstupním dveřím otcovy školy.
„Vypadá to tu dobře.“ Podotkla Eileen, když se rozhlédla po ozdobené vstupní hale. Všude se vznášela příjemná vůně květin a jehličí. Byl téměř konec prosince a dekorace rozmístěné po budově vzbuzovaly v návštěvnících slavnostní náladu.
Brandon přitáhl Shaylu k sobě a snažil se ji zahřát, i když to byl jen kousek. „Jak tě znám, bude to tu určitě dokonalé.“ Jak také jinak. Shayla by se raději rozkrájela, než aby něco odflákla.
„Doufám, že to půjde ruku v ruce i s dobrou atmosférou,“ přál si Sean. Nikdy příliš nebyl na večírky a pokud se na nich ještě nedalo vydržet…
„Jenom jsem pomáhala. Skoro nic mě nenechali dělat.“ Měla ten pocit, i když mnozí to viděli právě naopak.
„Taky můžeme za chvíli odejít.“ Navrhla Eileen tiše. Nedělala si iluze. Pokud se na organizaci podílela Shayla, nemohla čekat žádné zázraky.
„Uvidíme…“ Sean očekával večírek jako každý jiný. Mezi hosty se budou nejčastěji vyskytovat Allanovi přátelé, ti se dali snést. Až na pár výjimek, které přežije.
„Tomu se mi ani nechce věřit,“ přiznal Brandon. Copak ji někdo dokázal udržet v klidu nebo jí ubrat práce? Jen hodně těžko.
„To osvětlení se mi líbí.“ Zamumlala, zatímco si zkušeným okem prohlížela zářící světla svící rozmístěných po hale. „To musíme někdy využít.“ Přemítala a hledala další drobnosti, které by coby hostitelka mohla použít.
Brandonovu poznámku raději nekomentovala. Spíš překvapeně naslouchala slovům jeho matky. Kdyby jen tušila, že to byl právě Shaylin nápad, jistě by se tak nerozplývala.
„Mám si to psát?“ Sean se pousmál. Pokud se Eileen dostávala do dobré nálady, bylo to jedině dobře. Nehodlal jí ji nijak kazit. „Máš pravdu, vypadá to moc hezky,“ souhlasil s ní. Brandon drbnul do Shayly a mrkl na ni.
„A kdypak jsem neměla pravdu?“ Odpověděla nepřipouštějíc jakoukoliv poznámku, která nezačíná a zároveň nekončí slovy: „Ty ji máš vždycky, drahoušku“.
„Usnula jsem v tom taxíku a tohle se mi jenom zdá, že?“ Zašeptala Shayla nevěřícně. Nemohla tomu uvěřit.
„Už jste přijela?“ Ozval se najednou za jejich zády dívčí hlas. „Jsou ty svíčky správně? Takhle jste to myslela?“ Ptala se Shayly drobná blondýnka pracující ve firmě zajišťující celý průběh večera.
„Ano, přesně tak.“ Přikývla s úsměvem. „Je to nádherné, děkuji.“
„Ty ji máš vždycky, drahoušku,“ odpověděl Sean, jak si jeho žena v duchu přála. Pak se otočil dozadu na Shaylu. „To byl tvůj nápad?“ Překvapeně zvedl obočí, ale usmál se.
„Jen vzpomínka.“ Zasněně Seanovi úsměv oplatila a odmotávajíc ze sebe šál, se rozhlédla kolem.
Zato Eileen se netvářila už tak nadšeně. Začala litovat toho, jak se před chvílí nad výzdobou rozplývala. „Bude ale problém to celý večer udržovat.“ Dodala.
„Ano, ale nic není tak kouzelné jako svíčky.“ Souhlasila Shayla. Přesto věřila, že to zvládnou. „Omluvte mě, prosím. Eriko, vezměte jim prosím kabáty a odneste je dozadu. Děkuji.“
„Ale nebudeš tu celý večer pobíhat a starat se, že ne?“ zeptal se jí Brandon trochu posmutněle. Těšil se, že si ten večer užijí a budou spolu. Navíc nechtěl, aby se tolik honila.
„Kam jdeš? Můžu jít taky?“ Ryan ji zatahal za šaty a zvedl k ní hlavu. Samozřejmě musel být úplně u všeho.
„Za pár minut se vrátím. Slibuju.“ Natáhla se na špičky a políbila Brandona na tvář. „To určitě, kdo jiný by mi pomáhal?“ Zeptala se se smíchem, popadla Ryana za ruku a během chviličky už byli pryč.
„Měl bys jí něco říct. Je těhotná.“ Poznamenala Eileen. Ač to nechtěla připustit, Shayla nosila pod srdcem její vnouče.
„Řeknu, až to bude přehánět.“ Protože Shayla odešla, vzal kolem pasu alespoň svoji matku. „Neboj, ohlídám si ji.“ To myslel smrtelně vážně.
„Nech to na nich,“ zašeptal jí Sean do ucha. Nevěřil, že by Brandon nechal Shaylu dělat něco, co by mohlo jejich dítě ohrozit. Ani Shayla sama by to nedělala.
„Taky si mohla vzít teplejší šaty. Vždyť víš, jak je poslední dobou pořád zmrzlá.“ Mlela si dál svou. Možná se to nezdálo, ale o aktivitách potenciální snachy věděla téměř vše.
„Mami, klid,“ zasmál se Brandon. To, jak se o Shaylu starala, ho hrozně těšilo. I když věděl, že je to hlavně kvůli jejich dítěti, než Shayle samotné. Ale možná k ní mohla díky těhotenství trochu přilnout.
„Klid? Je to moje vnouče a pokud…“ Všimla si manželova varovného pohledu a raději zmlkla. Bylo to poprvé po dlouhé době. Avšak synova výhružka v podobě stěhování jí stále zněla v uších. Pohybovala se na tenkém ledě a to Eileen nenáviděla.
„Myslím, že dohlédnout během těhotenství na Noreen bylo rozhodně těžší, než na Shaylu. Neudělala by nic, co by miminko ohrozilo a já ji ohlídám.“ Přivítal by, kdyby takhle přestala mluvit. Začínala ho docela rozčilovat.
„Shayla bude v pořádku, naše vnouče taky a pak i ty,“ dodal ještě Sean.
„Budeme stát v hale nebo se nás tu někdo ujme?“ Začala být netrpělivá. Neměla ráda, když si jí nikdo nevšímal.
„Jsme tu hodně brzy, měj ještě trpělivost,“ požádal ji Sean a předběhl tak Brandona, který se chystal říct přesně to samé. V duchu si však přál, aby už se někdo objevil a postaral se o ně.
„Tati?“ Promluvila Shayla na Allana tiše. Měla pocit, že jakýmkoliv hlasitějším zvukem ho poleká. Vypadal zamyšleně. Stál uprostřed sálu s rukama zkříženýma na prsou.
Jen zlehka sebou cuknul, načež se otočil a při pohledu na svoji jedinou dceru i usmál. „Už jste tady? Nějak brzy.“ Pohnul se z místa a pospíchal ji políbit na tvář na přivítanou. „Ahoj, Ryane,“ pocuchal ho ve vlasech.
„Přijela,“ povzdechla si, „přijeli jsme dřív. Myslela jsem, že budeš potřebovat ještě s něčím pomoct a navíc tu mám toho největšího pomocníka.“ Zakývala spojenýma rukama a tím Ryana rozesmála. „Stalo se něco?“
„Ne, jenom…“ Znovu se zadíval do stejných míst, jako předtím, než přišla. „Nemáš pocit, že tomu pořád něco chybí?“ Snad jen drobnost, ale nemohl to nechat být. Všechno muselo být dokonalé.
Soustředěně se zaměřila na místo, které jí ukázal. Měl pravdu. Nebylo to ono. „A co… co kdybychom přesunuli jeden z těch stolů,“ mávla rukou ke stolům stojícím pod okny, „tam. Je jich tam hodně a tak se to rozptýlí.“ Navrhla. „Mohla by se tam dát jedna z těch dekorací, které zůstaly vzadu.“
Allan přivřel oči a pokusil se představit si to. „Hm… To by snad mohlo pomoct. Půjdu posunout ten stůl,“ přikývl a sklonil se k Ryanovi. „A vy dva mi přinesete tu dekoraci, co?“
„Ano,“ souhlasil okamžitě a rozběhl se pryč. Pak si ale uvědomil, že vlastně neví kam. „A kde je?“ Zeptal se, když se otočil zpět k nim.
Ohlédla se k otci a začala smát. „Počkej, sněhuláčku, půjdu s tebou.“ Raději k němu natáhla ruku, aby se jí ve své zbrklosti ještě někde neztratil. Po chvíli se vrátili i s květinovou dekorací a pár dalšími drobnostmi. „Tak co myslíte?“ Podívala se na oba.
„No vida.“ Allan se na Shaylu potěšeně usmál. „Tebe jsem tu potřeboval, opravdu.“ Teď mu to konečně připadalo dokonalé. Nic nechybělo. Kromě hostů a dobré nálady.
„Tak běž raději přivítat hosty, já to tu dodělám.“ Ještě na okamžik otce objala a pak ho líbla na tvář. „Všechno dobře dopadne. Bude to pěkný večer, uvidíš.“ Věřila v to z celého svého srdce. „A pro tebe mám ten nejdůležitější úkol.“ Mrkla na Ryana a vložila mu do dlaně krabičku s umělými vločkami. „Vidíš tam ty větvičky? Tak je všechny popraš, jakoby to byl opravdový sníh.“ Plácla ho po zadku a sledovala, jak vyběhl.
Ryan přikývl a byl připravený zhostit se svého úkolu s největší zodpovědností. Nemohl přece zkazit tu krásu všude kolem. Raději k ní chtěl přispět.
„Pomaličku.“ Krotila chlapce v jeho nasazení, zatímco se sama posadila na jednu z židlí rozestavěných kolem několika stolků.
Allan se vydal na chodbu a přitom si ještě upravoval kravatu a oblek. Hned poté vykouzlil na tváři profesionální úsměv. „Eileen, Seane!“ Rozpřáhl ruce a oba je přivítal, stejně jako Brandona. „Jsem rád, že jste přišli, pojďte se mnou, tudy,“ naznačil směr.
„Je to tu skvostné.“ Pochválila Allanovi výzdobu. Skutečně se jí líbila. Jen v duchu doufala, že to vše není Shaylina práce.
„Ano, to Shayla,“ potvrdil její domněnky, ale na rozdíl od Eileen byl na svoji dceru hrdý. „Doslova hýří nápady. Kdybych ji tu neměl, bylo by všechno o tři třídy horší,“ usmál se.
„Ale už s ní moc dlouho nepočítejte, bude odpočívat,“ krotil jeho nadšení Brandon, také s úsměvem.
„Měla by se chovat zodpovědně.“ Dodala Eileen přesvědčená o své pravdě. „První a poslední tři měsíce jsou nejhorší.“ Přisadila si. Sama už jedno dítě porodila, věděla, o čem mluví. „Neměla by tu ztřeštěně pobíhat.“
Kdyby jen tušila, jak doslovně vzala Shayla její přání. Usnula, jakoby ji do vody hodili.
„Nikde ztřeštěně nepobíhá, nic takového bych jí nedovolil.“ Allanovi se příliš nezamlouvat Eileenin tón, ale nechtěl vyvolávat nějaké rozbroje. Ten večer se měli všichni bavit.
„Podívej, odpočívá,“ kývnul Sean hlavou směrem do prostorného sálu a usmál se. Pak se musel rozhlédnout po výzdobě všude kolem. Byla opravdu krásná.
„Proboha,“ vyděsil se Brandon a zrychlil krok.
„Ryane!“ Popadla vnuka a přitáhla si ho k sobě. „Co tady vyvádíš?“ Zděsila se, že by ještě někde mohl něco shodit. Zkušenosti v tomto ohledu měla víc jak bohaté.
„Zdobím,“ odpověděl a nechápavě na ni pohlédl. Když ho chytila, vysypal se mu zbytek vloček na zem, místo na větvičky, jak mu Shayla řekla. „Néé, teď se mi to rozsypalo!“
„To zase posbíráme, Ryane,“ utěšoval ho Sean a hned se sklonil, aby se do toho pustil. „Neboj, dáme je zpátky a pak to můžeš dozdobit,“ dodal při pohledu do jeho nešťastné tváře.
„Ach tak.“ Zdobí, zopakovala si v duchu a sledovala manžela, jak s vnukem sbírají ze země drobounká bílá smítka. Alespoň se zabaví, pomyslela si.
Brandon mezitím doběhl k Shayle a pohlédl jí do tváře, aby zjistil, že skutečně spí. „Co budeme dělat?“ Zašeptal a přemýšlel. Každou chvíli se sál začne plnit lidmi a ona usnula málem uprostřed.
Podvědomě zaslechla Ryanův křik a ošila se. Nespala tvrdě. Jen si potřebovala odpočinout. Za celý den toho měla dost.
Sean cvrnknul Ryana do nosu, protože se stále tvářil stejně smutně. „Když mi pomůžeš, bude to rychleji. Nebo ti je budu dávat do dlaní a ty je dáš na ty větvičky,“ navrhnul a Ryan s úsměvem přikývl.
„Možná bych ji měl odvézt. Nemůže tu přece zůstat, když je tolik unavená,“ rozhodl Brandon a pohladil Shaylu po vlasech. „Shay?“ Pokusil se na ni promluvit, jestli se probere.
„Hmm?“ Zamumlala a otevřela oči. V tu chvíli si uvědomila, kde je. „Brandone?“ Pousmála se a ohlédla k místu, kde měl být Ryan. Našla ho však vedle Seana. Pak se rozběhl a s nadšením posypal jedny z posledních větviček.
„Ryane, pomalu!“ Okřikovala ho Eileen.
„Usnula jsi.“ Tvářila se, jakoby si té maličkosti ani nebyla vědoma. „Jsi unavená, odvezu tě domů,“ navrhnul rovnou. Bude se bránit, samozřejmě, ale vždyť ji viděl spát!
„Dávám na něho pozor,“ uklidňoval ji Sean, který ještě sbíral vločky ze země, ale zároveň stíhal dohlížet na Ryana.
„Hlavně, aby si něco neroztrhl. Víš, jak to vždycky končí.“ Varovala manžela.
„Jenom trochu. Zítra to všechno dospím.“ Usmála se na něj a pohladila Brandona po tváři. „Slibuju.“ Dodala, aby uklidnila i otce. „Usínám teď skoro pořád.“
„Trochu?“ Brandon se na ni zadíval mírně rozzlobeně. Nelíbilo se mu to. Pokud byla unavená, šlo všechno stranou, nejdůležitější byla ona. Ztraceného večírku by v nejmenším nelitoval.
„Já nevím…“ podporoval ho Allan. Byl totiž stejného názoru jako Brandon.
„Trochu. Chci zůstat. Chci je vidět, pozdravit je. Noaha jsem neviděla víc jak čtvrt roku a přijede i Inés, Jade a Manon.“ Stýskalo se jí. Vždyť s nimi strávila téměř osm let svého života. A teď se měla odříznout znovu od těch, které měla ráda.
„Ty mi teda dáváš…“ kapituloval Brandon. Jak jí mohl nevyhovět? Přitom sváděl obrovský vnitřní boj. „Ale už žádná práce, jenom zábava, jasný?“ Allan už je mezitím opustil a nechal rozhodnutí na Brandonovi, protože se ve dveřích objevili další hosté.
„No vidíš, jak se ti to povedlo. Tak pojď.“ Sean natáhnul k vnukovi ruce a vzal ho do náručí, aby se pak společně s úsměvem podívali na větvičky, které Ryan ozdobil.
„Jenom zábava.“ Přisvědčila a opřela se tváří o Brandonovu hruď. Ani ten den nebyla nalíčená. Jen na víčcích měla jemně nanesené světlé stíny a rty si přejela balzámem. Měla ráda přirozenost. „Dnes večer bych chtěla tančit.“ Svěřila se mu schoulená v jeho náruči.
Eileen zatím stála v ústraní a zamyšleně sledovala synovu tvář. Vypadal ustaraně a přitom šťastně. Nesnášela směsici pocitů, které se v ní v posledních týdnech praly.
„Hm…“ Položil jí ruce kolem pasu a bradu opřel o její hlavu. „Možná. Záleží, jak se budeš chovat,“ usmál se. „Ryan by ti to vysvětlil, když budeš hodná, dostaneš odměnu.“ Po chvíli opět zvážněl. „Opravdu mám o tebe starost. Slib mi, že kdykoliv se nebudeš cítit dobře, řekneš mi o tom a půjdeme.“
„Neudělám nic, co by mu mohlo ublížit.“ Položila si dlaň na nepatrnou vypouklinu a propletla s Brandonem prsty sledujíc, jak se sál začíná plnit lidmi.
Věděl, že nelže, ale cokoliv se mohlo stát, aniž by si to uvědomila. Když se kolem nich vyrojily davy lidí, snažil se dostat k rodičům a Ryanovi. Tam zůstali samozřejmě na chvíli uvězněni díky pár přátelům, ale nakonec se jim podařilo opět na chvíli osamět. Ne na dlouho. „Oh bože…“ vzdychl, když mu padl pohled na pár postávající opodál. Chtěl se ještě rychle vzdálit, ale bylo pozdě, všimli si jich. „Co ta tady dělá?“ Kdo ji pozval?
Otočila se směrem, který Brandona tolik upoutal. V tu chvíli zbledla. Noreen? Tu by nečekala. O to horší to bylo zjištění.
Brandonovi to nešlo do hlavy. Kde se tam proboha vzala? Byla to oslava založení Allanovy školy, ten by ji rozhodně nepozval.
„Máma!“ Zavískal Ryan, jakmile ji zahlédl. Ta čirá radost byla způsobena pouze tím, že ji dlouho neviděl. Vytrhl svoji ruku z Brandonovy dlaně a utíkal za ní. Přitiskl se k ní, když už Noreen se svým doprovodem stáli kousek od nich.
„Ryane…“ Pokusila se ho od sebe odtáhnout. „Pozor na ty šaty, zlato. Byly pořádně drahé.“ Alespoň svého syna pohladila po hlavě.
Shayle z toho v tu chvíli bylo smutno. Bodlo ji u srdce. Milovala Ryana jako vlastního, ale matkou mu nikdy být nemohla. V ten okamžik pochopila. Bylo hloupé na to jen pomyslet. Neměla na to právo. Nebyla jeho matkou, tou byla Noreen. Smaragdově zelené oči potemněly smutkem.
„Kde jsi byla tak dlouho?“ Zeptal se jí vzápětí a zvedl k Noreen pohled svých dětských očí. Oproti tomu Brandon se na ni nijak nadšeně nedíval. Poslední dobou se o jejich syna zajímala čím dál méně. Což by mu ani tolik nevadilo, kdyby o ní občas Ryan nemluvil se smutkem ve tváři. Stýskalo se mu.
„Mám teď hodně práce, víš? Ale s tátou si určitě užiješ spoustu legrace,“ řekla s lehkým sarkastickým podtónem v hlase. „Nebo ne?“ Pohlédla na Brandona a vzápětí na Shaylu. V tu chvíli se její oči stáhly do úzkých štěrbin.
„Samozřejmě, zažijeme spolu víc legrace, než si dokážeš představit. Všichni tři,“ dodal úmyslně. Vždyť jenom díky Shayle mohl Ryan prožívat v podstatě ničím nenarušené dětství. „Ani nás nepředstavíš?“
Nejraději by odešla. Cítila Noreenin nenávistný pohled, který ji propaloval skrz naskrz. Nebylo jí to ani trochu příjemné. A jak viděla, nebyla sama. Ani muž stojící po Noreenině boku nebyl z jejich setkání nijak nadšený. Zvlášť ne z Ryana, jak se Shayle zdálo.
Chtělo se jí ho jen nějak odbýt, ale vzhledem k tomu, co měla v plánu Brandonovi oznámit v nejbližších dnech, se nakonec rozhodla jinak. „To je Tom, můj přítel, už nějakou dobu…“ prohodila, jakoby ta informace neměla valný význam. „Brandon,“ dořekla poté směrem k Tomovi.
Spíš nová oběť, pomyslel si Brandon. Ale nelitoval ho. Kdo chce kam, pomozme mu tam. „Jsem Brandon O’Donnel,“ doplnil Noreen. „Tohle je Shayla, moje snoubenka.“ Její přítomnost jeho bývalá žena očividně úmyslně opomněla. Pak k němu natáhl ruku.
„Thomas Hooper.“ Potřásl si s Brandonem rukou a pak ji nabídl Shayle.
„Těší mě.“ Pousmála se na něj. Stále si ještě nezvykla na to, že ji Brandon před pár týdny požádal o ruku. Bylo to snad poprvé, co ji takto oficiálně představil. „Shayla MacMahonová.“
„Jistě, už jsem slyšela o té vaší radostné novince…“ neodpustila si Noreen další jízlivou poznámku a svému příteli dala pohledem jasně najevo, aby se s nimi příliš nebratříčkoval. Měla chuť svoji známou na místě uškrtit, když k ní přiběhla, aby jí ještě zatepla oznámila, že Brandon se Shaylou budou mít dítě a co teprve při zprávě o jejich zasnoubení… „To abyste stihli svatbu, než to na ní bude příliš vidět, co?“
„Ne, my nikam nespěcháme,“ zklamal ji Brandon. Hooper, Hooper, to jménu mu připadalo nějak povědomé. Nejspíš to byl on, koho Allan pozval, a netušil nic o jeho nové známosti jménem Noreen.
Shaylina dlaň instinktivně sklouzla k bříšku. Jakoby ho tak mohla před Noreen ochránit. Nelíbilo se jí, v jaké pozici se právě ocitla, ale nechtěla tropit scény. Přece jen byla Brandonově bývalé ženě částečně vděčná. Nechala Brandonovi syna a za posledních několik týdnů se k němu nehlásila. Podepsala rozvodové papíry a tím, jakoby uzavřela minulost.
„Blahopřeju.“ Vmísil se jim do rozhovoru Thomas a mírně se pousmál. Narozdíl od své přítelkyně se choval se zdvořilým odstupem. Vypadal jako inteligentní a klidný člověk.
„Děkujeme,“ oplatil mu Brandon. Jakoupak komedii na něho Noreen hrála, že s ní vydržel…
„Doufám, že si potom najdeš čas i na našeho syna,“ podotkla a znovu ho lehce odstrčila, když kolem ní chtěl obmotat svoje ruce.
Právě od ní to sedělo, pomyslel si Brandon. „Na Ryana si vždycky najdeme čas.“ Schválně mluvil v množném čísle. Vždyť Shayla se k němu chovala jako k vlastnímu a on věděl, že i když budou mít dítě spolu, nezmění se to.
„Chtěla bych s tebou potom mluvit, Brandone,“ oznámila mu, aby jejich setkání rovnou využila. „Nejlépe ještě dnes.“ Nač ztrácet čas. Čím dřív mu to oznámí, tím dřív bude moci zmizet. Ryan vzdal snahu domoci se její pozornosti a místo toho se přitiskl k Shayle.
Ta v tu chvíli znatelně zbledla. Z Noreeniny poznámky nevyčetla nic dobrého. Měla strach, že bude chtít syna do vlastní péče a rozpoutá tím další soudní peklo. Mateřsky ho k sobě tiskla nedbajíc zmačkání látky svých šatů nebo jakýchkoliv fleků od možná ulepených dětských prstíků. Na těch jí nezáleželo. Místo toho jej hladila po vláscích a vyděšeně sledovala ženu před sebou.
Toho se Brandon nebál. Spíš pravého opaku. Viděl, jak postupem času chladne její zájem o Ryana i chuť ho vidět. „O co jde? Můžeš to říct klidně hned, pokud to není nic…“ Nic, čím měla v plánu udělat scénu.
„Ne, není.“ Jenom krátce pohlédla na Ryana. Snad jeho reakce bylo možné se trochu obávat. Musela ale pohled rychle odvrátit. Klidně ji vyměnil za tuhle husu, proč by se na něj tedy měla ohlížet? „Budu se stěhovat. Do Ameriky s Tomem,“ oznámila mu.
Shayliny prsty se obmotaly kolem Brandonova předloktí a neúmyslně jej pevně stiskly. Ne, ať nepokračuje. Nemůže ho odvést. Ne, prosím. Tak moc jí Ryan přirostl k srdci. Jsi sobec. Je to jeho matka. Matka? Copak se o Ryana stará? Je stejná jako Clare. Neber mu ho. Neber nám ho. Proboha, Noreen, prosím.

Shayla s Ryanem spali společně v obývacím pokoji na gauči, oba najezení a očividně spokojení. Brandon se naproti tomu kousek od nich probíral papíry do práce, musel využít volné chvilky. Stejně mu ale dělalo problém se soustředit, myšlenky mu stále odbíhaly někam jinam. Když pak zaslechl přijíždět auto, vyskočil z křesla a potichu se přesunul k oknu, aby z něho vyhlédl ven. Pohled na auto rodičů mu vykouzlil úsměv na rtech. Neváhal a rovnou zamířil do haly, aby jim otevřel a přivítal se s nimi. Bude jim muset všechno říct…což nebude nic jednoduchého. Snad to jeho matka přežije ve zdraví.
„Brandone!“ Zvolala, sotva překročila práh domu a objala svého syna, aby mu vtiskla polibek na tvář. „Vypadáš báječně.“ Usmívala se a pozorně si syna prohlížela. „Kde je Ryan?“ Ptala se okamžitě i po vnukovi. „Dneska ho má Noreen?“
„Nemá. Spí vedle v obýváku,“ odpověděl a přiložil si ukazováček na rty, aby jí tím naznačil, že má být tiše. „Měl dneska první hodinu a je hrozně unavený.“ Sám ztišil hlas a pospíchal obejmout i svého otce.
„Už dnes? Zdá se mi, jako bysme byli pryč celou věčnost.“ Sean vypadal na první pohled mnohem víc odpočatý. Energie z něj najednou doslova sálala. „Ale měli jsme se moc dobře.“
„Jenom pár týdnů. Taky to byla první dovolená po letech.“ Nezapomněla Eileen podotknout. Už celou věčnost přemlouvala svého muže, aby někam společně vyrazili. Většinou však dovolenou ve dvou odkládal. Zůstával zahrabaný v práci a jí nezbývalo nic jiného než vyrazit sama. Tentokrát si to chtěla všechno vynahradit a to taky udělala. „Taky by sis někdy měl nějakou vzít.“ Doporučila synovi odkládajíc svůj těžký kožich. „Měl jsi ho odnést nahoru a kde je zase Connor?“ Začínala se zlobit. Copak ho platila za to, aby si musela kabáty věšet sama?
„Už jsem tady,“ upozoronil ji Connor a netvářil se nijak nadšeně, že ji zase vidí. Bylo po klidu. Nemohl říct, že by mu její věčný křik a honění ho do práce chybělo. Vzal si kabát od ní i od Sean a pověsil je.
„Neboj se, myslím, že je mu dobře tam, kde je. Dovolenou si teď vzít nemůžu, poslední dny jsem totiž…“ skoro vůbec nepracoval, domyslel si v duchu. „Nepůjdeme do pracovny? Chtěl bych s vámi oběma mluvit,“ požádal je.
„Do pracovny? Brandone, sotva jsme přijeli a ještě se ani pořádně nevzpamatovali,“ usmál se Sean. „Nemůže to chvilku počkat?“
„Nemůže,“ odpověděl Brandon obratem. Musel s nimi mluvit dřív, než některý z nich zamíří do pokoje a objeví tam Shaylu.
Ta, aniž by cokoliv tušila, ležela vedle a v náruči svírala spícího Ryana. O tom, však naštěstí neměla Eileen ani ponětí. „Zníš příšerně vážně.“ Zamračila se Brandonova matka. „Co jsi poslední dny?“ Vybídla ho, aby pokračoval. „Uvař kávu, Connore, a dones ji do pracovny.“ Dodala příkře. Sama se zavěsila do synovy paže a zamířila tam.
„Moc nepracoval,“ dokončil před chvílí nakousnutou větu. „Dělo se totiž hrozně věcí a já neměl čas ani myšlenky.“ Otočil hlavu k otci, který kráčel za nimi. „Ale všechno jde tak, jak má, tati. Na to jsem dohlédl. Dokonce jsme teď získali jednu velkou zakázku.“
„Aspoň, že tak.“ Vědět, že Brandon pečlivě na firmu nedohlédne, nikam by neodjel. Teď se musel modlit, aby tam bylo vše při starém, až se zítra do firmy vrátí.
„Děsíš mě, zlatíčko.“ Eileenina tvář se stále víc kabonila. „Tak už nás nenapínej. Co se stalo?“ Pro jistotu se usadila v jedné ze dvou bíle potažených pohovek a přes francouzské okno pohlédla ven na stahující se mračna. „Brandone!“ Vyzvala syna o něco rázněji, když neodpovídal.
Posadil se a zhluboka nadechl. „Tak předně…s Noreen jsme se rozvedli. Už je to konečné,“ mávnul rukou, jakoby chtěl naznačit tlustou čáru za svým životem s ní.
„Kolik?“ Peníze byly první věc, která přišla Seanovi na mysl. Tohle byla dobrá zpráva, ale docela určitě draze vykoupená, to mu bylo jasné.
„Hodně… Ale nezruinuje nás to.“ Zakroutil hlavou, finanční vypořádání v tu chvíli řešit nechtěl. Možná později, teď ne.
„Stejně nechápu, co vás k tomu rozvodu vedlo.“ Rozhodila rukama, ale to bylo tak vše, co se synovým posledním vztahem a současně prvním manželství mohla udělat. „A můj vnuk? Co bude s ním?“
„Dohodli jsem se, že zůstane tady. Noreen za ním může chodit a kdyby byly problémy, tak se domluvíme jinak.“ Tímhle je měl v plánu aspoň trochu potěšit, aby pak lépe přijali to ostatní. Ale jeho otec jen s nicneříkajícím výrazem přikyvoval a Eileen se nijak nadšeně také netvářila. „Vedlo nás k tomu to, mami, že ani jeden z nás toho druhého nemiloval. Nemohl jsem s ní žít.“ Vždyť se to nedalo vydržet. „Miluju někoho jiného.“
„Někoho jiného?!?“ Eileen překvapením div nezaskočila horká káva, kterou právě Connor naservíroval. „Proboha koho?!?“ Nevzpomínala si, že by v synově životě posledních pár měsíců někoho viděla. „Na nikoho si nevzpomínám.“ Zakabonila se. Taková překvapení neměla ráda.
„Kdo to je?“ Také Sean se na něho zvědavě a současně překvapeně zadíval. O nikom nemluvil a co věděl, tak se přece ani s nikým nestýkal. Za těch pár týdnů, co byli pryč, se nemohl zamilovat.
„Ale vzpomínáš… Už je to dlouho, já… nejspíš jsem ji miloval i většinu té doby, co jsem byl s Noreen.“ Když už pravda, tak se vším všudy. „Chci žít se Shaylou, ona je pro mě ta pravá i pro Ryana, jsem si jistý a jsem s ní šťastný. Mami, nic na tom nezměníš a budeš se s ní muset smířit. Protože pokud ne, tak mi nezbyde nic jiného, než se odsud odstěhovat a najít si vlastní byt.“ Sean se na okamžik zakuckal a pak se pobaveně usmál do dlaně. Tak tohle byla pořádná jobovka…
„Cože?!?“ To už Eileen nevydržela. Prudkým trhnutím ruky položila šálek na stůl, až se trochu kávy vylilo, ale na to nedbala. V tu chvíli měla plnou hlavu jiných věcí. „To nemyslíš vážně, Brandone!“ Ne, to nemohl. Zbláznil se. Rozvedl a z toho se zbláznil. „Vůbec se k tobě nehodí. Je to holka bez jména a navíc je vdaná!“ Rázovala po pokoji jako sedmihlavá saň. „Prostě jsi jenom unavený, rozhozený z toho trapného a nesmyslného rozvodu a teď potřebuješ čas. Ne, tohle je zlý sen!“ Pokračovala dál.
„Beze jména není, ale na tom vůbec nezáleží. Hlavní je, že mě taky miluje. Už není vdaná, rozvedla se. Proto, abychom mohli být spolu. Nemám žádné dočasné pominutí smyslů, jak by sis asi přála, myslím to smrtelně vážně. Chci si ji vzít a strávit s ní zbytek života.“ Už se ani nedíval na otce, mluvil jen k Eileen. Věděl, že on nebude proti, vždycky Shaylu zbožňoval. „A navíc…“ To nejlepší mělo stále ještě přijít.
„Ne, teď je z ní slavná tanečnice.“ Ucedila ironicky a protočila očima. „Seane, nalej mi skotskou.“ Požádala manžela. „Dvojitou.“ To potřebovala zapít. „Můj syn se zbláznil!“ Křikla do ticha místnosti. „Prosím tě. Bodejť by tě nemilovala. Vždyť máš prachy. O to jí vždycky šlo. Vždyť neměla ani vindru, když k nám přišla. Byla bezdomovec a teď? Teď ji ten její oškubal do poslední peny a hledá si dalšího osla. Copak jsi vážně zešílel?“ Přešla až k synovi a popadla ho za ramena. Ani si nevšimla, že se klika u dveří v tu chvíli pohnula. „A navíc?“ Vybídla ho očima. „Ještě mi řekni, že si to ta malá žebračka pojistila. No ano!“ Vykřikla vítězně. „To je ono, že? Bože!“
„Přestaň!“ Ohradil se Brandon ostře. „Takhle o ní už nikdy nemluv.“ Doslova to v něm vřelo. Čekal, že jeho matka bude tvrdě proti, ale ne, že bude Shaylu až takhle urážet.
„Tumáš,“ podal jí Sean láhev skotské, jak si vyžádala. „A nerozčiluj se tolik, nebo tady sebou ještě praštíš.“ Nebyl ani důvod.
„Babí, dědo!“ Zakřičel Ryan, který se právě vřítil do pracovny a běžel je oba obejmout a vlepit jim pusu. S jeho příchodem Brandon zmlknul. Nechtěl, aby se účastnil takhle vyhrocené hádky mezi ním a Eileen.
Probodla syna pohledem a nijak zvlášť nevěnujíc pozornost vnukovi si nalila sklenku skotské, kterou do sebe vzápětí obrátila. Po ní následovaly ještě dvě, než ucítila alespoň částečnou úlevu.
„Budeme mít miminko,“ pochlubil se jim Ryan s největší novinkou dne dřív, než mu v tom Brandon stihl zabránit. Už mu zbývalo jen poklepat si prsty o rty a čekat, jestli to bude pro Eileen ta poslední kapka.
Sean na Ryana překvapeně otevřel pusu. „Nepovídej! A kdo bude mít miminko?“ Domníval se, že jeho vnuk jen žertuje.
„Shayla bude mít miminko a já bratříčka nebo sestřičku,“ usmál se nadšeně a Sean stočil pohled na Brandona. Ten přikývl.
V tu chvíli se začala Eileen nezadržitelně smát. Bylo v tom čiré zoufalství, beznaděj a velká dávka sarkasmu. „No výborně!“ Zvolala a rovnou se napila z láhve. Tak hluboko ještě nikdy neklesla.
„Brandone, proboha, to snad…“ Sean postavil svého vnuka na zem a na syna se díval jako na zjevení. „Neříkám, že bych proti Shayle něco měl, ale myslel jsem, že jsi zodpovědný člověk. Jak je to dlouho, co ses s Noreen rozvedl…?“ Zavolal Connora a požádal ho, aby si Ryana raději odvedl.
„Půjdeme se podívat, jestli ještě spinká,“ řekl Ryan směrem ke Connorovi, když odcházeli, a přiložil si ukazováček na rty.
„Já vím, tohle jsme neplánovali. Teda… Nevěřil jsem, že se to může stát. Vždyť jsme spolu byli jen jednou… Ale stalo se a ani jeden z nás toho nelituje. Jsem šťastný, všichni jsme šťastní. Stejně bychom dítě dřív nebo později chtěli.“ Pokrčil rameny.
„Dřív nebo později…“ Eileen už začínala být téměř nepříčetná. Raději by brala to později. To by měla možnost synovi tu šílenost ještě vymluvit. „Jen jednou a i to stačilo. Vždycky jsem věděla, že je to jen obyčejná běhna. Už tenkrát se tě snažila uhnat, ale to jsi měl ještě dost rozumu!“ Hubovala Brandona. „Je vůbec tvoje?“ Položila pro sebe základní otázku.
„Tenkrát jsem neměl žádný rozum, jinak bych ji nikdy nepodvedl. Shayla není běhna, nikdy nebyla. Já to vím líp, než kdokoliv jiný.“ Proboha, vždyť kromě něj už byla snad jen s Nathanem. A toho nikdy nepodvedla i přes jeho hrozné chování k ní. „Na takovou pitomost ti ani nebudu odpovídat!“ Vyjádřil se potom vytočeně k její poslední otázce.
„Pitomost?!? On tomu říká pitomost!“ Obrátila se k manželovi hledajíc u něj oporu. „Co když není tvoje? To chceš vážně vychovávat cizího parchanta? A co Ryan? Myslel jsi na mého vnuka? To ho má vychovávat ona? Zbláznil jsi se? Vždyť nemá žádné vzdělání, školu. Nemá ani vychování! Vždyť žila s Duncanem a to ještě kdo ví kde!“ Při té představě se otřásla.
„Pokud si tím je jistý, je to vážně pitomost.“ Sean ji svojí odpovědí patrně nepotěšil, ale v tomhle musel stát za svým synem.
„Říkal jsem ti, abys o ní takhle nemluvila!“ Požádal ji znovu ostře. „Není to žádný parchant, ale naše dítě. Moje a její. Pro tvoji informaci, k Ryanovi se chová asi tisíckrát lépe než jeho vlastní matka. Jsem si jistý, že Duncan jí dal to nejlepší vychování, jaké jen mohl.“ Vydechl a podíval se na otce. „Už vidím, že tohle nemá žádnou cenu. Jednoduše se odstěhujeme…“
„V žádném případě!“ Okřikla ho, jak to dělávala, když byl ještě malý kluk. „Chci mít svého vnuka u sebe… a tebe taky.“ Dodala po chvíli. O tom nehodlala smlouvat.
„Pak se budeš muset smířit i se Shaylou. Protože jestli se k ní budeš chovat stejně jako doteď, nezůstane tady a pak ani já. Nedovolím, aby byla neustále vystavená těmhle tvým nesmyslným urážkám.“ O tom nehodlal smlouvat pro změnu Brandon.
Byli v patové situaci. Nehodlala ztratit svého syna a vnuka a rozhodně nemohl čekat, že Shaylu přijme a změní k ní svůj postoj, i kdyby skutečně čekala další z jejích vnoučat. I s lahví v ruce se otočila na patě a s třísknutím dveří vyšla z manželovy pracovny, aby se někde v ústraní pokud možno opila do němoty.
Shayla sebou trhla. Byl to hlasitý zvuk, který se nesl celým domem. Bouřka? Napadlo ji jako první.
Brandon se chopil jiné láhve a obrátil do sebe hned dvě skleničky. Tak tenhle rozhovor měl z krku, ale konec to v žádném případě neznamenalo. Byly jen dvě možnosti a podle matčina chování se později rozhodne, kde se Shaylou zůstanou. „Půjdu do obýváku. Shayla…je tam,“ informoval otce a než mu stačil něco odpověď, byl už z pracovny pryč.
Stále ještě ležela pod zahřátou dekou. Bylo jí příjemně. Connorovo jídlo s pár hodinami spánku bylo jako balzám na duši i tělo. Nejraději by tak prolenošila celý den, i když jí to vůbec nebylo podobné.
Na okamžik se zastavil v hale a snažil uklidnit, než vešel do obývacího pokoje. Jeho matka tam nebyla, což bylo štěstí. Všiml si, jak se Shayla zavrtěla a když se posadil vedle pohovky, usmál se na ni. „Už nespíš?“
„Ne.“ Zakroutila hlavou. Vlasy jí rozcuchaně trčely na všechny strany, ale to jí bylo jedno. Byla spokojená. Konečně jakoby v její duši zavládl mír. „Kde je Ryan?“ Usmívala se dál. Pak si ale všimla něčeho v Brandonových očích. „Co se stalo?“
„Asi šli s Connorem na sušenky.“ Tedy to tipoval. Políbil ji na čelo a položil hlavu na opěradlo gauče vedle její. „Klidně spi dál, jestli jsi ještě unavená.“ Na poslední otázku záměrně neodpověděl.
A to Shaylu vyděsilo. Možná to bylo hloupé, ale cítila, jakoby se v pokoji najednou zešeřilo. „Promiň, dneska to byl dlouhý den.“ Omlouvala se, obvykle přes den nespala. „Řekl bys mi, kdyby se něco dělo, že ano?“
„Nestalo se nic…mimořádného.“ Kromě toho, že se se svojí matkou pohádal do krve víceméně hned poté, co vešla do dveří. „Neomlouvej se, ale asi to tady není úplně pohodlné.“
Pohovka v Allanově domě byla sice pohodlnější, ale za svůj život spala Shayla na mnohých místech. Tohle k těm nepohodlným nepatřilo. Navíc byla tak drobná, že se na pohovku vlezli i s Ryanem. „Obvykle přes den nespím.“ Usmála se a vzala ho za ruku. Vstávat se jí ještě nechtělo. Uvažovala, čím by smutek v jeho očích rozehnala.
„Celé ráno jsi byla na nohou, musíš taky odpočívat. Teď mnohem víc.“ Dokonce měl nutkání ji přemluvit, aby do školy nechodila. Ale věděl, že by nesouhlasila a taky práci s dětmi milovala, nemohl to po ní chtít. „Navíc budeš mít denně na krku Ryana. Nebudeš mít brzy chuť ho vystřelit na měsíc?“ Usmál se. Snažil se nepřenášet svoje starosti na ni.
„Přidáme mu pár hodin tance a ubereme množství zmrzliny a Connorových sušenek, aby neměl tolik energie. Já si je vezmu místo něj a zvládneme to.“ Mrkla na Brandona a šibalsky se usmlála. Toužila spatřit jeho úsměv, ale něco nebylo v pořádku.
„Hm…možná by to mohlo zabrat,“ souhlasně přikývl. „Ale snížit mu příjem sušenek a zmrzliny…aby to chudáček přežil,“ zasmál se pobaveně.
„Jsi šťastný?“ Zeptala se po chvíli ticha, kdy jen pohledem mapovala Brandonův obličej. Přála si, aby byl. I když věděla, že jejich vztahu spousta lidí zrovna přát nebude.
Otřel se tváří o záplavu jejích vlasů a nasál jejich vůni. „Samozřejmě, že jsem. Co bych si mohl přát víc, než tebe…“ Miloval ji a ona jeho. Patřili k sobě.
„Krásnou, chytrou, inteligentní ženu z dobré rodiny, která ví, co je to vychovávat dítě a kterou bude Ryan zbožňovat stejně jako tvá matka?“ Navrhla. V duchu se však tetelila radostí. Milovala ho každičkou buňkou svého těla.
„Takovou už přece mám,“ řekl jí s úsměvem a zlehka ji líbnul na rty. Tedy, až na to poslední… „Na ničem z toho mi nezáleží, víš to. Tak proč takhle mluvíš? Chci tebe a nikoho jiného.“
„Vím, ale moc ráda to poslouchám.“ Přiznala, červenajíc se až po kořínky vlasů.
„Už tě neopustím. Budu s tebou a je mi jedno, komu se to líbí a komu ne,“ řekl s hlavou položenou u jejích rukou. Toužil se k ní přitisknout a zapomenout na všechno zlé, co o ní jeho matka řekla.
Jakoby mu četla v duši, propletla prsty pravé ruky s jeho a levou mu něžně proplétala s vlasy. „Miluju tě.“
„Coura jedna!“ Křičela Eileen v ústraní své ložnice. Proklínala den, kdy Shayla překročila práh jejich domu. Už tenkrát tušila, že to nedopadne dobře.
Sean ji zaslechl až na chodbě. Vydal se ji hledat a teď raději zrychlil krok, načež vlítnul do ložnice a zavřel za sebou. Pokud byla Shayla vážně v pokoji, nechtěl, aby ji slyšela. „Proboha, Eileen, copak ses dočista zbláznila?“ Pokusil se jí sebrat z ruky láhev, ale bylo to marné.
„Ne, to on se zbláznil! Náš syn dočista přišel o rozum!“ Křičela dál, aniž by dbala toho, že je může kdokoliv slyšet. O Shaylině přítomnosti neměla naštěstí ani ponětí. „Je to obyčejná coura!“
„Nech toho, Shayla je slušná holka a má ho ráda. Co by potom musela být Noreen?“ O její věrnosti si nedělal plané naděje, i když jí Brandon nikdy na nic nepřišel. „Nekřič tolik, mohl by tě slyšet Ryan.“
„Brandonova manželka a matka mého vnuka.“ Odbyla Seana rozmáchnutím ruky, až z hrdla láhve vylétlo pár kapek skotské. „Nikdy jsi ji neměl pouštět k nám do domu. Věděla jsem, že se něco stane, ale ty jsi mě neposlouchal.“
„Matkou tvého vnuka bude navždy Noreen.“ Bohužel, dodal v duchu. Ta ho odnosila i porodila. Ale Eileen to mohlo částečně uklidnit. „Neměl jsem tehdy na vybranou, bylo to Duncanovo přání a na ulici zůstat nemohla. Nic tak hrozného se přece nestalo. Brandon bude mít milující ženu a Ryan ji taky zbožňuje, co jsem si stačil všimnout.“ Vždyť o ní stále mluvil.
„Milující ženu, která je jen výsledkem Allanovy aférky. A Duncanovo přání? Vždyť ani nebyla jeho!“ Připoměla Seanovi a sesunula se na postel. „Co z toho malého vyroste? Tohle Noreen nepřekousne a sebere ho Brandonovi. Co udělá potom? Hmm? Koho si zvolí? Syna nebo tu flundru? A co pak? Odstěhuje se s ní? Chci svého syna a vnuka ve svém domě!“
„Dovolila bys, aby nám Ryana sebrala?“ Sean na ni nechápavě zíral. „Je to náš vnuk, Eileen. Aspoň v tomhle bys měla být na Brandonově straně a ne na straně Noreen. Brandon se ho nikdy nevzdá, ale věřím, že i s ním odejde, pokud se nesmíříš se Shaylou.“ Tu výhružku myslel vážně, bylo to viditelné na první pohled.
Pozvedla obočí. Měl snad pocit, že by se svého vnuka jen tak vzdala? „Jsem jeho babička. Můj vnuk bude vyrůstat pod touhle střechou!“ Rozcupovala by Noreen, kdyby se jen pokusila si syna odvést. Vzala prázdnou láhev a hodila jí proti stěně. Pak padla na postel a zabořila hlavu do polštářů. Byla na dně. Tak hluboko si už dlouho nesáhla.
„Eileen…“ Sean se posadil k ní a pohladil ji po vlasech. „Proč z toho děláš takovou tragédii? Buď ráda, že je Brandon šťastný. O to přece jde, nebo ne?“ Kdyby se v tomhle tak mohli shodnout…
Eileen však mlčela. Věděla, že by se tak akorát pohádala i s ním. A spojence potřebovala. Nebo alespoň minimálně nárazové pásmo mezi sebou, synem a jeho milenkou. Nic víc pro ni Shayla nebyla. Jen synova milenka. „Chci být sama.“ Zamumlala sotva slyšitelně.
Věděl, že nemá cenu ji přemlouvat. Znal svoji ženu několik desítek let a pokud řekla, že chce být sama, myslela to vážně. „Dobře. Budu dole.“ Ještě ji políbil do vlasů a pak z ložnice odešel.
Nechala ho odejít. Nezastavovala ho, ani se nepohnula. Potřebovala si všechno srovnat v hlavě. O syna a vnuka přijít nemohla. K její smůle byl však Brandon stejný paličák jako ona. On neustoupí, byla si tím jistá.
„Tati?“ Ryan se rozhlédl a vběhl do obýváku. „Kde je babička a děda? Mám pro ně sušenky.“ Zvedl ruce nad hlavu a ukázal jim je.
V tu chvíli pochopila smutek v jeho očích. I Shaylina tvář nabrala jiný výraz. Řekl jim to a oni ji nepřijali. Jiné vysvětlení neměla. „Řekl jsi jí to.“ Zašeptala a zavřela oči, jakoby tím mohla před vším utéct.
„Babička s dědou si musí odpočinout po cestě, Ryane. Ale určitě budou mít radost,“ usmál se na něho. „Zkus se podívat nahoře,“ navrhnul mu jen proto, aby byli zase chvíli sami. Nechtěl tu situaci rozebírat před ním. Podíval se na Shaylu, jakmile Ryan zmizel. „Je mi jedno, co si myslí nebo říká. Oznámil jsem jí to a tím to pro mě končí.“
Shayla se posadila a obmotala kolem sebe ruce. „Nechci, abyste se kvůli mně hádali.“ O’Donnellovy měla ráda. Jen Eileen jí nikdy k srdci nepřirostla. „Měla bych odejít?“ Zeptala se nejistě. Nechtěla přilévat olej do ohně.
„Ne, nebudeš nikam odcházet.“ Podobné nápady byl Brandon připravený okamžitě zamítat. „Zůstaneme oba tady a pokud půjdeme, tak taky společně, i s Ryanem.“ Věděl, že bude protestovat a proto se posadil vedle ní a vzal ji za ruce. „Nic neříkej,“ umlčel ji předem. „Ona se chce hádat, já ne. Buď to přijme, nebo nás uvidí jen na návštěvách. Koneckonců vrátit se můžeme vždycky.“
Trhalo jí to srdce. Přála si, aby alespoň jeden z nich měl milující rodinu. Věděla, jak je Eileen na svého syna vázaná a teď dokonce vycházel i se svým otcem. Kvůli ní se to ale všechno změnilo. Vnesla mezi ně klín. „Promiň, je mi to líto… hrozně líto.“ Mumlala, když Brandona pevně objala a skryla tvář v záhybech jeho košile.
„Není to tvoje vina. Nechci, aby ses tím trápila,“ šeptal jí do vlasů, zatímco ji držel v objetí. Bude si muset se svou matkou znovu promluvit, snad časem dostane rozum.
„Už jsem našel dědu!“ Zavolal na ně Ryan, opět poskakující po pokoji. Sean kráčel jen kousek za ním a s úsměvem se ho snažil chytit.
Okamžitě si začala otírat vlhkou tvář. Nepřála si, aby ji takhle Ryan viděl. Netoužila po jeho zvídavých dotazech. Už tak stačilo, že se musela postavit tváří v tvář Seanovi. Snad jen Connor zareagoval tak, jak si přála. Se širokým úsměvem a smíchem ji sevřel v náručí a začal nadšeně prohlašovat všechno možné.
„Shaylo, rád tě vidím,“ usmál se na ni Sean přátelsky, i když měl při pohledu na ni pocit, že nepřišli s Ryanem právě vhod. „Tolik novinek a tenhle rarach vůbec nic neutají,“ polechtal Ryana na bříšku, protože se mu podařilo ho chytit a popadnout do náručí.
„I já vás.“ Pousmála se a ke své nelibosti popotáhla. „Jsem ráda, že jste se vrátili v pořádku.“ Rychle si začala upravovat šaty a rozcuchané vlasy. Jak teď musela vypadat! Při pohledu na ty dva ji ale hřálo u srdce. Bude si tak hrát i s mým dítětem? Bude ho taky tak milovat?
Vrátili, ale otázkou zůstávalo, jestli Eileen nebude potřebovat další uklidňující dovolenou. Poté, co dokonale ztratí nervy. Posadil se k nim a Ryana vzal na klín. Moc dlouho ho tam ale neudržel, protože mu utekl a přelezl na klín k Shayle. „Jak to teď vlastně máte s tím stěhováním?“ zeptal se Brandona.
„Zatím nijak, Shayla má pořád všechno u svého otce. Ale dřív nebo později to přestěhujeme.“ Se svým otcem mohl počítat. To jediné ho teď uklidňovalo.
Do jejich hovoru se raději nevměšovala. Připadalo jí to bezpečnější. Přitiskla si Ryana k sobě a nervózně hladila jeho drobné dlaně. Na Seana se dívala jen koutkem oka. Přála si být neviditelná.
„Pachatel se vrací na místo činu?“ Usmál se Sean na Shaylu. Taky by se hodilo říct, že stará láska nerezaví. Tenkrát by Brandon sice žádnou pravou lásku nepřiznal, ale Shayla na něho zapůsobila, to bylo jisté. „Jsem rád, že tu zase budeš s námi.“
„Je mi to líto. Já… nechci dělat potíže.“ Musela to říct. Vždycky byl na ni hodný, vděčila mu za mnohé. Řekla by víc, ale v Ryanově přítomnosti to nebylo vhodné.
„Ne, o tom nemůže být ani řeč,“ ujišťoval ji. Eileen přece nemohla vybírat Brandonovi, s kým bude žít. Byl dospělý, rozhodoval se sám a s tímhle rozhodnutím Sean naprosto souhlasil. „To se všechno uklidní, neměj strach.“
Vděčně se na něj pousmála a políbila Ryana na čelo. Svou přítomností dodával Shayle sílu. Copak mohla být smutná, když on zářil jako sluníčko?
„Kde je máma, tati?“ Brandona napadlo, že se jí za tu chvíli třeba leccos rozleželo v hlavě, nebo se alespoň uklidnila, a tázavě se na svého otce zadíval.
„Ona je…nahoře, v ložnici.“ Také on kvůli Ryanovi nechtěl říkat víc, ale naznačil to Brandonovi pohledem.
„Zbylo Connorovi ještě pár sušenek, sněhuláčku?“ Sklonila hlavu a pohlédla chlapci do tváře. Celou tu dobu si zaujatě hrál s prameny jejích vlasů.
Souhlasně přikývl. „Chtěla bys sušenku? Řeknu mu, aby ti nějakou dal.“ Bez zbytečného zdržování se snažil dostat zpátky na zem.
„Prima, tak vy jděte na sušenky a já se půjdu podívat nahoru za babičkou,“ rozhodl Brandon. Za pokus to rozhodně stálo.
„Jen běž, já ti na ty tvoje tři zlatíčka dohlédnu, nebo Connor,“ podporoval ho Sean.
Nechala se popadnout za ruku a táhnout směrem ke kuchyni. Jakoby se jí už nikdy nechtěl pustit. Musela se pousmát. Omluvně se ohlédla k Seanovi. Přemýšlela, jestli zůstane nebo za nimi skutečně půjde. „Pomalu.“ Snažila se mírnit chlapce.
Sean se prozatím rozhodl zůstat. V Connorově společnosti se Shayla vždycky cítila dobře, nechtěl jim to narušovat. Už tak jí zkazil tuhle chvilku s Brandonem. Ještě by si připadala věčně pronásledovaná.
Brandon šel kousek s nimi a u schodiště se od nich odpojil. „Za chvilku přijdu za vámi,“ slíbil oběma s úsměvem. „Nepřehánějte to.“
Ještě mu mlčky stiskla ruku. Modlila se, aby ji Eileen přijala. Alespoň tak, aby ji neurážela v přítomnosti Ryana. Ten naštěstí nenechal Shayle prostor k úvahám. Dovlekl ji až do kuchyně a tam se sám přilepil ke Connorovi.
„Už je tady zase, ten náš velký kluk.“ Chytil ho pod pažemi a zatočil se s ním dokola. Pak ho postavil zpátky na zem. „Vsadím se, že přišel pro něco na zub. A ty taky, co?“ Dodal směrem k Shayle. „Neříkej mi, že už tě začaly ovládat těhotenské chutě.“ Pořád byl z té zprávy tolik nadšený.
„Ne.“ Zakroutila hlavou. O tom, že potřebovala zmizet a v domě panuje atmosféra, která by se dala krájet, jistě věděl své. Vždycky věděl vše o tom, co se v domě jen šustlo. „Jen jsme přišli uloupit pár tvých skvělých sušenek.“ Pousmála se. Nechtěla ho trápit. Jak odlišně si své probuzení představovala!
„Pro vás je tady sušenek vždycky spousta.“ Connor sáhnul do skříňky nad linkou a vytáhl z ní misku plnou sušenek. „Dejte si do nosu. Očividně to potřebujete.“ Dokázal si představit, jak si teď Shayla připadala.
Zamyšleně popadla jednu sušenku a s nevelkou chutí ji začala uždibovat. Neměla na jídlo ani pomyšlení, ale jiná výmluva ji v tu chvíli nenapadla. „Jsou skvělé.“ Pochválila Connora.
„Ale jíst je nemusíš, není to povinnost,“ usmál se Connor. „Aspoň ti potom zbyde místo na večeři.“ Ten večer se rozhodl udělat některé z jejích oblíbených jídel, aby ji potěšil.
„Já vím.“ Připustila a odložila zbytek sušenky na linku. „Promiň, půjdu na chvíli do zahrady. Ne, sněhuláčku. Ty zůstaň tady v teple.“ Zastavila ho dřív, než se mohl sám rozběhnout ke dveřím.
„V tomhle domě je tolik lidí, že nebudeš mít soukromí ani tam,“ pousmál se Connor, ale Ryana chytil hned za límec, aby za ní neběžel.
Sotva znatelně přikývla, ale pak jim zmizela z dohledu. Venku se už začínalo šeřit, pofukoval studený vítr a čechral Shaylu ve vlasech. „Všechno bude dobré… časem.“ Přesvědčovala samu sebe s pohledem upřeným do nebe. „Všechno.“
Brandon došel až ke dveřím ložnice rodičů a několikrát na ně zaklepal. Zevnitř se neozývaly žádné zvuky, nic neslyšel. Otcův pohled dole nenaznačoval nic příjemného. Možná usnula…
„Běž pryč, Seane!“ Křikla ke dveřím a přetáhla si přes hlavu polštář. Začínala pociťovat alkohol, který vypila. Tak krásně otupoval její smysly.
„Mami, to jsem já,“ oznámil jí současně s tím, jak vešel do pokoje. „Jsi…“ Všiml si střepů na zemi a s povzdechem zakroutil hlavou. Tak v tomhle stavu s ní asi moc nezmůže.
„Běž pryč, Brandone.“ Zamumlala zpod polštáře. Takhle ji syn vidět neměl.
„Nejsi v pořádku,“ odpověděl si sám na otázku, kterou před chvíli nevyslovil. Neposlechl ji a místo, aby odešel, posadil se na postel. „Ulevilo se ti? Nestálo to za to…“ V léčbě alkoholem se vyznal pomale lépe, než kdokoliv jiný.
„Brandone, teď chci být sama.“ Zopakovala znovu a tiše vzdychla. Byl jejím jediným dítětem. Jakou jen budoucnost si pro něj vysnila a on se rozhodl prožít ji se Shaylou!
„Až ti bude líp, musíme tuhle situaci vyřešit.“ Sklonil se a políbil ji na tvář. „Mám tě rád.“ Ano, to měl. I přes to všechno, čím Shaylu urazila a přes neshody, kterých mezi sebou za celý život měli spousty. Tohle dusno se mu nezamlouvalo.
Chytila syna za ruku a přitáhla si ji ke rtům. Políbila ho na její hřbet a mlčky si užívala jeho přítomnost. Byl s ní a nikam neodcházel.
Usmál se a zůstal s ní. Nic vyřešit nemohli, ale mohl s ní být, dokud neusne. Kdyby mu jen nedávala na výběr mezi sebou a Shaylou… Chtěl je mít obě blízko sebe.
Za celou dobu nepromluvila Eileen ani slovo. Pouze svírala synovu dlaň ve své a snažila se rozumně uvažovat. Přála mu štěstí, lásku a milující ženu. Ale tu neviděla v ženě, kterou si vybral. Nedokázala to přenést přes srdce. Náruč spánku pak přijala jako požehnání z nebes.
Po špičkách vyklouznul z ložnice a šel Connorovi říct, že bude potřeba v ložnici uklidit, až se jeho matka probudí. Tam se také dozvěděl, kde hledat Shaylu. Ryana si vzal Sean, takže mohl zamířit přímo na zahradu za ní.
Seděla na lavičce, a přestože věděla, že by se už měla vrátit a chránit se před zimou, zůstávala na místě. Nechtělo se jí zpátky. Děsila se setkání s Brandonovou matkou. Vždy ji nenáviděla, co teprve teď, kdy se Shayla cpala do její rodiny? Už tenkrát jejich vztah neschvalovala. Opět si povzdychla a opřela bradu o kolena.
Brandon došel k ní a položil jí přes ramena kabát. „Je tu zima… Nemusíš být zase nemocná,“ usmál se a posadil vedle ní. „Proč jsi vlastně tady?“ Naklonil hlavu a podíval se na ni.
„Nebudu, slibuji.“ Pousmála se a zachumlala do kabátu, který tak nádherně voněl jeho parfémem. „Jen jsem,“ podívala se mu do očí a pochopila, že lhát je zcela zbytečné, „potřebovala jsem chvíli na vzduch.“ Dodala o něco tišeji.
„To mi mohlo dojít.“ Objal ji kolem ramen a přitáhl k sobě. Chtěl ji ještě víc zahřát. „Ale pro dnešek už by měl být klid. Myslím, že máma bude vyspávat minimálně do rána.“ A pokud ne, tak nebude chtít vylézt z pokoje.
„Ona tohle nikdy nepřijme.“ Zašeptala smutně a přitiskla se k Brandonovi ještě víc. Nebylo to tak dlouho, co ji Eileen posílala do vroucích pekel. Vlastně tenkrát nebyla sama, pomyslela si Shayla. „Možná bych… měla bych jít, alespoň dnes. Potřebuješ být se svou rodinou.“
„Ty jsi taky moje rodina,“ připomněl jí. „Ty hlavně.“ A pak taky Ryan. „Ale jestli by ses tady necítila dobře…“ Na druhou stranu ji tam nechtěl držet násilím. I když ji toužil mít u sebe.
„A vždycky budu.“ Pohladila ho po hrudi a přehodila přes něj alespoň cíp kabátu. „Potřebují čas.“ Všichni, dodala si v duchu. Přesto nechtěla odejít. Chtěla se choulit v jeho náruči a ráno se vedle něj probudit.
„Já vím, ani jim ho neberu.“ I kdyby se odstěhovali, nebylo by to konečné. Vždycky by byl připravený se kdykoliv vrátit domů. Pokud by s tím souhlasila i Shayla.
„Nevím, co mám dělat.“ Přiznala. Přála si zůstat. Byla by tak s Brandonem, Ryanem i Connorem. I Seana měla ráda. Jediným bouřkovým mrakem byla Eileen. Dokonce by to bylo dobré i pro Allana. Měl by svou volnost, kterou mu svým návratem sebrala.
„Ty nedělej vůbec nic. Jenom buď šťastná, usmívej se a raduj. Přece bys nechtěla, abysme měli smutné dítě,“ usmál se. Už kvůli tomu musel tuhle situaci vyřešit co nejdřív. „Já se o vše postarám.“
„Ne, nechtěla.“ Pousmála se a otřásla zimou. „Bude to stejný rarášek jako Ryan.“ Slíbila. Byla rozhodnutá pro to udělat všechno. Její dítě muselo být šťastné, mít krásné dětství, domov, svou postýlku.
„Nestraš, to bychom těch šest neměli šanci zvládnout,“ zasmál se. „Nebo to bude holčička, která bude po tobě…stejně krásná a hodná,“ přemýšlel nahlas s pohledem upřeným k nebi, kde se začaly objevovat první hvězdy.
Ani Shayla nezůstala v klidu. Tichou zahradou se po chvíli nesl dvojí smích. „I ona může být pěkný rarášek.“ Nedala se. Při poznámce o svých kladných vlastnostech se však zarděla.
„Máš pravdu. V téhle rodině, kde ji bude zlobit Ryan, můj otec, Connor, snad i Allan a my dva…to z ní nemůže vyrůst nic jiného.“ Stejně jako z Ryana. Teď škádlil on je, dřív to bývalo naopak.
„Bude tím, čím si bude přát.“ Zasnila se. Bylo to sotva pár hodin, co se o dítěti dozvěděla, ale už v tuto chvíli věděla, že pro něj bude i dýchat. „Bude mít domov, svou postýlku, rodinu. Bude šťastné.“
„Bude,“ ujišťoval ji tiše. I Ryanovi se to vždycky snažil dát, přestože s Noreen to nebylo nijak jednoduché. Ale připadal mu jako šťastné dítě, za to byl rád, víc si nepřál.
Narozdíl od Brandona neměla v dětství vše, na co si ukázala. Věděla, co je to toužit po domově, vlastní posteli. Ale láska rodičů byla důležitější. Byl bys šťastný, tati, promluvila v duchu k Duncanovi. Ochladilo se. I přes kabát, který přes ni přehodil, pocítila nepříjemný chlad a znovu se zachvěla.
„Půjdeme dovnitř?“ Zeptal se a pohlédl na ni. „Je docela pozdě, měl bych Ryana vykoupat a dát do postele. Pokud už se o to táta nepostaral a nepřipravil Connorovi úklid koupelny na několik hodin,“ usmál se.
„Connor má dost práce s večeří, mrknu na tu koupelnu.“ Přikývla a odtáhla se od Brandona.
„Přece to nebudeš uklízet,“ volal za ní. „Víš, jaká tam bude spoušť? Ty je neznáš…“ varoval ji a přitom mu cukaly koutky. Ještě větší by tam byla, kdyby se koupání účastnil i Brandon.
„Taková jako po tobě?“ Oplatila mu se smíchem mezi dveřmi. Možná na to zapomněl, ale byla to právě Shayla, která jim v domě společně s Connorem tolikrát uklízela. V kuchyni odhodila Brandonův kabát a s úsměvem na rtech proběhla kolem Connora.

Trvalo další tři týdny, než si mohli oba konečně vydechnout. Brandon vyšel na ulici, povolil si uzel na kravatě a pak ji strčil do kapsy. Konečně se cítil volně. Hned nasedl do auta a zamířil domů, aby naložil Ryana a za pár minut už společně zvonili u Shayliných dveří.
Jako pár předešlých dnů ležela v posteli zelená jako stěna a modlila se za to, ať se už konečně dokáže zvednout na nohy, seběhnout schody a s úsměvem příchozímu otevřít. Jen by to nesměla být Clare. Té by snad dveře před nosem ještě i přibouchla.
Místo Shayly jim otevřel Allan a stačil mu jediný pohled do Brandonovy tváře, aby pochopil. „Máš štěstí, že jdeš s dobrou zprávou, jinak bych tě k ní ani nepustil.“ Jeho úsměv byl tak nakažlivý, že ho musel opětovat.
„Nepustil? Copak jí něco je?“ Jako mávnutím kouzelného proutku najednou zvážněl a upřel tázavý pohled na Allana.
„Není jí dobře, už pár dní. Nic nevíš?“ Nevěděl, to mu bylo jasné vzápětí. Ani mu nebránil, když se kolem něho prohnal a s Ryanem v náručí vybíhal schody po dvou.
Chvíli předtím vběhla Shayla do koupelny propojené s její ložnicí. Nerada bývala nemocná a střevní chřipka byla ještě nepříjemnější než ta normální. S námahou se vyškrábala zpátky na nohy a opláchla obličej. Při pohledu do zrcadla se skoro lekla. Tohle byla ona? Ta žena s nezdravou barvou v obličeji a kruhy pod očima?
„Shaylo?“ Vběhli do pokoje jako velká voda, ani je nenapadlo, že by třeba mohla spát. Brandon postavil svého syna na zem a rozhlédl se po pokoji. Nebyla tam, ale postel vypadala na to, že v ní před chvílí někdo ležel.
Ryan pohotově nakouknul za dveře koupelny. „Tady je,“ zašeptal a dal Brandonovi znamení, když nasměroval ukazováček k místnosti, ve které se Shayla schovávala.
Stála opřená o umyvadlo s hlavou sklopenou a zavřenýma očima. Snažila se potlačit neustálé houpání žaludku. Ani si neuvědomila jejich přítomnost. Muselo se jí jen něco zdát.
„Počkej tady, ano?“ Požádal ho Brandon a šel se sám přesvědčit, jestli je opravdu uvnitř. Byla a nevypadala ani trochu dobře. „Co ti je?“ Objal ji kolem pasu, aby ji podepřel. „Proč jsi mi nic neřekla…“
Zaskočeně sebou trhla. Ten den měl být přece u soudu. Stalo se něco? Je přece ještě brzo. „Brandone?“ Hlavou se jí honily jen hrůzostrašné scénáře. Třeba nepodepsala. Třeba jí svěřili Ryana do péče. Co se stalo?
„Tvůj otec mi teď říkal, že už ti pár dní není dobře. Proč jsi mi to neřekla?“ zopakoval svoji předešlou otázku. Několikrát jí volal a ona ani nijak nenaznačila, že není v pořádku.
„Měl jsi dost svých starostí. Je to jen chřipka. Za pár dní budu v pořádku. Ale… měl bys raději jít.“ Co když ho mohla nakazit?
„Jít? Nehnu se odtud ani na krok.“ Ne, dokud neuvidí, že je jí líp. Jenom s Ryanem byl trochu problém. „Nejsi poslední dobou nemocná nějak často?“ Byl to sotva měsíc, co ležela v horečkách u něj.
„Dublinský vzduch mi asi nedělá dobře.“ Pokusila se o vtip, ale příliš jí nevyšel. „Půjdu si… lehnout.“ Zamumlala, opatrně se nadechujíc. Otázku, která ji sžírala, však nevyslovila. Nemluvil o tom, nechtěla začínat. Měla strach.
„Tak se přestěhujem,“ navrhnul, jakoby to nebyl žádný problém. V tu chvíli mu nic nepřipadalo jako problém. „Pomůžu ti.“ Dělal si o ni starosti. Tohle nemohlo být normální.
„Děkuju.“ Vděčně mu obmotala ruce kolem krku, zatímco ji opatrně sevřel v náručí. V tu chvíli si všimla i Ryana. Jeho rozcuchané vlásky trčely ve škvíře ve dveřích. Musela se pousmát. Neviděla ho sotva pár dní a i to Shayle přišlo jako neskutečná doba.
Nespouštěl z jejich dvojice oči a potichu našlapoval za Brandonovými zády, když nesl Shaylu k posteli. Hned potom si vyskočil k ní a už se k ní natahoval. Nebyla jediná, komu se stýskalo.
Brandon ji přikryl a stále se na ni mírně zamračeně díval. Veškerá jeho radost šla náhle bokem, Shaylino zdraví bylo přednější. „Volali jste nějakého doktora?“
„Říkal, že je to jen střevní chřipka. Teď řádí všude kolem. Nechci vás nakazit.“ Starostlivě pohlédla na Brandona. Ryan se k ní i přesto tisknul a nechal se hladit po vláscích. „Stýskalo se mi, sněhuláčku.“
„My jsme odolní,“ usmál se a posadil na kraj postele. Pokud to doktor opravdu říkal, trochu ho ta zpráva uklidnila. „Teď už se nás jen tak nezbavíš,“ mrknul na ni.
Ptala se ho očima. Upírala je na něj s tichou modlitbou. Prosím, ať je to pravda. Prosím. Podepsala? Je volný? A co Ryan?
Vzal ji za ruku, jakmile jí dal Ryan jen trochu prostoru, a políbil ji na ni. „Všechno dobře dopadlo,“ uklidnil ji. „Máme každý svoji svobodu a Ryan zůstane prozatím u mě. Tedy s tím, že za ním Noreen může kdykoliv přijít, jinak to nešlo…“ Jedině časem budou moct tenhle problém dořešit, pokud jim Noreen bude schválně otravovat život. Kolik ho to ale stálo, o tom se raději nevyjadřoval.
Shayliny oči v ten okamžik zazářily jako nejjasnější hvězdy na nebi. Roztřásla se jí brada. Tolik po této chvíli toužila. Modlila se za ni každý večer a ona přišla. Její život se měnil. Konečně jí svitla naděje na šťastný život.
„Ne,“ rozesmál se Brandon, naklonil k ní a pevně ji objal. „Tohle nesmíš oplakat, to nesmíš.“ Šeptal jí s úsměvem do ucha a políbil Shaylu do vlasů. Díky Ryanovi zůstane asi Noreen navždy součástí jejich života, ale on doufal, že si časem najde jinou oběť, se kterou si bude rozumnět a jim dá pokoj.
Statečně se držela, zatímco jednou rukou objímala Brandona a druhou Ryana, který se nenechal jen tak odbýt. Vždycky musel být všeho součástí. „Jsem šťastná. Tak moc sťastná.“ Šeptala tiše.
„Já taky a už nikdy to nebude jinak.“ Jediné, čeho se obával, byla jeho matka. Už brzy se měli i s otcem vrátit domů a neměli tušení jak o jejich vztahu se Shaylou, tak o rozvodu. To jim chtěl dát Brandon jako menší dárek na přivítanou.
„Sněhuláčku, můj malý sněhuláčku.“ Šeptala mu do ucha a líbala ho do vlásků. Nepamatovala si, kdy byla šťastnější. „Miluju tě.“ S láskou v očích políbila i Brandona.
„A já tebe,“ oplatil jí i s polibkem, načež je oba znovu přitiskl k sobě. „Je to celé jako sen.“ Odtáhl se a namířil na ni naoko nazlobeně ukazovák. „Ale ty se musíš rychle uzdravit.“
„Jinak dostaneš na zadek,“ doplnil ho Ryan pohotově.
„V pondělí už budu jako rybička.“ Slíbila a mrkla na Ryana. V pondělí měla začít vyučovat na Allanově škole. Připadla jí třída dětí stejně starých jako Brandonův syn. Práci s ním Shayla zbožňovala. Už teď se nemohla dočkat.
„Budeme spolu tancovat. Včera jsem dostal nové boty,“ nezapomněl se pochlubit. „Mohli jsme je přinést ukázat,“ dodal posmutněle.
„Vezmeme je příště, jestli si na to budeš myslet. Nemocná bys raději tančit neměla.“ Dobře si pamatoval, jak to skončilo posledně. „Ještě na jednu věc jsem se chtěl zeptat…“
„Do té doby budu v pořádku.“ Usmála se a pohladila ho po tváři. „Ty botičky si rozchoď, nebo tě budou potom moc bolet nožičky.“ Dodala k Ryanovi, aby nezapomněla. Sama moc dobře věděla, co je to bolest nohou z nových bot. „Ano?“ Vrátila svou pozornost k Brandonovi.
„Hm…jak to máš tady s tím bydlením u otce? Touží moc po tom, abys tady byla?“ Naznačil, co má za lubem. Už delší dobu na to pomýšlel, ale před rozvodem nechtěl nakonec nic riskovat.
Pousmála se a upřeně sledovala jeho oči. Nemohla se toho poledu nabažit. „Myslím, že ne. Ale na to se budeš muset zeptat jeho.“ Allan potřeboval své soukromí. Navíc od chvíle, kdy se pod jeho střechou objevila Clare, děsila se Shayla každého dalšího zazvonění.
„Chceš, abych to udělal?“ Klidně by za ním běžel hned teď a tu záležitost s ním vyřídil. Nejvíc teď toužil po tom, mít ji stále u sebe.
„A ty to chceš?“ Pak si uvědomila, že jejich přání jsou stejně vedlejší. „Vy to chcete?“ Museli myslet především na Ryana.
„Jinak bych se neptal,“ usmál se. „A tenhle špunt, ten už jak dlouho nemluví o ničem jiném. Chtěl bys, aby Shayla bydlela s námi?“ Zeptal se ho před ní, aby viděla, že si nevymýšlí.
„Ano, ano,“ zajásal a horlivě přikyvoval. „Budeme si spolu hrát a číst pohádky a chodit ven…“
„A baštit zmrzlinu.“ To neměla vyslovovat. Opět pocítila nepříjemné houpání žaludku. „A všechno možné, co si jenom budeš přát.“ Zamluvila to tedy rychle v naději, že se přiměje myslet na něco jiného. Přikývla. „Chci.“
„Ale má to jeden háček,“ vzpomněl si Brandon a skousnul spodní ret. Nevěděl, jestli se přes něho Shayla dokáže přenést. Ta poslední věc mu bránila v tom, začít se radovat.
Háček. Ty byly snad ve všem. Povzdechla si a políbila Ryana hrajícího si s jejími kadeřemi. „Ano?“ Zeptala se nejistě, i když tušila, na co naráží.
„Bask…“ Jméno mluvilo za vše. Shayla z něho pořád měla hrůzu a nemohli se ho jen tak zbavit, i kdyby chtěli. Byl to Ryanův pes a on ho miloval jako většinu tvorů kolem sebe.
„Bask.“ Zopakovala po něm a zhluboka vydechla. Věděla, že to jednou přijde. Ale i to byla rozhodnutá překousnout. Pro život s nimi by šla i do vroucích pekel. Ty v jejím případě měly podobu chundelatého Ryanova mazlíčka.
„Je neškodný, ale…“ Nikdy by jí neublížil. Nebezpečného psa by Ryanovi nekoupil, navíc byl tak malý, že ho kolikrát málem zašlápnul nebo zalehl, když se vetřel do jeho postele spolu s Ryanem. Zadíval se Shayle do očí. „Jediné, co můžu udělat, je snažit se ho držet od tebe co nejdál.“
„Já… zvládnu to.“ Zašeptala, dodávajíc přitom sama sobě odvahu. „Zvládnu to.“ Ano, musela. To byla její oběť, kterou měla přinést.
„Buď to půjde nebo ne, uvidíme,“ zhodnotil nakonec Brandon. „To druhé budeme řešit, až to přijde.“ Usmál se na ni a políbil ji na čelo.
„Takže teď půjdeš s námi domů?“ Ryan se s tím opět nepáral a nejraději by ji chytil za ruku a hned odvedl pryč.
„Za chvíli.“ Prudce je od sebe odstrčila. Vběhla do koupelny a s hlasitým bouchnutím za sebou zavřela dveře.
Ryan se v domnění, že jde o nějakou hru, rozběhl za ní, takže ho Brandon musel okřiknout a usměrnit do patřičných mezí. Zatvářil se nespokojeně, ale přece jenom vrátil k němu. Když zaslechl zvuky z koupelny, začalo v něm hlodat menší podezření. V další vteřině ho však zase zavrhnul.
„Myslím, že tu zmrzlinu ještě chvíli odložíme… byla by jí škoda.“ Zamumlala opřená o dveře. „Ale pro tebe se dole určitě nějaká najde.“ Mrkla na Ryana.
Vyběhl ze dveří jako kulový blesk a v další vteřině už dole vyzvídal u Allana. „Mám o tebe starost,“ svěřil se Brandon Shayle. Vypadala tak vyčerpaně a v obličeji byla doslova zelená.
„Tak na ni zapomeň. Dneska se chci jen radovat.“ Nabádala ho s letmým úsměvem. „Možná bychom měli jít raději dolů. Allan bude mít za chvíli plné ruce práce.“ Nebyl zvyklý na tak malé děti.
„Nejde zapomenout, pokud vypadáš takhle a běháš zvracet do koupelny. Dolů tě už vůbec nepustím, vrať se do postele, postarám se o to.“ Opět ji podepřel. „Jak dlouho už je ti takhle špatně?“
„Asi tři dny. Za chvíli to přejde. A v posteli taky pořád ležet nemůžu. Zdřevění mi nohy.“ Hloupá výmluva. S tím, jak běhala do koupelny, neměly šanci.
„Není ti dobře, nebudeš lítat po domě. Jsem si jistý, že tvůj otec by se mnou tenhle názor sdílel.“ Tři dny, spletl se. Nebylo to nic než střevní chřipka, jak řekl doktor. Určitě.
„A když slíbím, že se tam dole zavrtám pod deku a nehnu se z gauče?“ Smlouvala. „Nechci tu být sama.“
„Hm…“ Naoko se zamyslel. „Dobře, ale mám ještě jednu podmínku.“ S úsměvem ji popadnul do náručí, než tomu stihla zabránit. Zároveň ale opatrně, nechtěl riskovat její rozhoupaný žaludek. „Odnesu si tě tam sám.“
„Dobře.“ Položila mu hlavu na rameno. Proti téhle podmínce se nehodlala vzpouzet. Vlastně byla ráda, že to udělal. „Jen mě nepusť ze schodů.“ Rozesmála se stejně opatrně, jako ji vzal do náruče.
„Neboj se,“ zašeptal jí do ucha. „Přece bych neupustil jednu z nejcennějších věcí, které mám.“ Políbil ji na tvář a vyšel na chodbu, aby zamířil ke schodišti.
Připadala si neskutečně unavená. S únavou však bojovala ze všech sil. Nemohla usnout, když je měla u sebe. Toužila po tom strávit s nimi každičkou vteřinu. „Nehnu se z gauče.“ Promluvila na otce, ještě než stihl cokoliv říct, zamračit se a poslat ji zpátky nahoru.
„Nedala si to vymluvit,“ pokrčil Brandon omluvně rameny, a když ji položil na gauč, Allan už k nim pospíchal s teplou dekou, aby Shaylu přikryl.
„Tahle věta mi něco říká…“ I tak se na ni zamračil, tenhle nápad se mu ani trochu nelíbil. Jediný, kdo se radoval, byl jako vždycky Ryan.
„Zůstanu pod dekou a nehnu se z gauče.“ Slíbila oběma znovu. Mračili se na ni oba dva. Jen Ryan k ní okamžitě přiběhl a se zářivým širokým úsměvem skočil k ní, aby ji objal.
„Ale nemáš to tady tak pohodlné jako nahoře,“ protestoval Allan dál a přinesl jí hrnek teplého čaje, který pro ni před chvílí uvařil.
Brandon si sedl na opěradlo gauče a rozhodl se přivést Allana na jiné myšlenky. „Chtěl bych s vámi o něčem mluvit,“ upozornil ho na svoji přítomnost.
Poslušně párkrát usrkla, ale pak hrnek odložila na stolek před sebou. Neměla na něj chuť. Přitáhla si deku až po bradu a schovala pod ni i Ryana. Bylo nemožné ho od sebe odtrhnout. „Budeš nemocný, sněhuláčku.“ Povzdechla si bezradně.
„Tak bysme potom leželi spolu, dokud bysme se oba neuzdravili,“ usmál se na ni a ruce držel pevně obmotané kolem ní, jen aby se jí nemusel pustit.
„Mluvit o čem? Něco s tancováním?“ Tipoval Allan a tázavě na Brandona pohlížel.
„Ne, s tancem to nemá nic společného. Spíš se Shaylou,“ přiznal a čekal, jak na to její otec zareaguje.
Ten pokýval hlavou. „Aha… Chceš mi ji odvést, co? To se koneckonců dalo čekat.“ Jen to nečekal takhle brzy. Vždyť sotva vylezl od soudu a už ji chtěl stěhovat k sobě. Nechápal, kam tolik pospíchají. Nebo možná chápal…
Políbila chlapce do vlasů a něžně ho hladila. Skoro přitom usínala, ale stále se nutila vydržet. Otočila tvář k otci a mlčky se na něj usmála. Nechtěla vstupovat do jejich rozhovoru. Ne, pokud to nebylo nutné.
„Tak nějak,“ přikývl Brandon. „Chtěl bych, aby bydlela s námi. Byl jsem o tom rozhodnutý už dávno, ale vzhledem k situaci… Ta se teď změnila.“
Allanovi nezbývalo nic jiného, než si povzdechnout. Bylo jasné, že Shayla půjde s ním. Přesto se jí zeptal. „A ty chceš co?“ S úsměvem jí pohlédl do očí. Na jejím názoru mu záleželo nejvíc.
„Chci to.“ Odpověděla prostě. Po tom její duše prahla a Allan to věděl. Znal ji, její sny i trápení. Celých osm let stál za svou dcerou a chránil ji, naslouchal jejím slovům. Ale i on měl svůj život a ona mu nemohla stát v cestě. „Bude to tak lepší.“ Dodala podstatně tišeji. Oba věděli, na co naráží.
„Škoda, už jsem si na tebe začínal zvykat,“ prohodil z legrace. Teď tam bude zase sám, jako posledních pár desítek let. Což mu vždycky vyhovovalo. „No…“ podíval se zpátky na Brandona. „Já ji tady rozhodně držet nebudu.“ Ve štěstí by jí nikdy nestál. „Ale, víš co,“ namířil na Brandona přísně ukazovák.
Ten se rozesmál. „Jasně, vím.“ Tentokrát hodlal slovo dodržet. Chtěl být se Shaylou, to věděl jistěji než cokoliv jiného.
„A proto to bručení každé ráno?“ Rozesmála se, když se otec na oko zamračil. Záhy toho ale nechala. Žaludek měla stále jako na vodě. „Bude rád, když se mě zbaví. A vy za chvíli taky.“ Dodala s úsměvem ve snaze odvést jejich pozornost jinam.
„To nevadí, když nás začneš štvát, vrátíme tě sem,“ zasmál se Brandon, načež ji políbil do vlasů a opřel tvář o její hlavu. „Ale to se nestane.“ Mrknul na Ryana.
„Ne, budeš s námi, napořád,“ ujišťoval ji, zatímco se k ní tisknul.
„Budu.“ Slíbila chlapci. Z hlouby srdce v to věřila. „Už jste našli tu zmrzlinu?“ Mrkla na něj, zatímco jí padala víčka.
„Ano, toho se tu někdo dožadoval,“ vzpomněl si Allan a vstal, aby šel zkontrolovat zásoby v ledničce. „Možná se tady nějaká najde.“ Sotva zamířil ke kuchyni, Ryan se vymotal z deky a běžel ho následovat.
„Donesu ti taky,“ slíbil Shayle.
„Ne!“ Zakřičela na něj. To bylo to poslední, co v tu chvíli potřebovala. Vždyť už ani ten čaj nemohla polknout. Nechtěla o jídle ani slyšet. „Prosím, ať nic nenosí.“ Zamumlala k Brandonovi.
Brandon mu posunky naznačil, aby ji poslechl a doufal, že to udělá. „Jsi unavená, neměl jsem tě sem nosit.“ Našel její ruku a propletl s ní prsty.
„Chci být s vámi. Aspoň chviličku.“ Žebronila. „Pořád bych jenom spala.“ Zamumlala otráveně. Nicnedělání nebylo nic pro ni.
„Čím víc teď budeš spát a odpočívat, tím víc budeš potom moct být s námi, protože se dřív uzdravíš,“ snažil se jí domluvit. „Budeš se moct přestěhovat a potom už budeme pořád spolu, všichni tři.“
Byl to jediný argument, kterým ji dokázal přesvědčit. „Hmm…“ Rozespale cosi nesrozumitelného zašeptala. Pak už se pokojem neslo jen její tiché oddechování.

***

Do pondělí byla Shayla v pořádku, přesně jak slíbila. I Brandon s jejím otcem o tom byli přesvědčení, jinak by jí cestu do školy a hodinu tance s dětmi rázně zatrhli. Když ji ale Brandon s Ryanem přijeli vyzvednout, Allan jim sdělil, že není doma a sejdou se až ve škole. Celou cestu tam se snažil sám sebe přesvědčit, že zkrátka jen měla něco v plánu a tak odešla z domu dřív. Určitě se nic nestalo, což ho napadlo jako první. O to rychleji se ale ke škole vydali.
Přiběhla sotva pět minut před začátkem hodiny. Udýchaná vběhla do šatny, kde ze sebe strhla kabát a odkopla boty pod jedno z křesel. Vyměnila je za taneční a odmotávajíc šálu se s taškou přes rameno vydala k jednomu ze sálů.
Brandon už seděl uvnitř a zavazoval Ryanovi boty. Ten se potom rozběhl doprostřed sálu k ostatním dětem, zatímco jeho otec zůstal stát u dveří, s úsměvem je pozoroval a čekal, kdy se objeví Shayla.
Se zrůžovělými tvářemi a zrychleným dechem vklouzla do sálu tak tiše, že si jí v první chvíli nikdo nevšimnul. Odhrnula pár uvolněných pramínků z čela a poposunula popruh tašky na rameni. Ten den si připadala, jakoby se ocitla ve snu. Bylo to tak neskutečné. Stále nemohla uvěřit tomu, že je to pravda. Je to pravda. Děje se to. Není to sen!
Její otec, který už byl také uvnitř, si jí ani všimnout nemohl, protože se věnoval skupince rodičů, jež se kolem něj shromáždila a vyzvídala nejdůležitější informace. Zato Brandon ji postřehl hned, jakmile otočil hlavu ke dveřím. Při pohledu na ni mu spadl kámen ze srdce. Byla tam a byla v pořádku. Rychle zamířil k ní.
Odložila tašku na jednu z laviček stojících hned u dveří a začala protahovat nohy. Nemohla si dovolit ztrácet čas. Přišla později, než vůbec očekávala. Avšak důvod, kvůli kterému se zpozdila, ji hřál u srdce. Na kratičký okamžik zavřela oči a zasněně se usmála.
„Takhle už mě nestraš,“ požádal ji Brandon s úsměvem. „Přijeli jsme tě s Ryanem vyzvednout a ty nikde.“ Naštěstí nevypadala nijak nezdravě. Spíš naopak, pomyslel si. Radost a štěstí jakoby z ní vyzařovali na dálku.
Široce se usmála a nedbajíc na přítomnost ostatních rodičů Brandona objala kolem pasu. „Už nebudu. Nikdy.“ Chtěla mu toho tolik říct, ale to už si všimla otcova pohledu. „Musím už jít.“
„Tak jdi,“ pobídnul ji a sám se posadil na lavičku. Kolik dní se na tohle těšila, teď zase konečně mohla tančit a navíc s dětmi. Promluvit si a být spolu mohli kdykoliv potom.
Rychle odběhla k otci a usmála se i na něj. „Omlouvám se, ujel mi autobus. Pak ti to všechno vysvětlím.“ Dech se jí konečně začal zklidňovat. Jen tváře stále hořely a v očích jí svítily plamínky.
„Hlavně, že jsi tu, zatím jsem je zabavil,“ zašeptal, aby ho rodiče neslyšeli. Potom upoutal jejich pozornost, aby jim Shaylu představil a dal jim prostor na další otázky. Ani ho nepřekvapilo, že všichni věděli, že je jeho dcerou. Novináři nezaháleli.
Zodpověděla každičkou z nich. Byla ráda, že ani jeden z přítomných se nezačal zabývat jejím soukromým životem. Starali se pouze o své děti a Shaylinu uměleckou kariéru. Od mnohých si vyslechla obdivné projevy. Tentokrát však neklopila stydlivě oči, ale přijímala je se vší zdvořilostí a okouzlujícím úsměvem.
Allan se nestačil divit, jak byla najednou živá a nadšení z ní přímo sálalo. Příčiny ale nebyly natolik důležité jako výsledek. Byla šťastná a tím pádem byl šťastný i on. Stejně jako Brandon, stále je pozorující z lavičky u stěny.
Sotva uspokojila rodiče, decentně je vyhnala z parketu a dřepla si k dětem, aby se s každým z nich seznámila. Přitom však nezapomínala neustále sledovat jedno z nich. Ryan byl jako ve svém živlu. Cvrnkla ho do nosu a pomaličku začala s výukou.
„Co se jí stalo?“ Vyzvídal Allan, když se posadil k Brandonovi a společně pozorovali Shaylinu výuku. Brandon tedy hlavně Ryana.
„Nemám nejmenší tušení,“ přiznal. Nebyl si vědom ničeho, co by tuhle náladu mohlo způsobit. On určitě nic neudělal.
Smála se s dětmi a chválila každičký jejich pokrok. Zvedala je ze země, když dopadly na zadky a pomáhala rozplantávat zamotané nožky. Co chvíli se sálem nesl něčí veselý smích a odrážel se od jeho stěn. Ke konci se už ale začala cítit opět unavená. Zamrzelo ji to, ale věděla, že odteď to už jiné nejspíš nebude.
Její otec po nějaké době odešel, aby se věnoval dalším povinnostem. Poslední dobou se mu pořádně nakupily díky tomu, že chtěl být se Shaylou doma, když byla nemocná. Brandon potom vstal a šel za nimi se záměrem zapojit se. Jen tak sedět ho přestalo bavit. Vždyť všichni vypadali tak zaujatě, jak Shayla, tak děti. Najednou toužil být součástí toho všeho.
Zrovna ukazovala dětem jeden z nových krůčků předvádějíc ho s Ryanem, který jí víc než ochotně dělal asistenta. V tu chvíli se jí však udělaly mžitky před očima a zamotala hlava. Naštěstí nebyla tak daleko od tyče lemující jednu ze stěn místnosti a stihla se jí zachytit.
Brandon zrychlil krok a v další vteřině už ji kromě tyče podpíral i on sám. „Co se stalo? Už ti zase není dobře?“ Možná měla přece jenom ještě zůstat v posteli a nechodit do školy.
Vděčně se ho zachytila. V prvním okamžiku se vyděsila, ale pak si uvědomila, že víc jak hodinu poskakuje kolem dětí. „Moc jsem se točila, jenom se mi zamotala hlava.“ Promluvila s mírným úsměvem. Snažila se ho uklidnit.
Nevěřil jí, ale neprotestoval. „Tak už se tolik netoč, ano?“ Ne, nebyla poslední dobou ve své kůži a ta dnešní nálada na tom nemohla nic změnit. Něco se rozhodně dělo.
„Nebudu.“ Slíbila, načež obdařila děti úsměvem. Nechtěla je vystrašit. Už tak si ji pátravě prohlížely. Ze všeho nejvíc Ryan. „Dobře, tak teď mi ukážete, co jste se dneska naučili.“ Opatrně mezi nimi začala našlapovat a opravovala jejich chyby. „Jste moc a moc šikovní. Šlo vám to všem výborně.“ Pochválila je na závěr, než třídu rozpustila a rozdováděná a unavená stvoření se rozběhla ke svým rodičům.
„Nejenom jim,“ řekl Brandon, když jí položil ruku kolem pasu a políbil na tvář. „Hlavně ty jsi byla skvělá. Není pochyb, že má Ryan tu nejlepší paní učitelku,“ usmál se.
Když jí Allan původně nabízel, aby vedla vyšší ročníky, odmítla. Přislíbila pár hodin, to ano, ale práci s dětmi si odepřít nedokázala. „Jsem s nimi ráda. Jsou tak… odvážné a nemají z ničeho strach. Zkouší to znovu a znovu a Ryan… byl kouzelný. Viděl jsi ho?“ Jistěže ho viděl. Nedíval se na nikoho jiného. „Bude po tobě. Za chvíli od něj budeme odhánět všechny holky ze třídy.“ Rozesmála se a opřela o Brandonovu hruď, zatímco sledovali jeho syna stále nacvičujícího naučené pohyby.
„Viděl. Budu si muset hrozně poroučet, abych tady neseděl každou hodinu.“ Ale měl také práci a tu nemohl opomínat nebo zanedbávat. „Máš pravdu, vyrostl hrozně rychle…“ posteskl si s melancholií v hlase. „Měli bysme si sáhnout do svědomí a pořídit mu nějakého sourozence,“ usmál se potom na Shaylu.
Dech jí uvíznul v krku. „Když tu nebudeš ty, budu tu já. Ty máš práci. Ale občas přijít můžeš.“ Vychrlila, protože ji svými slovy znervózněl. Najednou neměla odvahu. „Ty… ty bys chtěl děti?“ Zeptala se, žmoulajíc přitom látku sukně.
„Samozřejmě,“ odpověděl a stále mu na rtech pohrával úsměv. Nikdy nechtěl zůstat jen u jednoho, ale Noreen to stačilo. A pak už zase nechtěl mít děti s ní. „Chci s tebou žít a chci s tebou mít třeba kopu dětí,“ zažertoval, ale potom trochu zvážněl. „Copak ty po žádném netoužíš?“
„Třeba kopu? Kolik je kopa?“ Pokračovala ve vyslýchání. Potřebovala znát odpovědi. „A jak brzo?“ Upírala na něj oči a stále žmoulala látku ve své dlani. Ani si to neuvědomovala.
„Kopa je šedesát,“ rozesmál se. „Fajn, to jsem možná trochu přehnal. Ale tak desetkrát míň už by se zvládnout dalo.“ Všiml si jejího výrazu. „Promiň, asi tě trochu děsím, co? Chtěl bych s tebou dítě třeba hned, ale budeme je mít, kdy ty budeš chtít a kolik si budeš přát.“
„Šest?“ Vytřeštila oči. Nedokázala si představit, jak by zvládla tři, čtyři, ale šest? „Už teď?“ Řekni ano. Proboha řekni to, prosím.
„Dělám si legraci.“ Rozesmátě ji objal a přitiskl k sobě. „Nebudu nic rozhodovat bez tebe.“ Políbil ji do vlasů a pak se sklonil k jejímu uchu. „Ale klidně bych tě teď hned popadnul do náručí a odnesl domů, kde bysme s tím mohli něco udělat,“ zašeptal.
„To nepůjde.“ Zakroutila hlavou a ohlédla se za sebe, aby zkontrolovala Ryana. Byl podezřele tiše.
„Proč by to nešlo?“ Usmál se. Brandon si byl jistý, že to bude zase jeden z těch méně významných důvodů a že ji dokáže dřív nebo později přesvědčit. Viděl ji přece s Ryanem i s ostatními dětmi.
„Ryane, pozor!“ Křikla, když se začal podezřele motat. „Už půjdeme.“ Usmála se na něj. Nechtěla riskovat, že by si ještě něco udělal. Vypadal unaveně. „Protože s tím už nic dělat nemusíme.“ Odpověděla tiše otočená k Brandonovi zády.
Teprve teď si všiml, že už zůstali v sále úplně sami, jen oni a Ryan. „Nemusíme? Jak to myslíš, že nemusíme?“ Chytil ji za ruku a obešel, aby jí viděl do tváře. Chtěl si domýšlet, ale zároveň potom nechtěl být zklamaný, kdyby to nebyla pravda.
„Nebyla to… chřipka.“ Vydechla, když mu nervózně pohlédla do tváře. Možná to nemyslel až tak vážně. Plány, ano, byly to plány. Plánoval, ale nečekal, že na něj vyrukuje právě s tímhle.
„Nebyla to chřipka?“ Zopakoval po ní znovu. Ta věta v sobě obsahovala hned dvě skvělé zprávy najednou. První byla, že nebyla nemocná, takže si nemusel dělat obavy a druhá, že pokud to nebyla chřipka, mohla to být jediná věc. „Tímhle vším chceš říct, že… že jsi těhotná?“ Bylo to vůbec možné?
Přikývla. V krku knedlík, ve tváři pobledlou barvu. Nervozita, kterou cítila, se stupňovala vteřinu od vteřiny. Neplánovali to. Tu noc se nechali unést. Nedávali si pozor. Ale ona toho nelitovala.
Brandon se rozesmál a pak skryl tvář do dlaní, aby tu zprávu dokázal pobrat. „To snad není možné.“ Zvedl ji do náručí a několikrát se s ní zatočil dokola, čímž upoutali Ryanovu pozornost. Hned se k nim rozběhl. „Promiň, já…slíbil jsem ti, že se nic nestane.“ Kdo by také něco takového čekal. „Zlobíš se na mě?“
Držela se rukama kolem jeho krku a stále vyplašeně sledovala výrazy Brandonovy tváře. „Ne…“ Zašeptala tiše. „A ty?“
„Já? Já jsem momentálně ten nejšťastnější chlap na světě,“ odpověděl tak, jak to cítil. Nic krásnějšího mu ani říct nemohla. Teď už chyběla jediná věc, ale ta byla na něm. „Miluju tě,“ řekl tiše a potom ji políbil.
Ryan však nedbal jejich romantické chvilky a začal Brandona tahat za košili, Shaylu pro změnu za šaty. Vehementně se dožadoval pozornosti.
Chvěla se mu v náručí. Třásla se jí brada a oči leskly slzami. Byla dojatá. Sotva dokázala vnímat Ryanovo naléhání. „Miluju tě.“
Ani Brandon mu ještě nějakou dobu nevěnoval pozornost, přestože to Ryan po chvíli u Shayly vzdal, zato na svého otce se potom doslova pověsil. „Budeme rodina, opravdová rodina,“ zašeptal do Shayliných rtů a znovu ji sevřel v pevném objetí. Pak zvedl Ryana do náručí, ale jednou rukou stále objímal i Shaylu.
„Proč pláčeš?“ zeptal se jí Ryan zvědavě.
Představovala si víc, než říkal? Naznačoval to, co si myslela? Vždyť se sotva před pár dny rozvedl. Touží snad…? Nechtěla o tom přemýšlet. Důležitější bylo dítě. Všechno ostatní mohli řešit později. „Protože jsem šťastná, sněhuláčku.“
„Tak se musíš smát a ne plakat,“ poučoval ji, a aby šel příkladem, roztáhl ústa do širokého úsměvu. Pak jí položil dlaně na tváře a snažil se i jí na tváři vytvořit úsměv.
„Promiň, já… nemůžu…“ Zamumlala. Nedokázala to zastavit. Po tvářích jí stékaly slzy dojetí. Skryla tvář v Ryanových rukou a přitom se choulila pod Brandonovou paží.
„Tatí,“ hledal u něj Ryan pomoc, aby Shayla přestala plakat.
„Jen ji nech.“ Brandon ho pocuchal ve vlasech. „Někdy je to prostě potřeba, víš? Možná budeš taky plakat, až ti tu novinku poví.“
Poví? Pozvedla hlavu a překvapeně pohlédla na Brandona. Opravdu chtěl, aby to jeho synovi řekla sama?
„Co mi řekneš?“ Zvědavě se na ni podíval a čekal, až odpoví. Brandon se jen usmál a pohledem jí dal najevo, že si nedělal legraci, ani v nejmenším.
Chytila ho za ruku a setřela slzy z obličeje. „Sněhuláčku,“ začala nejistě, „chtěl bys… chtěl bys sestřičku nebo bratříčka?“
„Radši bratříčka,“ odpověděl v domnění, že se ho ptá jen tak. „Ten by byl lepší než sestřička, protože ta by si se mnou určitě tak moc nehrála.“
„Ale zase bys byl velký brácha a dával bys na ni pozor,“ řekl mu Brandon. Ochranářské sklony v sobě měl Ryan určitě taky.
Rozesmála se a položila hlavu na Brandonovu hruď. Byla unavená. Ale především dojatá. Ještě to musela oznámit otci a Connorovi.
„Půjdeme domů?“ Uvědomil si, kolik toho má za sebou a že musí být vyčerpaná. „Tedy…kam bys chtěla odvézt?“ Doma byla ještě pořád u Allana, u něj neměla zatím nic.
„Ještě… měla bych jít za Allanem.“ Natáhla se na špičky a políbila Brandona. Potřebovala to udělat. Chtěla cítit dotek jeho měkkých rtů.
„Dobře,“ usmál se a postavil Ryana na zem. „Máme počkat někde venku?“ Zeptal se, když už všichni společně mířili ke dveřím, pryč ze sálu.
Tím si nebyla jistá. Měli by jít spolu? Nebo raději sama? Vždyť nebyli ani svoji. Co na to řekne? Co si bude myslet? Bude mít radost nebo? „Já… nevím.“ Přiznala pravdivě. Ještě neměla čas o tom uvažovat.
„Půjdu s tebou, pokud mě tam potřebuješ.“ Propletl s ní prsty a zvedl si její ruku ke rtům. „Nebo zůstaneme za dveřmi, budeme poslouchat a v nejhorším tě přijdeme s Ryanem podpořit,“ navrhl další možnost, ale tu spíš jako vtip.
„Dobře.“ Přikývla. Sebrala svou tašku a ostatní věci a přehodila si ji přes rameno. Možná to tak bylo lepší. Ona si promluví s otcem, on zase může s Ryanem. Přece jen měla pocit, že ji úplně nepochopil.
„Dobře, jakože máme poslouchat za dveřmi?“ ujišťoval se a rovnou jí stáhl tašku z ramene, aby ji sám vzal do ruky. Musel tak pustit tu Ryanovu a jeho syn hned přeběhl k Shayle a chytil se jí.
„Nebo si můžete zajít na horkou čokoládu do automatu.“ Navrhla a pohladila Ryana po hřbetu dlaně. „Až začnu moc křičet, můžete mě přijít zachránit.“
„Ano, půjdeme na čokoládu.“ Ryan naklonil hlavu, aby viděl na Brandona. Chytil se Shaylina nápadu jako každého.
„Jenom tak dalko, abysme slyšeli, až bude křičet,“ usmál se, ale nakonec přikývnul. Můžou se pak vrátit zpátky k Allanově kanceláři.
Naposledy se na ně usmála a pak se zaklepáním tiše vklouzla do otcovy pracovny. Jako obvykle jej našla za širokým psacím stolem zavaleným množstvím složek a papírů.
Zvedl hlavu, usmál se a protřel unavené oči. Spoustu práce měl ještě před sebou a už teď ho bolely. „Už jste s dětmi skončili? Myslím, že jsou mezi nimi nadějné talenty, ne?“ Pokynul jí ke křeslu před svým stolem, aby se posadila.
„Děkuji.“ Obdařila ho letmým úsměvem a s úlevou klesla do křesla. Byla vyčerpaná. „Ano, jsou úžasné. Děkuji, že jsi mi dal šanci s nimi pracovat.“
„Ale prosímtě…“ mávnul nad tím rukou. „Umíš to s nimi, to bych spíš já měl děkovat tobě. Kam máte namířeno teď? Zase vás Ryan vytáhne do parku nebo na zmrzlinu?“ Byl jí vděčný, že za ním přišla. Alespoň si mohl odpočinout.
„Nevím, myslím, že jsme dneska oba unavení.“ Ona určitě byla. A Ryan snad taky, pomyslela si a v duchu se usmála. Stále měla před očima, jak usilovně se snažil správně pohybovat a přitom se občas kousal do jazyku.
„Je šikovný,“ vzpomněl si také Allan na to, jak ho sledoval. „Nejspíš bude mít vlohy po Brandonovi.“ Tehdy na něho měl zlost a nelitoval toho, že s tancem přestal. Teď už mu to přišlo docela líto.
„Hodně se mu podobá.“ Usmála se zamilovaně a nevědomky si položila ruce na bříško. Budeš se mu taky tak podobat? Přála si, aby ano. Chci kopu dětí, třeba i hned. Jak jí ta slova hřála u srdce. Přesto však nedokázala pohlédnout otci do očí a říct pravý důvod toho, proč přišla.
„Proč jsi vlastně přišla?“ Zeptal se, jakoby četl její myšlenky. Kdyby se chtěla jen rozloučit, asi by to dávno udělala a vrátila se za Brandonem a Ryanem. Takhle se mu zdálo, že má něco na srdci.
„Chtěla jsem…“ Hlas se jí zachvěl. Bála se, jak otec tu novinu přijme. Měla pocit, jakoby mu přinášela jen samé starosti a přitom chtěla, aby byl na ni hrdý a občas byla důvodem úsměvu na jeho tváři. „Chtěla jsem ti něco říct.“
„Zase jde o to stěhování?“ tipoval. Bylo mu jasné, že sotva se Shayla vyléčí, Brandon jí zabalí kufry a odveze si ji k sobě.
„Ne, tohle… nejde o stěhování.“ Sklopila hlavu. Řekni mu to. Musíš mu to říct. „Jsem… jsem těhotná.“ Bože, prosím, ať se nezlobí. Ať má radost. Prosím. Krátce k němu pozvedla oči a opět je sklopila vyčkávajíc Allanovy reakce.
„Proboha,“ byla jeho první reakce. Automaticky se totiž domníval, že otcem nemůže být nikdo jiný, než Nathan. Věděl, že s ním Shayla není šťastná, ale nevěděl nic o tom, jak to mají po téhle stránce. „A…a s kým? Tedy… s kým z těch dvou?“ Ve chvíli, kdy to vyslovila, mu nějak přestal fungovat mozek.
Překvapením se jí rozšířily oči. Nikdy by si nepomyslela, že otce napadne něco takového. Copak si myslel, že…? Už dlouho se necítila tak ponížená. Odvrátila hlavu na stranu, aby jí neviděl do tváře. „Svého manžela jsem nikdy nepodvedla.“ Zvedla se ze židle a otočila se. „Nedotkl se mě skoro tři roky.“ S těmi slovy se vydala ke dveřím.
„Nemyslel jsem, že jsi ho podvedla. Ale teď jsi mě uklidnila. Nevěděl jsem, že…“ Štěstí, že se s Nathanem rozvedla. Byl to ještě horší člověk, než doposud myslel. „A kam chceš teď jít? To jsi mi to přišla jenom oznámit a zase jdeš?“
Zastavila se, ale neotočila. Nechtěla, aby viděl slzy, které se jí draly do očí. Ten den byl plný emocí. Už je nedokázala potlačovat. „Máš moc práce.“ Promluvila tiše. Bylo tak moc chtít, aby se radoval?
„Ale na tebe si čas najdu. Zvlášť, pokud jde o něco tolik důležitého.“ Vstal od stolu a šel k ní, aby ji k sobě otočil. „Takže otcem je Brandon.“ No, to snad nebyla taková tragédie. „Vy dva jste tohle…plánovali? On už o tom ví? Nestalo se nic, že ne?“
„Řekla jsem mu to před chvílí. Je… šťastný.“ Ano, to byl. Řekl, že ji miluje a teď budou skutečná rodina. Budou rodina. Měla mít svou vlastní. Bylo to neskutečné. „Neplánovali jsme nic, ale… vím, že ho budeme oba milovat. Budeme rodina.“ Já, Brandon, Ryan a miminko.
„No…“ Vydechl a ještě chvíli ji napínal. Potom se spokojeně rozesmál. „Vy dva to tedy berete hopem,“ zhodnotil. „Ale pokud je to takhle, nemůžu dělat nic jiného, než vám oběma gratulovat. Chci, abys byla šťastná.“
„Jsem šťastná. Moc.“ Dodala a už zase otírala z obličeje slzy. „Promiň.“ Zamumlala.
„To nic,“ řekl tiše a otřel jí konečky prstů vlhké tváře. „Tak už jdi, ať na tebe ti dva nemusejí dlouho čekat.“ Vtiskl jí otcovský polibek na čelo a usmál se. „Nikdy bych nevěřil, že se ze mě jednou stane dědeček.“
S rukou na klice se ještě otočila. „Tati? Zlobíš se?“ Měla z toho všeho divný pocit. Jeho první reakce s ní otřásla, ale teď se zase usmíval.
„Proč bych měl, vždyť není důvod. Jen budeš mít dítě, které se narodí do milující rodiny. To je přece štěstí, ne?“ Nikdy by se nezlobil, snad by byl jen rozhozený, kdyby se to potvrdilo s Nathanem, nebo by musel zabít Brandona, kdyby se na ni teď vykašlal. Ale nic z toho nebyla pravda.
Přeběhla místnost a objala Allana. Vtiskla mu polibek na tvář a pak se stejně tiše, jako přišla, i vytratila. Poprvé po letech si uvědomila, jak moc jí chybí Duncanova vřelá náruč. Jeho reakci si dovedla živě představit. Nešla by za ním se staženým žaludkem. Byl to však Allan, kdo byl její jedinou rodinou a měl ji rád. Shayla měla ráda jeho, ale Duncan jí i přesto chyběl. Stejně jako milující matka, která by jí radila a snášela s ní problémy těhotenství. Tu ale neměla. Ani od Eileen nemohla nic takového očekávat. Na to byla sama.
Brandon s Ryanem postávali venku přede dveřmi, Ryan s poloprázným kelímkem horké čokolády v ruce. „Tak co?“ Upřel na ni zvědavý pohled, sotva ji zahlédl.
„Budeme mít miminko?!“ Ryan zajásal, až málem čokoládou polil čistou podlahu na chodbě. „Tatínek říkal, že budeme mít miminko.“
Přitiskla ho k sobě a pokoušejíc se o vyrovnaný vzhled k němu sklonila hlavu. „Ano, budeme mít miminko.“ Pohladila ho po vláscích a zaplašila vzpomínky na minulost.
Zdálo se, že rozhovor s jejím otcem dopadl dobře. Brandonovi se částečně ulevilo. Raději vzal Ryanovi kelímek z ruky. Nechtěl, aby jeho obsah skončil ještě nakonec na Shayliných šatech. Přitom, jak se k ní jeho syn tisknul, k tomu nebylo daleko. Pak je jen mlčky a s úsměvem sledoval.
„Budeš mít brášku nebo sestřičku.“ Dodala, šťastná z jeho reakce. Po chvíli však převážila u Shayly zodpovědnost a pátravě si ho prohlédla. „Nejsi unavený, sněhuláčku? Nemáš hlad?“ V obou případech sama za sebe mohla odpovědět kladně.
„Jsem a mám,“ přikývl, zatímco obmotal ruce kolem jejích nohou a držel se jí jako klíště.
„Tak to abych vás všechny někde nakrmil,“ usmál se Brandon. „Představujete si něco speciálního nebo vám stačí jídlo od Connora?“
„To zní báječně.“ Pousmála se a sklonila hlavu, aby zjistila i Ryanův názor. Plahočit se někam do města se jí v tu chvíli zrovna nechtělo.
„Bezva.“ Vzal Ryana do náruče, aby to náhodou nenapadlo Shaylu a té položil ruku kolem ramen. Společně pak zamířili k východu. „Když jsem na to teď tak pomyslel, mám taky pořádný hlad.“
Spokojeně se k němu přitulila. Byl to příjemný pocit bezstarostnosti. Jen Connora začínala v duchu upřímně litovat. Jistě nepočítal s tím, že bude muset chystat jídlo jak pro fotbalový tým po zápase.

Za celou noc spal nanejvýš půl hodiny. Zbytek času, než za okny vyšlo slunce, strávil tím, že pozoroval Shaylu. Chtěl si její přítomnost vedle sebe užít, jak nejvíce mohl. Nedokázal se jí nabažit. Před pár hodinami dali jeden druhému úplně všechno a jemu to přesto nestačilo.
Choulila se vedle něj skryta tenkou dekou, která se pravidelně zvedala a klesala v tempu jejího dechu. Na tváři jí zářil šťastný úsměv. Byla vyčerpaná a přesto spokojená.
Vedle nikoho by se neprobudil raději. Teď už mu vůbec nic nechybělo. Osud mu nabídl poslední šanci a on jí využil. Shayla byla znovu u něj, věděl, že napořád. Tentokrát to nezkazí, nepřijde o ni vlastní hloupostí ani jinak.
Přetočila se a přitiskla k němu. Podvědomě vnímala teplo mužského těla. Byl to neskutečně vzdálený pocit. Tak dávno jej nezažila. Celé měsíce se vedle nikoho neprobouzela. „Dobré ráno.“ Zašeptala rozespale.
„To nejlepší za posledních osm let,“ usmál se a políbil ji na čelo. Přál si, aby u něho zůstala napořád. Nemusela odcházet, neviděl pro to jediný důvod. Ale zatím si to nechal pro sebe.
Zatetelila se a přitáhla k sobě sklouzávající přikrývku. „Ano.“ Přisvědčila hladíc ho po vlasech.
Přitáhl ji k sobě a políbil. „Co bys řekla na společnou sprchu,“ zeptal se, když své rty na pár vteřin odtáhl. Příležitost k odpovědi jí ale nedal. „A pak snídaně do postele…“ pokračoval před dalším polibkem. Nakonec se mohl rozloučit s obojím, ale nebyl to Shaylin nesouhlas, který to způsobil. Ozvalo se krátké zaklepání na dveře a než se stačil vzpamatovat, už do pokoje vbíhal Ryan v pyžamu, s rozcuchanými vlasy a skákal na postel za nimi.
Shayliny oči se rozšířily děsem. Takhle je načapat neměl. Vyděšeně sklouzávala pohledem mezi Brandonem a jeho synem, zatímco si k sobě tiskla přikrývku.
Ryan se ale netvářil nijak zaskočeně. Ani se nezdálo, že by svoji přítomnost považoval za nevhodnou. „Jéé, ty jsi tady,“ zaradoval se, když se posadil na paty u jejich nohou.
„Ryane, co jsem ti říkal o tom klepání?“ Brandonovi se vzniklá situace také kdovíjak nezamlouvala. Nemohl ani vylézt z postele a odvést ho.
„Klepal jsem,“ nenechal se Ryan.
„Ano, ale taky máš čekat, až tě někdo pozve dovnitř. Zaklepat nestačí.“ Umluvit ho k odchodu teď bude dost těžké, pomyslel si a omluvně na Shaylu pohlédl.
Ta ve tváři znatelně zbledla. Stejně jako Brandon si uvědomovala závažnost celé situace. Vždyť jediné, co měli na sobě, byla tenká deka. „Sněhuláčku…“ Usmála se na něj a přitahujíc k sobě deku, chytila chlapce za ruku a tiše mu začala šeptat do ucha.
Poslouchal ji a přikyvoval, dokud neskončila. Nabádala ho, aby šel dolů za Connorem a podíval se, jestli pro ně nemá nějaké sušenky. „Ale já bych chtěl být tady s vámi.“ Nevzdával se snadno. Neodešel a místo toho začal po čtyřech přelézat postel blíž k nim.
Vždycky ji poslechl, a když to nejvíc potřebovali, stál si na svém. Brandon se vysoukal do sedu a chytil ho. „Víš co? Tak půjdeme spolu dolů a vezmeme si sem snídani. Utíkej napřed, já tě hned doženu,“ navrhnul mu.
S každičkým centimetrem, se kterým se k ní přibližoval, tiskla deku k tělu víc a víc. „Prima, hrozně ti tu nadrobíme, ale to sněhuláček bude muset najít dole něco moc a moc dobrého.“ Podporovala Brandona.
Ryan se zamračil a přemýšlel. „Potom budu moct za vámi do postýlky? Proč teď nemůžu?“ Stále se něchtěl zvednout a odejít.
Některé dětské dotazy Brandon opravdu miloval. Tohle byl jeden z nich. „Společně se nasnídáme a pak půjdeme koupit tu zmrzlinu, co jsem ti včera slíbil. Když si nepospíšíme, možná už žádnou nebudou mít…“ To na něj konečně zabralo. Skousnul spodní ret a za pár vteřin po něm zbyl už jen dupot na chodbě.
S hlubokým výdechem padla zpět do polštářů a přetáhla přes hlavu přikrývku. Připadala si strašně.
Brandon zalezl k ní a uvolněně se rozesmál. „Jen klid,“ řekl jí a na okamžik proplet prsty s jejími. „Nic se nestalo a pro příště se mu to pokusím vysvětlit jasněji, s tím klepáním.“ Nebo budou muset zamknout.
Na nějaké příště v podobě Ryanova přepadení nechtěla Shayla raději ani pomyslet. „Musím se obléct.“ Do chvíle než stihne znovu vyběhnout schody, nezbývalo příliš mnoho času.
„Ale takhle ti to sluší mnohem víc…“ Neodolal, aby ji ještě jednou nepolíbil. Zbytek dne kolem nich bude určitě pobíhat Ryan a on už nebude mít příležitost. Nemluvě o tom, kdy se znovu dočká takovéhle chvilky.
„Za chvíli se vrátí.“ Přimět se vstanout a vyklouznout z jeho náruče bylo neuvěřitelně těžké. Rychle posbírala svoje věci a zmizela za dveřmi koupelny, odkud se po chvíli začalo ozývat stékání vody.
S úsměvem ji sledoval, dokud mu neutekla a teprve potom vylezl z postele taky. Ryan se určitě nezapomněl svěřit Connorovi a ten ho udrží dole dost dlouho na to, aby se oni dva stihli vzpamatovat. Brandon si jen vytáhl ze skříně čisté kalhoty, natáhl je na sebe a vydal se dolů za nimi.
Když se vrátila z koupelny, už v pokoji nebyl. Ustlala postel, sebrala z křesla svůj kabát a kabelku a přehodila si je přes ruku. Pak tiše sešla dolů, aby se rozloučila.
Ryan se svým otcem právě chystali snídani a skládali ji pod Connorovým dohledem na velkém tácu. „Opatrně,“ nabádal syna Brandon, když držel oběma rukama velký džbán s džusem.
„Dobré ráno.“ Pozdravila Connora, když se pohledem střetli. Okamžitě však zahanbeně sklopila zrak. Vždyť strávila noc s ženatým mužem. Nikdy by si nepomyslela, že by něčeho takového byla schopná.
„Dobré ráno,“ oplatil jí pozdrav s úsměvem a udělal pár kroků k ní. Pak si všiml jejího kabátu. „Snad už nejsi na odchodu…“
„Cože?“ Brandon se překvapeně otočil a nechápavě na ni pohlédl. „Ty chceš odejít?“ Domluvili se přece na společné snídani.
Nechala se Connorem obejmout a na kratičký okamžik zůstala v jeho objetí, zatímco si je Ryan pátravě měřil. „Měla bych raději jít.“ Pralo se v ní tolik rozdílných pocitů.
„Proč? Kam?“ Ptal se jí stále stejně nechápavě. Nechá ji chvíli osamotě a ona už se balí a utíká mu pryč… Pomyslel si, že si toho vysnil až příliš a realita byla odlišná.
„Ty s námi nebudeš snídat?“ ozval se také Ryan. Connor se jim do toho rozhodl nevstupovat.
Když pohlédla do dvou párů psích očí, povzdechla si. Odložila kabát na jednu z židlí a přes opěradlo pověsila kabelku. „Tak co chystáme?“
„Takhle se nám líbíš,“ usmál se Brandon a nastavil Ryanovi ruku, aby si mohli plácnout. Ryan potom chytil Shaylu za ruku a táhl k lince. „Chystáme tady tu snídani do postele. Connor samozřejmě jako vždycky všechno měl. Ale jestli máš chuť ještě na něco…stačí říct.“
Omluvně na Connora pohlédla. Zase mu přidělávala práci. „Takže tam tatínkovi budeme opravdu drobit?“ Rozesmála se a vysadila Ryana na linku. „Piknik v peřinách jsem neměla… hodně dlouho.“ Naposledy… už je to tak dávno.
„Udělám ti, cokoliv budeš chtít,“ nabízel jí Connor, zatímco upíjel svoji bílou kávu. Na rozdíl od nich byl dávno po snídani a odpočíval předtím, než se pustí do úklidu.
„Je tu toho na výběr hodně.“ Brandon přidal ještě malou konvičku černého čaje pro sebe.
„A budeme si zase číst? Už jsem si vybral pohádku…“ Kdyby nebyl vysazený na lince, dávno by utíkal do pokoje pro knížku, kterou mu Shayla včera dala.
„Tu ti přečte tatínek, než půjdeš zase večer spát.“ Usmála se a líbla ho na čelo. „Ne, děkuju. Dám si toust s marmeládou… Pořád stejná.“ Pokrčila rameny. V tomto ohledu se nezměnila.
„‚Ten jsem ti už nachystal,“ informoval ji, kdyby si náhodou nevšimla. Tak nějak počítal s tím, že zůstane přes noc. Navíc ji viděl přijít, ale odcházet už ji nezaslechl.
„Takže máme všechno,“ zhodnotil Brandon při pohledu na tác. „Můžeme se vrátit do postele,“ usmál se spokojeně.
„Děkuju.“ Vděčně líbla Connora na tvář. Nebyl v tom jen ten toust, ale i pochopení. Nikdy ji neodsuzoval. Vždy stál za ní. To už se však Ryan opět domáhal pozornosti, a zatímco jeho otec bral do rukou tác s jídlem, obmotal on své paže kolem Shaylina krku. „Páni, ty jsi veliký.“ Rozesmála se.
„Protože pořád rostu,“ vysvětlil jí a skočil do Shayliny náruče. „Půjdeme dneska ven a vezmeme s sebou Baska,“ plánoval, aniž by se ptal na názor některého z nich. „Bask! Půjdeme ho pustit. Tati, že ho vezmeme nahoru…“
„No…“ Brandon se podíval na Shaylu, v tomhle měla rozhodující slovo ona. „Asi ne, vezmeme ho na procházku později.“
„Určitě je mu teď líp venku, sněhuláčku.“ Snažila se jej přesvědčit. „Zatím si uděláme piknik v peřinách a pak s ním můžeš jít běhat ven. Hmm?“ Pohlédla na něj prosebně, zatímco jej opatrně nesla ven z kuchyně.
„Půjdu se za ním podívat a donesu mu něco dobrého,“ ujistil ho Connor a mrknul na něj.
„Tak jo,“ souhlasil Ryan a přitiskl se k Shayle, aby nespadnul. „Vezmeme ho s sebou, až půjdeme pro zmrzlinu.“
„Sněhuláčku, já taky musím domů.“ Usmála se na něj a otřela se nosem o jeho. Nemohla jen tak zmizet a Allanovi se vůbec neozvat. Nehledě na to, že na sobě měla stále šaty z předešlého dne.
„Hm…“ zamručel nespokojeně a trochu smutně. Nechtěl, aby někam chodila, když už se ráno vzbudil a ona pořád byla tam.
„Neboj, zase se brzy uvidíte. Slibuju ti to,“ řekl mu Brandon a políbil ho na nafouklou tvář.
„Můj tatínek by byl moc smutný, že jsem za ním nepřišla.“ Snažila se chlapce uchlácholit. „A pak musím jít ještě trénovat.“ Ten den se nechala unést a spala dýl než obvykle. Zmeškala ranní trénink, ale nemohla jej vynechat úplně.
„Chtěl bych se jít podívat,“ napadlo ho další řešení a Brandon se rozesmál.
„Ryane, nemůžeš mít všechno. Jenom postupně, víš?“ Raději mu strčil do pusy kousek pomeranče, aby ho na chvíli umlčel. „Ještě si Shayly užiješ,“ usmál se na něho a potom i na ni.
„Někdy můžeš jít se mnou a pomáhat mi.“ Mrkla na něj. Udělala by cokoliv, aby na jeho tváři opět viděla ten šťastný úsměv, který tolik milovala. Když se konečně dostali zpět do Brandonovy ložnice, postavila Ryana na postel a vydechla. Nejenže byl velký, ale i těžký.
Posadil se a potom lehnul na břicho, protože kousek od něj položil Brandon jídlo. Natáhl se ke svému talíři a rovnou pustil do jídla.
„Ty vážně půjdeš ještě dneska trénovat?“ Brandon pořád počítal se společným dopolednem, ale zdálo se mu, že Shayla spíš měla v plánu rychle odejít.
Přikývla. „Ve Fr…“ Zbytek slova polkla. „Dlouho jsem netančila.“ Vysvětlila. Byla zvyklá na každodenní trénink. Chyběl jí a zároveň cítila povinnost pokračovat. „Musím jít domů.“ Pokračovala dál ulamujíc drobná sousta ze suchého toustu. Ani si nevšimla, jak vysoko se jí vyhrnuly šaty, teď odkrývající jizvu po kousnutí.
„A kdy se zase uvidíme?“ Na rozdíl od ní měl teď pár dní volno. I když byl jeho otec taky pryč. Vzal si ho kvůli Ryanovi, aby s ním mohl být, než se zase vrátí k Noreen.
„Můžete mě doprovodit domů a pak… odpoledne? Ve dvě?“ Navrhla čas počítajíc v duchu ten, který jí zabere trénink a chvíle strávená s otcem. Musela se věnovat i jemu.
„Dneska? Ve dvě?“ Zopakoval po ní s úsměvem. Takhle příjemnou odpověď ani nečekal. „Prima. Do té doby snad vyvenčíme i našeho malého chlupáče.“
„Určitě. Tenhle malý chlupáč,“ polechtala Ryana, „je přece šikulka.“ Rozesmála se, ale po chvíli sebou cukla, když na stehně ucítila drobné prstíky mapující zjizvenou kůži. Během vteřiny ji už halila tmavě zelená látka.
„Co to tam máš?“ Jako obvykle se nenechal odbýt a byl tím zvědavější, čím více se to Shayla snažila skrýt. Odhrnoval látku jejích šatů, aby se znovu podíval. „Bolí to?“
„Ne, sněhuláčku,“ pokusila se opět zahalit, „už ne.“ Tiše si povzdechla. Vzpomínky pomalu bledly, ale strach zůstával i nadále. Nedokázala se ho zbavit ani po více jak patnácti letech.
„A co to je?“ Díval se z ní na svého otce a zase zpátky. Nic podobného nikdy neviděl a co neznal, to pokaždé toužil poznat.
„Nic, sněhuláčku.“ Nechtěla ho děsit, nemohla. Co mu měla říct? Pokousal mě pes, když jsem byla tak malá jako ty a od té doby se děsím i takového štěněte jako je Bask? Jak něco takového vysvětlit dítěti? Raději mu do pusy strčila jednu z Connorových sušenek.
„Když nic, tak nic,“ držel se Brandon její odpovědi, když se na něho Ryan znovu tázavě podíval. „Jez nebo nebude zmrzlina,“ připomněl mu. Poslechl, ale i tak co chvíli hodil očkem po Shayle.
Ta od té chvíle úpěnlivě přidržovala látku na stehně a nepatrně uždibovala z toho samého plátku pečiva. „Hlavně se celý den necpěte jen zmrzlinou.“ Pohlédla na ně přísně, když se oba váleli po posteli a unaveně funěli, jak se přejedli. „Vidím, že máte oba plná bříška.“ Naklonila se a začala oba opatrně lechtat.
Ryan se začal smát jako blázen, na rozdíl od Brandona, který nebyl tolik lechtivý. „No, nevím, jestli to vydržíme, když nás necháš bez dozoru,“ zasmál se Brandon. Ryan chtěl očividně také něco říct, ale měl dost starostí s tím, aby vůbec popadnul dech.
Raději toho nechala a položená na břiše držela dlaně stále na jejích bříšcích. „Vy to určitě zvládnete.“
Brandon se zvedl a odložil tác na zem. Potom něco pošeptal stále se smějícímu Ryanovi a oba otočili hlavu směrem k Shayle. Hned potom se na ni společně vrhli a začali ji lechtat po celém těle. „Neměla sis začínat,“ řekl jí.
Svíjela se mezi nimi. Smála se a lapala po dechu. Připadala si, jakoby měla skutečnou rodinu. Takovou, která jí byla celý život upírána. „Dost, prosím…“ Mumlala se slzami stékajícími po tváři. Už ji štípaly i oči.
„Když tak hezky prosíš…“ Přestali a Ryan se na ni převalil, přičemž jí opět obmotal ruce kolem krku. Brandon je chvíli sledoval a pak je oba objal. Věděl jistě, že oni dva jsou jeho rodina.
„Nejdřív ulechtání a teď umačkání?“ Rozesmála se znovu. Její zvonivý smích se nesl pokojem a odrážel se od jeho stěn. Bylo to dlouho, co se takhle smála.
„Já taky,“ protahoval Ryan, stejně vysmátý. Byl zmáčknutý mezi nimi, ale nenapadlo by ho stěžovat si. Dokud bydleli v tomhle domě s Noreen, většinou dostal spíš nadáno, když ráno přišel a náhodou ji vzbudil. Nepamatoval si, že by se někdy takhle smáli a v objetí váleli po posteli.
„Protože jste moji a nikomu vás nedám,“ smál se Brandon, ale přece jenom stisk o něco povolil.
S láskou v očích sledovala jeho tvář. Neodolala, aby nenetáhla ruku a něžně mu prsty nepřejela od spánků až k bradě. Milovala chvíle, kdy se Brandona mohla dotýkat. Milovala jeho.
On pro změnu také neodolal a natáhl krk, aby dosáhl svými rty na její. Nedbal přitom ani na přítomnost Ryana, prostě chtěl udělat to, co cítil. „Já chci taky, chci taky,“ začal se okamžitě dožadovat, když sledoval, jak jeho otec Shaylu políbil.
Vzájemně na sebe mrkli a vzápětí vlepili Ryanovi pusu každý na jednu část tváře. „Co s ním provedeme dál?“ Vyzvídala Shayla spiklenecky pohlížejíc do Brandonových očí.
„To nevím, co myslíš, že by si zasloužil?“ Hrál její hru a podíval se na Ryana se zamyšlením. Přitom se tvářil, jakoby se ho chtěl nějak šikovně zbavit. Jeho to ale jen rozesmálo.
„Hmm…“ Zatvářila se naoko vážně. „Myslím, že teď ho oblečeme, narazíme mu čepici až na nos a pak ho vyženeme ven.“
„Někde ho vysadíme a necháme tam. Třeba už nenajde cestu domů.“ S úsměvem pocuchal Ryana ve vlasech a chytil ho za nos. Potom už se zapřel dlaněmi o postel a posadil. „Nemohla by ses o to postarat? Já bych si taky dal ještě rychlou sprchu,“ požádal Shaylu. „Určitě to spolu zvládnete.“
„Zvládneme?“ Otočila se k Ryanovi. Pak natáhla ruku a sevřela v dlani drobné baculaté prstíky. „Určitě, tak poběž. Třeba ještě stihneme tatínkovi utéct.“ Rozesmála se, když už byli skoro u dveří.
„Pospěš si, nebo ti utečeme,“ varoval ho Ryan asi vteřinu předtím, než zmizel na chodbě. Tam předběhl Shaylu, aby byl v pokoji první a otevřel skříň dokořán.
„Ty jsi rychlík. Tak,“ prolétla očima skříň a vytáhla z ní oblečení do parku a k tomu ještě bundu a čepici, „tohle by snad mohlo stačit. Co myslíš?“ Odpovědí jí bylo horlivé přikyvování. Hlavně, abychom už byli venku, domyslela si.
„Já sám, já sám.“ Sebral jí oblečení z rukou a posadil se na svoji postel, kde se rychle vysvlékl z pyžama a začal oblíkat. „Musíme být rychlejší než táta…“
„S touhle rychlostí určitě budeme.“ Přikryla si dlaní ústa, aby neviděl, jak moc jí cukají koutky. „Jsi šikovný kluk. Já ti zatím ustelu postel, ať nemá Connor tolik práce, ano?“
„Taky umím stlát postel,“ pochlubil se a vstal, čímž Shayle uvolnil místo a mohla ustlat. „Connor mě to totiž naučil. I prostírat stůl.“ Vlastně se v jeho společnosti pohyboval pokaždé, když Brandon musel do práce a on byl doma.
„Tak to tě ještě musíme naučit péct sušenky a už budeš umět všechno… no… a ještě uklízet v pokojíčku.“ Rozesmála se, když se rozhlédla po tom nepořádku panujícím v místnosti. „Ale to taky zvládneme, že?“
„Umím uklízet, ale nechce se mi,“ přiznal s mírně provinilým výrazem a odtahoval od krku svetr, který si před chvílí oblékl obráceně a teď ho škrtil. „Jenom, když mi tatínek pomůže a uklízíme spolu.“
Tak to nebude tak často, domyslela si potlačujíc další záchvat smíchu. Vzpomínka na Brandona prohánějícího koště byla prostě nezapomenutelná. Sledovala chlapce, ale nezasahovala. Věděla, jak moc touží dokázat svou samostatnost a nechtěla mu to kazit. „Třeba bys ho jednou mohl překvapit. Určitě by měl radost a Connor taky.“
„Kdybych si tady sám uklidil?“ Po chvíli marné snahy si svetr sundal a zkoumavě si ho začal prohlížet. Nakonec zjistil, kde se stala chyba a oblékl si ho správně. „Connor mi taky někdy pomůže, ale nikdy to na mě neřekne.“
„Connor je moc hodný.“ Dřepla si k němu a čekala, až se nasouká do svetru, aby mu podala čepici a bundu. „A má tě moc rád.“
„Já vím, peče mi sušenky a hraje si se mnou. Mám ho rád a tebe taky. Tatínek tě má rád.“ Nasadil si na hlavu čepici a usmál se na ni. Pak ji upravil, aby mu nelezla do očí.
„Já vás taky a moc a moc a moc a ze všeho nejvíc.“ Vypočítávala na prstech a pak ho nečekaně objala. „Tak pojď, ať tatínka předběhneme.“ Zdálo se jí, že zaslechla kroky. Proto záměrně zvýšila hlas a upozornila tak Brandona na to, že jsou ještě v pokoji.
Už nějakou chvíli stál u dveří ložnice a čekal, až vylezou a půjdou. Nemohl vzít Ryanovi radost z toho, že nad ním vyhrál a byl dřív. Usmál se, když je viděl procházet po chodbě a ještě počkal, než jejich postavy zmizí na schodišti.
Pocítila jeho přítomnost. Nenápadně skryla jednu ruku za zády, zatímco ji za druhou táhnul Ryan, a naznačovala Brandonovi, že má ještě počkat. Ani ona by chlapci nedokázala sebrat ten úsměv z tváře a jiskřičky z očí. U schodiště se jí vyhoupl do náruče a nechal se s jásotem snést až dolů, kde se Shayla zmoženě posadila na schodiště.
„Jsme tu dřív, vyhráli jsme!“ Zajásal a začal poskakovat okolo. „Ty jsi zase nemocná?“ zeptal se Shayly, když si všiml, jak sedí na schodišti. Posadil se vedle a zvědavě se k ní naklonil.
„Vůbec ne, sněhuláčku.“ Přitiskla si ho k sobě a položila si hlavu na jeho. „Jsem jenom šťastná.“ Zašeptala mu do ouška.
„Tak jsem to zase prohrál, to je hrůza,“ posteskl si Brandon, sotva se vynořil za rohem a s úsměvem pokrčil rameny.
„Byli jsme rychlejší,“ oznámil mu Ryan, jakoby to sám nevěděl.
„Příště si musíš pospíšit.“ Shayla pokrčila s úsměvem rameny a s láskou na Brandona pohlédla.
„Pospíším, příště budu první.“ Zvedl Ryana ze země a přehodil si ho přes rameno, až mu spadla z hlavy čepice. „Tak půjdeme?“ Podíval se na Shaylu.
Přikývla, sebrala ze země Ryanovu čepici a ještě spěšně odběhla do kuchyně, aby se rozloučila s Connorem. Pak nic nebránilo tomu, aby konečně vyrazili.
„Kam chceš vlastně jít? Domů?“ Ptal se jí Brandon, jakmile vyšli ze dveří. Ryan se opřel lokty o jeho záda, bradu položil do dlaní a díval se na Shaylu.
„Ano.“ Opět přikývla. Vždyť si ani nestihla pořádně vybalit a netušila, jestli po ní už Allan nevyhlásil celostátní pátrání. Večer se mu zapomněla ozvat, že zůstane u Brandona. V tu chvíli její mysl zaměstnávaly zcela jiné myšlenky.
„Já chci dolů,“ zaprotestoval Ryan a Brandon ho tedy postavil na zem. Jako obvykle se rozběhl a pak poskakoval pár metrů před nimi. Brandon se zařadil vedle Shayly a s úsměvem ji chytil za ruku.
Celou cestu se jí nepustil. Jen ve chvílích, kdy se mezi ně vpletl Ryan a vyžadoval další a další zhoupnutí. Ani netušila, jak se tam dostali, když si před sebou všimla známé stavby. „Jsme tu.“ Pronesla tichounce.
„Vidím…“ Přejel pohledem Kavanaghův dům, který také nebyl z nejmenších, a pak se otočil. „Tak ve dvě? A kde? Nebo chceš, abysme šli s tebou dovnitř, kdyby něco…?“
„Můžete… můžete přijít sem.“ Ta varianta se jí zdála být nejlepší. Tak to měli blízko k parku, kam určitě s Ryanem zamíří. „Máš pocit, že budu potřebovat ochranu?“ Pohlédla na něj zpoza hustých řas.
„No… já nevím, jak se tvůj otec bude stavět k tomu, že jsi se mnou byla celou noc. Třeba mi bude chtít jednu vrazit, tak bysme mu měli dát příležitost,“ rozesmál se.
Shayle však do smíchu příliš nebylo. Na chvíli, kdy stane před otcem a pohlédne mu do tváře s pocitem, že strávila noc s ženatým mužem, se zrovna netěšila. Proto Brandonovi úsměv neopětovala. „Zvládnu to.“ Ujistila jej i sebe.
„Dělal jsem si legrace. Nemyslíš, že to bude vážně chtít udělat?“ Vyložil si její výraz. Potom ji přitáhl k sobě a objal. „Nic tak hrozného se přece nestalo. Jsme dospělí a můžeme být spolu, kdykoliv chceme.“ Ona byla svobodná a jeho manželství už byla jen formalita.
„Myslím, že ho přesvědčím.“ Pousmála se nuceně. I tenkrát ho přesvědčila a to jí Brandon zlomil srdce a tak trochu i jeho vinou skončila v nemocnici se zlomenou nohou a diagnózou, která ji srazila na kolena. „Měla bych jít a na vás už čeká zmrzlina.“ Připoměla mu, když se stále neměl k tomu ji pustit.
„Dobře,“ přikývl a spustil ruce dolů. „Ve dvě si pro tebe zase přijdeme.“ Políbil ji na rozloučenou, a protože se Ryan dožadoval toho samého, zvednul ho, aby mohl dát Shayle taky pusu. „Bude se nám stýskat.“
„To určitě.“ Rozesmála se. „Za chvíli se budete cpát zmrzlinou a na mě zapomenete.“ Věděla, že to tak nebude a to ji hřálo u srdce. „Pa, sněhuláčku.“ Zamávala mu, když se ještě otočila po cestě ke dveřím.
Zamával jí a díval se na ni, dokud jim úplně nezmizela z pohledu. Téměř ve stejnou chvíli se otevřely domovní dveře a objevil se v nich Allan. „Shaylo… Konečně jsi doma,“ řekl a netvářil se nijak nadšeně.
Povzdechla si a zatvářila se kajícně. S pohledem zabodnutým do země tiše broukla: „Omlouvám se. Vím, měla jsem zavolat. Zapomněla jsem.“
„To jsi měla,“ přiznal, protože kromě toho všeho, co se teď dělo, o ni měl i strach. I když tušil, kde asi bude. „Ale o to teď nejde. Máme… návštěvu.“
„Návštěvu?“ Podivila se, zatímco kolem něj proklouzla dovnitř a svlékla si kabát. „Jenom… skočím se nahoru převléct, hned přijdu.“ Upřela na něj omluvný a prosící pohled v jednom. Necítila se dobře. Měla pocit, že by na ní každý poznal, co minulou noc dělala.
„Dobře, ale pospěš si prosím,“ úpěnlivě na ni pohlédl. Už tak z toho neměl dobrý pocit a to nejhorší mělo teprve přijít.
„Jistě.“ Přikývla se širokým úsměvem. Přes svou radost si nevšimla otcova rozpoložení. Vykasala sukni a vyběhla po schodech nahoru, aby se převlékla. Po pár minutách už po nich kráčela zpět dopínajíc si knoflíky u po kolena dlouhých pletených šatů.
V tu chvíli seděl v obývacím pokoji, kde už nějakou dobu vládlo naprosté ticho. Poklepávál prsty o kolena a upřeně sledoval ženu postávající kousek od něj. Nechápal, co si od toho slibuje a věděl, že Shayla jí na to rozhodně neskočí.
„Dobrý den.“ Promluvila s radostí v hlase, sotva překročila práh místnosti. To ještě netušila, co ji čeká. Sotva si všimla ohnivé hřívy neznámé, pochopila. Tuhle barvu viděla jen jednou, u své matky. Zastavila se uprostřed pohybu a nevěřícně otočila hlavu k otci.
„Dobrý den? Spíš ahoj, ne? Jako své matce mi přece nebudeš vykat,“ prohodila Clare s úsměvem, když se k ní obrátila. Tvářila se natolik příjemně, že to nemohlo být skutečné. Allan o tom byl přesvědčený, znal ji lépe než kdokoliv jiný. Směrem k Shayle jen pokrčil rameny. S tímhle neměl nic společného.
Ta zalapala po dechu. Probuzení z toho krásného snu, který prožívala ještě před pár minutami, a pád do reality, byli až příliš kruté. Jakoby ji polili kýblem studené vody a pak ještě postavili před dveře na mráz. „Moje matka?“ To slovo jí nešlo přes ústa. „Co chcete? Proč jste přišla? Ne, nechci to vědět. Omluvte mě, půjdu do školy.“ Promluvila k otci. Nehodlala strávit s Clare v místnosti byť jen pouhou minutu. Matka!
„Nemůžu přijít jen tak na návštěvu, abych si promluvila s vlastní dcerou? Do školy můžeš jít kdykoliv, patří tvému otci,“ připomněla jí známý fakt. Musela se ale ovládat, nechtěla ji proti sobě víc poštvat, spíš naopak. Dělala to pro Lynn a celou jejich rodinu.
„Přijít jen tak? Za vlastní dcerou?“ Papouškovala, jakoby nebyla schopná seskládat větu. V tu chvíli vlastně ani nebyla. „Ano, patří otci, ale já vaše dcera nejsem. Nejste moje matka. Nikdy jste jí nebyla a nikdy nebudete. Vzpomínáte? Tak jste si to přece přála.“ Připoměla jí jejich poslední a vlastně i jediný rozhovor. Dosud nezvýšila hlas. Snažila se ovládat, ale cítila, že k tomu nemá daleko.
„Ano, ale to bylo bezmála před deseti lety. Od té doby uběhlo hodně vody… Už jsi dospělá, tak se nechovej jako pětileté dítě. Allan uvařil čaj,“ přejela pohledem ke stolu. „Nesedneme si?“
„Před osmi a půl. Tenkrát mi bylo jedenadvacet. Jako pětiletá jsem byla spíš vyděšená. Čtyři měsíce jsem ležela v nemocnici, když mě pokousal pes. Ale to vy nemůžete vědět. Nechci čaj. A ani s vámi nechci mluvit.“
Asi ses k němu chovala způsobem, který se mu nelíbil, pomyslela si, ale nahlas to říct nemohla. „Měla jsi Duncana, ten pro tebe byl pravým otce. Promiň, je to tak,“ řekla směrem k Allanovi, který na to nereagoval. „Pokud ti dřív chyběla matka, proč ji teď odmítáš mít?“
„To bylo jediné dobré, co jste pro mě udělala. Tatínek byl báječný člověk a matka mi nikdy nechyběla.“ Zalhala. „Byla jsem šťastná. To jemu jste zničila život. To on se musel starat o cizí dítě místo toho, aby žil podle svých snů.“ O tom, že mu Clare zlomila srdce, však nemluvila.
„On tě zbožňoval. Víc bych mu ublížila, kdybych si tě odvedla. Ale nechci mluvit o minulosti. Zajímá mě přitomnost a budoucnost.“ Minulost byl příliš tenký led. To potřebovala ze všeho nejmíň. „Včera jsem tě viděla v restauraci, s Brandonem O’Donnellem.“
Shayla skousla zuby a hrdě pozvedla bradu. Bránila se. Tím se zase ona ocitla na tenkém ledě. „Brandona s Ryanem z toho vynechte.“ Varovala matku obmotávajíc kolem sebe paže. Potřebovala alespoň nějakou oporu. „Co chcete?“ Teď nemohla odejít. Netušila, co má Clare za lubem. Děsila se toho.
Znovu se jí chtělo říct, že jí nemá co vyčítat, když se sama spustila se ženatým mužem, navíc s dítětem. „Nechci nic,“ odpověděla s lehkým zakroucením hlavy. „Jenom možnost tě čas od času navštívit. Chci kontakt. Allan šel s pravdou ven.“ Ne zrovna nadšeně na něho pohlédla, ale tak, aby to Shayla neviděla. „Můžeš mít otce, můžeš mít matku, dokonce sourozence.“
Pochopila, co se Clare honilo hlavou. Bála se toho, co mohla způsobit. Noreen jim mohla ještě zkomplikovat život. Z toho měla Shayla strach. „Osmadvacet let jste neměla dceru, nezajímala vás. Nepatřila jsem do vašeho života a vy jste nepatřila do mého. Slíbila jsem vám, že nikdy neřeknu, kým jste. Své sliby plním. Nechci vás ve svém životě. Myslím, že naposledy jste mi řekla vše, co jste měla na srdci.“ Slova Clare jí ještě stále zněla v uších. Cítila její jedovatý, nenávistný tón.
„Copak ty jsi nikdy neudělala nic, co bys později chtěla změnit? Určitě ano…“ Nemohla být přece tak dokonalá a bezchybná, za jakou ji všichni kolem považovali. Jen kvůli tanci na ni pěli chválu a vynášeli ji do nebe. To mělo patřit Lynn, ta byla její pravou dcerou, stejně jako jí měl patřit Brandon. Shayla shrábla všechno a to Clare nemohla nechat jen tak.
„Ty to tak chceš?“ Obrátila se k otci. „Tohle chceš? Abych jí odpustila? Abych na všechno zapomněla a hrála si, jak je všechno v pořádku?“ Copak včera neudělala za minulostí tlustou čáru a nerozhodla se začít žít nový život? Proč musela přijít ve chvíli, kdy se Shayla cítila jako v nebi?
„Nebudu ti do toho mluvit. Rozhodni se podle sebe. Já si můžu tak maximálně myslet svoje.“ Věděl, že Clare nemyslí vážně nic z toho, co řekla. Měl ji prokouknutou. Nechtěl ale vyvolávat hádky, proto před ní raději mlčel.
„Proč se ptáš zrovna jeho? Taky se o tebe celé ty roky nestaral. Až poslední dobou je z něho vzorný otec.“ Dalo se pochopit, proč jemu odpustila a u Clare odmítala. Ale co…
„Taky o mně celé ty roky nevěděl!“ Odsekla jí prudce. Alespoň na otce měla štěstí. Oba byli výjimeční muži a Shayla je milovala. „Stál za mnou, když jsem to nejvíc potřebovala a nikdy za to nic nechtěl. Na rozdíl od vás. Nechcete mě vidět jen tak. Nepřišla jste po osmi letech jen kvůli tomu, že by se vám stýskalo. Tehdy jsem nesahala vaší rodině po kotníky. Teď je to jinak? O tohle vám jde?“ Nebyla pitomá. A Clare nevěřila ani slovo. „Nebo snad o Brandona? Mám se zase klidit z cesty, udělat místo vaší dceři? Rozvádí se, ano…“ Rozhodila rukama. „Ale nemiluje ji. Dejte mu už pokoj! Dejte nám oběma pokoj!“
Jen se pousmála, i když to v ní neskutečně vřelo. Myslela si, že je Shayla mnohem hloupější a nechá se ukecat snadněji. Tohle potřebovalo důkladnější plán. „Myslím, že je nejvyšší čas jít. Třeba o tom budeš taky chvíli přemýšlet, než se uvidíme znovu.“ Přistoupila k Shayle a mateřsky ji pohladila po tváři.
Přejel jí mráz po zádech. Podobné gesto nečekala. Ucukla. Něco takového Clare dovolit nechtěla. Nebyla její matkou. Snad ji přivedla na tento svět, ale to bylo vše, co pro Shaylu v životě udělala. Prudce se otočila a vyšla z místnosti, aby vyběhla schody a zabouchla za sebou dveře svého pokoje, kde do tašky začala zběsile házet věci na trénink. Potřebovala zmizet. Nemohla zůstat. Pokud tam byla i Clare Walshová.
„To stačilo, jdi už,“ požádal ji Allan mírně a rovnou zamířil do předsíně, aby jí otevřel dveře. „Nevím, co máš v plánu, ale je to marná snaha. Nech ji být.“
„Je moje dcera,“ řekla Clare, i když jeho oklamat nemohla, věděla to. „Zase se někdy zastavím,“ usmála se na něho, stoupla na špičky a opřela dlaní o jeho hrudník, aby ho letmo líbla na rty. „Ozvi se, až budeš mít volno.“ Věnovala mu poslední okouzlující úsměv, pohodila rudou hřívou a odešla. Allan celý rozhozený zabouchnul dveře a zamířil nahoru za Shaylou.
Jediným štěstím bylo to, že tuto scénu neviděla. To už by na ni bylo příliš. Stěží se jí podařilo vytlačit z hlavy, že se Allan s její matkou stýkal. Doufala, že už je to všechno za nimi a už nikdy v životě ji nespatří. Zrovna klečela nad jedním z kufrů hledajíc svoje taneční boty. Nemohla je najít. Byla zoufalá, přála si zmizet co nejrychleji.
„Promiň, najednou se tady objevila a trvala na tom, že s tebou chce mluvit,“ omlouval se Allan, jakmile zaklepal a vstoupil do jejího pokoje. „Teď už se snad nevrátí…“ Nebo ano. Clare se totiž nevzdávala snadno. Hlavně, pokud po něčem opravdu prahla.
„Vrátí se.“ Zamumlala zlomeně, aniž by k otci pozvedla hlavu. Oba to věděli, jen on se dceru snažil ukonejšit. „Půjdu do školy. Zameškala jsem trénink.“ Prohodila, jakoby se nic nestalo.
Posadil se na její postel a sledoval Shaylu, jak skládá věci do tašky. O Clare se už bavit nechtěl. Věnovali jí víc než dost času a stejně to vyřešit nemohli. „Trénink vem čert, ale jseš si jistá, že děláš dobře?“
„V čem? Že jí neskočím kolem krku a nadšeně nejásám?!?“ Zvýšila hlas a přehnala to. Na něj svůj hněv směřovat neměla. „Nebo v tom, že jsem se právě rozvedla a strávila noc se ženatým mužem?“ Nevydržela to. Začaly se jí chvět ramena. Byla šťastná, že je alespoň otočená zády.
„To první je dobře, že ses rozvedla taky. Ale tím posledním už si tolik jistý nejsem. Vím, není to moje starost, jen mi to připadá jako dráždění lva bosou nohou.“ Koho myslel tím lvem, říkat nemusel.
Skryla tvář v dlaních. „Já ho miluju.“ Zašeptala zkroušeně. „Jeho i Ryana. Ztratili jsme osm let a teď… nedokážu to. Já… nemůžu zůstat někde v ústraní a nebýt s nimi. Vím, že možná dělám obrovskou chybu, ale nedokážu být silná.“ Sám dobře věděl, jak moc Shayle záleží na každičkém dni. Chápala, jak jsou vzácné. Nechtěla je promarnit. Konečně chtěla být taky šťastná.
Když ne ty, měl by on, pomyslel si Allan, když ji šel obejmout a uchlácholit. Brandon nejlíp věděl, čeho je jeho žena schopná a právě jim dvěma nic zadarmo nedá. „To jsem nechtěl… Možná jsem to já, kdo přehání.“
Zakroutila hlavou. Byla si jistá, že má pravdu. Nic nezveličoval. Oba znali Noreen. Věděli, čeho je schopná. Clare, Noreen a Eileen byly tři noční můry Shaylina života. „Nesmí jim ublížit. Co mám dělat?“ Upnula na něj své slzami zalité oči.
„Ty nemůžeš dělat nic, jen čekat. Nebo Noreen domluvit, což bude k ničemu nebo ještě horší. Brandon si s ní musí poradit sám.“ Měl by už vědět, jak na ni, aspoň trochu. I Noreen má nějakou slabinu. „Ale ona má teď navrch, bohužel.“
„Nechci je ztratit, tati.“ Tiskla se k němu jako k poslední záchraně. Nezbývalo než čekat a doufat. Když jí pohled sklouzl k prstýnku, musela se letmo pousmát. Miluju tě. Ta slova, která jí řekl, zněla Shayle v uších. Miloval ji, po ničem jiném netoužila.
„Kéž by to s ní bylo tak jednoduché jako s Nathanem…“ Opřel si hlavu o Shaylinu a chlácholivě ji hladil po zádech. „Jestli ten chlap za něco stojí, a to musí, když kvůli němu roníš tolik slz, tak se postará, abys o ně nepřišla. A já taky, pokud bude potřeba.“ Nedovolí, aby po tom všem nakonec zůstala sama a zlomená.
„Mám tě ráda.“ Zamumlala s plným nosem. „Omlouvám se… za tu scénu dole.“ Otřela si oči a popotáhla jako malé dítě. Jaké by to asi bylo, kdyby vyrůstala s ním? Ne, na to si zakázala myslet. Měla Duncana. Tomu patřilo její dětství. Allanovi její budoucnost.
„Ty se nemáš za co omlouvat. Spíš já, že jsem ji hned na prahu nevyhodil. Ani nevím, proč jsem to neudělal.“ Nejspíš na něho Clare měla pořád velký vliv, nedokázal jí v tom zabránit.
„Ty a… jste pořád… vy jste… spolu?“ Ta myšlenka ji mučila. Nedovedla si představit, že by matku vídala nebo ji nedejbože spatřila v Allanově objetí.
Co jí na to měl odpověď? Jediná odpověď byla, že je slaboch. „Nikdy jsme nebyli spolu, ne v pravém slova smyslu,“ řekl jen. Nic jiného jí povědět nedokázal. Ne po tom, co jí před chvílí vyčítal vztah s Brandonem. Ale Allan nikdy nebyl stavěný na vztah nebo manželství. Na ten stereotyp s Clare si za roky zvykl.
Sotva znatelně přikývla. Odtáhla se od otce a sevřela v dlani ucho tašky. „Musím jít. Už je pozdě.“ Přehodila si ji přes rameno a spěšně se vydala ke dveřím.
„Můžu tě odvézt, jestli chceš,“ nabídnul se. Měl sice v plánu jet do školy až později, ale kvůli ní to mohl změnit.
„Děkuju, ale… půjdu pěšky.“ Potřebovala být sama. V jeho přítomnosti by musela až příliš uvažovat o své matce a Shayla toužila po pravém opaku. Bez dalšího slova seběhla schody. Během vteřiny se dole ozvalo klapnutí dveří, jak z domu utekla. Teprve venku se dokázala zastavit a zhluboka dýchat.

Přijeli přesně. Allan před více jak půl hodinou odešel a Shayla na ně zatím čekala u okna v obývacím pokoji. „Ahoj, sněhuláčku.“ Pozdravila Ryana, když se jí obmotal kolem nohou.
„Vzal jsem si dneska svoji nejhezčí košili.“ Roztáhl ruce a ukázal se jí. „Líbí se ti? Zapnul jsem si ji úplně sám.“ Sice až na desátý pokus, ale to říkat nemusel. Brandon s pobaveným úsměvem přešel k nim.
„Je nádherná.“ Obdivně si ji prohlédla, načež přidala pochalu, jak je šikovný. Stále však skrývala ruce za zády.
Všiml si toho a zvědavě se zamračil. „Ty tam máš něco schované,“ ukázal směrem k jejím rukám a snažil se Shayle nakouknout za záda.
„Hmm… možná.“ Pokrčila rameny dusíc smích. Bylo tak nádherné sledovat dětskou zvědavost a napětí v jeho tváři.
„Co je to?“ Chytil oběma rukama její předloktí ve snaze ruku přitáhnout k sobě. „Já to chci vidět… Co je to?“ Podíval se na Brandona, ale ten zvedl ruce dlaněmi vzhůru a zatvářil se, že mu nemůže nijak pomoct.
„Tak zavři oči.“ Dusila se smíchy, když neustále pomrkával a netrpělivě přešlapoval na místě. Vytáhla ruce zpoza zad a položila si je na kolena. „Už můžeš.“
Otevřel je a Brandon mu nakukoval přes rameno. „Jů…“ zakřičel radostně a překvapeně zároveň. „To je knížka, podívej, tati.“ Dalo mu trochu práci ji otevřít a přitom neupustit na zem, ale nakonec se mu to povedlo. „Takovou krásnou ještě nemám, hele,“ ukázal prstem na jeden z mnoha pestrobarevných obrázků. Oči mu doslova svítily. Brandon zvedl hlavu a vděčně se na Shaylu podíval.
Ta si toho ani nevšimla. Měla oči jen pro Ryana. Milovala, když mohla být i tím nepatrným důvodem, proč se na dětské tváři rozlije nádherný šťastný úsměv. Milovala děti a chtěla je, teď už to věděla jistě. „A ještě něco ti mám dát.“ Otočila se a ze stolku pod oknem sebrala malý balíček s velkou mašlí.
„Budeš mi z ní dneska číst, až půjdu spinkat?“ žádal ji, zatímco rozbaloval krabičku, kterou mu vložila do dlaní. Stále nemohl z knížky položené bokem spustit oči. Nakonec je ale přece jen upřel na druhý dárek.
„No tohle…“ zvolal Brandon a položil svému synkovi dlaně na ramena. „Ryane, to jsou podpisy těch nejlepších tanečníků ve Francii,“ řekl mu, kdyby to náhodou nepoznal.
„Podpisy!“ Výraz se mu rozzářil ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. „A je jich tolik!“ Prohlížel si jeden za druhým a už myslel na to, jak si je přidá do své sbírky doma.
„A tu krabičku ti posílá ten nejlepší. Už se těší, až tě pozná, až přijede do Dublinu.“ Na vteřinu jí z tváře zmizel úsměv, ale Ryan si toho naštěstí nevšimnul. Scházeli jí už teď. Bylo to zvláštní. Pokaždé, musela za své štěstí něčím zaplatit.
„Přijede za mnou?“ vyložil si Ryan její slova a nadšeně zatleskal dlaněmi o sebe.
„Myslel jsem, že ten nejlepší stojí před námi,“ usmál se Brandon. Nedokázal by vyjádřit, jak jí byl za ty dárky vděčný. Už dlouho neviděl Ryana tolik šťastného, jako byl od chvíle, kdy ten den potkal Shaylu v parku.
„Jednou určitě… Snad na jaře.“ Byla rozhodnutá to zkusit. Třeba by mohli uspořádat vystoupení i s žáky Allanovy školy. Měla tolik plánů. „Ne, ti nejlepší zůstali ve Francii.“ Zvedla se na nohy a natáhla pro kabát. „Už žádné dárky nemám.“ Pokrčila rameny.
„Tatínek nedostane?“ zeptal se Ryan a Brandon se nahlas rozesmál.
„Asi moc zlobil, tak nedostane. Ale já už ten největší dárek dostal,“ ujistil ho, když pomáhal Shayle do kabátu. „Kvůli těm dárkům jsem ti ani neřekl, jak ti to sluší.“ Už to znělo jako ohraná fráze, on ji však myslel pokaždé vážně. Měla na sobě jen jednoduché šaty, skoro stejné barvy, jako její oči. Brandon je tak nemohl dostat z hlavy ani na jedinou vteřinu.
Měla pro něj jeden, i když to vlastně ani dárek nebyl. Ale nic víc mu dát nemohla. „Děkuju.“ Sklopila oči. I když jí to řekl stokrát, stále si připadala, jakoby to bylo poprvé.
Postrčil Ryana, který už zase zíral do knížky, před sebe, aby šel první a naklonil se k Shayle. Zase ho ovanula ta tolik známá vůně, až měl chuť slastně vzdychnout. „Miluju, když se takhle začervenáš,“ zašeptal jí do ucha a přitiskl rty těsně pod ušní lalůček. Bylo to mučení, ale neodolal.
Z hrdla jí unikl tichý sten. Zčervenala ještě víc. V Brandonově přítomnosti si nedokázala pomoct. Nešlo to. Raději rychle vykročila ke dveřím, aby je Ryanovi otevřela a předešla tak nehodě v podobě srážky.
„Občas koukni i před sebe,“ poradil mu Brandon a vysadil ho do sedačky. „Nevím, jestli nás dneska večer bude vůbec vnímat,“ usmál se na Shaylu. Ryan jeho poznámku snad ani nezaregistroval.
„Mám ráda, když se směje.“ Sledovala, jak syna starostlivě připnul do sedačky, a usedla na přední sedadlo. „Je tam spousta pohádek. Na každý večer jedna.“
„Udělala jsi mu velkou radost,“ řekl a otočil klíčkem v zapalování. „Dneska se rozhodně jen tak neunaví, pořád bude koukat do té knížky.“ Pohlédl do zpětného zrcátka, otočil auto a zamířil zpátky k centru.
„Nevěděla jsem co…“ Viděla jeho pokoj a hraček měl Ryan spousty. Ale ty se jí nezdály pro dítě tak důležité jako jeho fantazie. Celou cestu k restauraci se musela usmívat, když ho sledovala nahnutého nad knihou a listujícího jejími stránkami.
„Nemusela jsi mu nic dávat.“ Ryan nic nečekal, takže by ani nebyl smutný. O to víc byl ale teď překvapený a šťastný. „Už jsme tady,“ informoval ho a opět se nedočkal žádné reakce. „Asi ho necháme v autě,“ pousmál se.
„Tak to mi aspoň nikdo nesní tu pistáciovou zmrzlinu.“ Pousmála se sama pro sebe neotáčejíc hlavu, aby viděla chlapcovu reakci. Zmrzlina byla snad tím jediným, co ho od knížky dokázalo odtrhnout.
Při zmínce o zmrzlině Ryan opravdu zvedl hlavou a naklonil se k nim. „Já chci taky zmrzlinu,“ dožadoval se.
„To bylo chytrý,“ řekl Shayle Brandon. „Teď mu ji budu muset vážně koupit,“ vtipkoval. To pro něj byl ten nejmenší problém.
„To bys ale musel jít s námi.“ Pokračovala nevzrušeně dál otevírajíc dveře od auta. „Ale jenom trošku.“ Dodala, zatímco vyčkávala, až Brandon pomůže synovi ze sedačky.
Sotva ho Brandon postavil na zem, rozběhl se ke dveřím. „Počkej na nás. Nemůžeš tam jen tak vlítnout jako domů,“ brzdil ho. Zamknul auto a Shaylu vzal za ruku.
Jemně ji stiskla, jakoby se chtěla ujistit, že je to skutečnost a druhou rukou si poupravila z ramene padající tašku. „Stýskalo se mi.“ Zašeptala s pohledem upřeným k Ryanovi stojícímu u dveří.
„Nám dvěma víc,“ přesvědčoval ji. Neměli nejmenší tušení, co se s ní děje a jestli ji ještě někdy uvidí. Když teď stála vedle něho, připadaly mu všechny ty myšlenky jako hlouposti.
Chtěla dodat, že víc už to nešlo, ale nechala to tak. Místo toho se nechala dovést až ke dveřím, kde ji za druhou ruku popadl Ryan. „Asi mě budete muset krmit.“ Dodala se smíchem. Byla šťastná.
„Proč ne, toho se ujmeme rádi, viď, Ryane,“ zasmál se Brandon, ale potom už ji pustil a podržel oběma otevřené dveře, aby mohli vejít.
„Tebe taky musí ještě krmit?“ Ryana potěšilo, že v tom není sám. Uměl sice jíst bez cizí pomoci, ale často se mu prostě nechtělo, takže ho někdo nakrmit musel.
„Když mě takhle drží někdo za ruce,“ zakývala prsty u té, kterou držel, „tak ano.“ Mrkla na něj. „Ale dneska to zvládneme každý sám, že?“
Přikývl a rozhodl se, že jí to musí dokázat. Kdyby se nechal ten večer krmit, co by si o něm pomyslela, že je jako mimino. Ale to on nebyl, byl už přece velký. Brandon je předběhl a rovnou se šel postarat o to, aby je dovedli k jejich stolu.
Když procházeli restaurací, podvědomě pohlédla k tomu, u něhož před devíti lety slavila narozeniny. Za tu dobu se mnohé změnilo. Něco k lepšímu, něco naopak k horšímu. Ale byl to její život. Dovedl ji až k Brandonovi a Shayla by jej za nic na světě neměnila.
Brandon vysadil Ryana na židli a pomohl posadit se i Shayle. Teprve potom se sám posadil. Počkal, až před ně číšník položí jídelní lístky. „Chceš si objednat nějaké víno?“ zeptal se Shayly. Sám by si dal, ale kvůli řízení pít nemohl.
„Ne, děkuju. Dám si vodu s citrónem.“ V tom byla její odpověď pořád stejná. Byla zvyklá brzy ráno vstávat a chodívat na dvě, tři hodiny do zkušebny a trénovat. Nemohla si dovolit přehánět to s pitím a navíc víno nikdy pít neuměla.
„Tak třikrát,“ doplnil Brandon její objednávku. Číšník si ji poznamenal a odešel. Ryan se natáhl pro jeden z jídelních lístků a zvědavě ho otevřel. Nenašel tam ale víc, než změť písmen, kterou nedokázal rozluštit.
„Co je tohle?“ Ukázal prstem na jeden z mnoha názvů jídel.
„To by ti nechutnalo. Ukaž, něco vybereme.“ Vzal mu lístek z ruky, aby se sám podíval.
Překvapilo ji, že objednal i pro Ryana. Místo džusu nebo něčeho pro děti víc typického, ale nekomentovala to. Na to Brandonova syna neznala tak dobře. Sama si vybrala během chvíle. Nic příliš drahého, nic, co by se podobalo stravě primadony, prostě jen to, co by si objednala i stará Shayla.
Brandon zůstal u oblíbeného jídla, které si tam objednával skoro pokaždé a nakonec i Ryan přikývl na jedno, které mu vybral. „A potom si dáme zmrzlinu,“ nezapomněl otci připomenout, načež se usmál na Shaylu.
„Ale jenom trošku.“ Připomněla mu. „Pak bychom měli moc velká bříška a ráno nemohli tancovat.“ Dobře si vzpomínala, jak jako dítě mohla jíst zmrzlinu v tunách.
„Tak jenom trošku,“ souhlasil a zaculil se. Potom se pracně natáhl pro sklenici s vodou, Brandon mu ji přisunul blíž.
„Já nestačím zírat, jaký máš na to dítě vliv,“ kroutil nevěřícně hlavou, ale přitom se potěšeně usmíval.
„Je to přece hodný kluk. Viď, sněhuláčku.“ Pochválila Ryana. Ještě se nestalo, že by ji neposlechl. Samotnou ji to překvapovalo.
Když spokojeně souhlasil, ani jednoho z nich to nepřekvapilo. „Ale tím líp,“ řekl Brandon a upravil rukou Ryanovi vlasy. „Když tě má rád a zároveň v tobě vidí autoritu…“
„To slovo nemám ráda.“ Skryla tvář v dlaních. Nebyla nalíčená, takže tomu nic nebránilo. S Brandonem měla pocit, že si nemusí na nic hrát. Nemusela ze sebe dělat někoho, kým nebyla, jako při večeřích s Nathanem. Ten vždycky chtěl, aby vypadala dokonale.
„Taky se to s ní nesmí přehánět, ale někdy je zkrátka zapotřebí. Obzvlášť, když máš takhle živé dítě,“ usmál se na Ryana. Poslední dobou měl pocit, že úplně zapomněl chodit a umí už jen běhat.
„Až začne chodit k Allanovi, bude unavený až až.“ Obvykle děti ke konci už plantaly nožičkama a skoro usínaly ve stoje. Kolem stolu se mihnul číšník a na okamžik zaujal Shaylinu pozornost. Bylo to dost dlouho na to, aby spatřila ženu kráčející za ním. V tu chvíli jí zmizel úsměv z tváře. Jakoby ji polili kýblem ledové vody.
Brandon si toho všiml a otočil se stejným směrem. Kousek od nich si právě sedala ke stolu Shaylina matka spolu se svým manželem a dvěma dětmi. Skvělé, lepší večer si vybrat nemohli… „Chceš jít někam jinam?“ zeptal se, jakmile se otočil zpátky.
Pohledem zrovna mapovala letokruhy na desce stolu. „Ne.“ Zakroutila nepatrně hlavou, zatímco se v duchu nutila vzchopit. I po těch letech nad ní měla Clare takovou moc. Bylo jí z toho zle. „Slíbil jsi nám přece zmrzlinu.“
Usmál se a vyhledal pod stolem její ruku, aby jí ji povzbudivě stiskl. „To je pravda. Zmrzlina bude a ten večer si nenecháme nikým zkazit.“ Proč museli jít na večeři zrovna dnes? Jediný den, kdy tam jdou i oni…
„Nikdo mi ho nezkazí.“ Slíbila. Její matka neměla v Shaylině životě místo. Sama se ho vzdala. Teď si i Shayla přála udělat tlustou čáru za minulostí a žít dál. „Jen přítomnost.“ Připoměla jejich dávný rozhovor. Jen přítomnost a budoucnost s tebou a Ryanem.
Clare je po chvíli také zaregistrovala a ztuhla. Nečekala, že by tady mohla potkat právě ji. Svoje nechtěné dítě, kterého se zbavila, aby jí následně o mnoho let později znovu vstoupilo do života. Teď se na to ovšem dívala docela jinak. Musela se pousmát.
„Přesně tak,“ přitakal Brandon. Jen se trochu bál, aby to Shayla opravdu zvládla tak, jak si přála.
Obrnila se a věnovala matce naprosto kamenný pohled. Jen bratr ji zaujal. Vypadal jako příjemný a veselý kluk. Smál se a rozdával úsměv všude okolo. Byl jiný než Clare. Nejspíš je po otci, pomyslela si. „Pořádně to všechno pokousej, ať tě pak nebolí bříško a vleze se tam i ta zmrzlina.“ Prohodila k Ryanovi, sotva před ně položili talíře.
„Ale všechno to sníst nemusíš,“ uklidňoval ho Brandon. Když pohlédl na jeho talíř, připadalo mu toho poměrně dost a nerad by zase v noci řešil nějaké problémy.
„Dobrou chuť,“ popřál jim Ryan s úsměvem a vzal do ruky příbor, s kterým si do té doby pohrával na stole.
„Držíš to naopak,“ upozornil ho Brandon. „Nůž patří do pravé ruky.“
„Já vím,“ zalhal z fleku a střelil očkem po Shayle, jestli si toho všimla.
Předstírala, že vůbec ne. I když jí to takovou práci nedalo. Přítomnost Clare a její rodiny ji rozptylovala, i přestože si to nechtěla připustit. Dost! Zařvala na sebe v duchu. Jsi tu s nimi ne s ní. Tak na ni zapomeň. „Dobrou chuť.“ Oplatila Ryanovi úsměv a společně se pustili do jídla.
Její matka z ní téměř nespouštěla oči. Všimla si všech pohledů, které k ní Shayla vyslala a už v duchu promýšlela plán. Každou otázku svého manžela ohledně toho, na co myslí, jen odmávla rukou. Když se jí potom zeptal, jestli Shaylu zná, bez zaváhání ji zapřela.
Od té chvíle na matku ani nepohlédla. Veškerou svou pozornost věnovala Ryanovi a jeho otci. „Páni, ty jsi teda jedlík.“ Rozesmála se spokojeně, když spořádal téměř celou porci. „Tak co, zvládneš i tu zmzlinu? Nebo si ji necháme na příště?“
Na to, že mu spořádání jídla trvalo dvakrát déle než jim, Brandon ani Shayla nehleděli. Brandon se spíš divil, že to zvládl bez řečí. Když potom talíř odsunul, poznal na něm, že víc nezvládne.
„Mám plné bříško…“ Nafouknul tváře a dlaněmi si břicho pohladil. Brandon se rozesmál, připadalo mu málem dvakrát větší.
„Já taky. To úplně ze všech nejplnější.“ Zašeptala mu do ucha spiklenecky. Když pod stolem ucítila, jak ji vzal Brandon za ruku, roztlouklo se jí divoce srdce. Byla šťastná, ani přítomnost matky to nemohla změnit.
„Co kdybysme si zmrzlinu koupili až zítra? Půjdeme do obchodu a vezmeme tu největší, kterou tam budou mít. Doma ji pak můžeš jíst, kdykoliv dostaneš chuť,“ navrhnul Brandon. Shala se sice usmívala a vypadala šťastně, ale i jemu byla přítomnost její matky nepříjemná.
„Už mám dost,“ oznámil jim Ryan, čímž je oba opět rozesmál.
„Tak to je nejvyšší čas jít domů a zavrtat se do pelíšku.“ Navrhla, načež ho cvrnkla do nosu. To u Ryana jako vždy vyvolalo salvy smíchu.
„Budeš mi číst?“ Byl sice najezený, ale to nutně neznamenalo unavený. K tomu měl Ryan ještě stále docela daleko. Brandon mezitím nenápadně mávnul na číšníka, aby jim donesl účet.
Pozvedla hlavu a pohlédla na Brandona. Nemohla se přece jen tak sama pozvat do jeho domu. I kdyby ji Ryan přemlouval.
Nejdřív se na ni díval trochu nechápavě. Netušil, co její pohled znamená. Po chvíli mu vše došlo a usmál se na Ryana. „Když hezky poprosíš, tak třeba bude.“
„Prosím…“ protáhnul Ryan a upřel na ni psí pohled svých dětských očí.
„Jednu pohádku.“ Připustila a pohladila Ryana po vláscích. V tu chvíli ji zahalil stín. Pozvedla hlavu a spatřila postaršího muže, kterého si v první chvíli nedokázala nikam zařadit. „Madame Marine.“ Vykoktal ze sebe, zatímco si jej Shayla nechápavě měřila. „Je nám velkou ctí, že jste zavítala právě do naší restaurace. Mohu vám nabídnout ještě něco?“ Ptal se uctivě. V ten moment pochopila.
„Velmi vám děkuji. Ale,“ otočila hlavu k Ryanovi, „už máme plná bříška. Za chvíli půjdeme. Jste hodný. Moc se nám tu líbilo.“
„Tak to jsem rád.“ Pousmál se a horlivě přikyvoval. Chtělo se jí smát, ale nebylo to vhodné. „Budeme poctěni, pokud k nám ještě zavítáte.“ Kul železo, dokud bylo žhavé.
„Ráda. Určitě zase někdy přijdeme.“ Slíbila.
„Mohl byste nám dát domů trochu zmrzliny,“ napadlo Ryana, když už se ptal, jestli jim může něco dalšího nabídnout.
„Ryane,“ okřiknul ho Brandon, který si právě strkal do peněženky zbytek peněz. „Chovej se slušně.“
Shayla se začala smát. „Omlouvám se.“ Pohlédla na majitele a obdařila jej kouzelným úsměvem. „Na tu zmrzlinu se zastavíme příště.“ Ujistila ho, když si všimla rozpaků v jeho tváři. Bojoval s pocitem utíkat do kuchyně a nějakou jim osobně přinést. „Opravdu je to vše. Děkujeme a poděkujte za nás i kuchaři. Jídlo bylo výborné.“
„Moc rádi jsme vás viděli, madame Marine.“ Stiskl Shaylinu ruku a políbil ji na ni.
Když jí Brandon pomáhal do kabátu, všimla si zájmu Clare. Přeběhl jí z toho mráz po zádech, ale navenek nedávala nic znát. Jen se nechala Ryanem popadnout za ruku a vyvést ven, kde se konečně mohla zhluboka nadechnout.
„Konečně taky jednou neutíkáš,“ všiml si Brandon. Ryan se musel opravdu pořádně najíst, jinak by nekráčel normální chůzí po Shaylině boku. Jen se modlil, aby to taky dobře strávil. „V pořádku?“ zeptal se ještě tiše Shayly.
Přikývla, ale za sebe se už neohlédla. „Pojďme odtud pryč.“ Požádala ho stejně tiše a pohladila Ryana, který se jí obmotal kolem nohou.
Souhlasil s ní. Pár minut jim trvalo, než se zase všichni nasoukali do auta, ale potom už se Clare i všem ostatním jen vzdalovali. Brandon chtěl něco říct, nakonec si to ovšem rozmyslel. Bylo lepší na to téma už nemluvit.
„Myslím, že právě usnul.“ Zašeptala k Brandonovi naklánějíc se k zadnímu sedadlu, aby přes Ryana přehodila jeho dětskou deku.
„Vážně?“ Nechtělo se mu věřit, doteď mu připadal docela živý. Pohlédl do zpětného zrcátka. „Aspoň se vyvlíkneš z toho čtení pohádek,“ zašeptal s úsměvem.
Nepromluvila. Nevadilo jí to. Nervóznější spíš byla z toho, že by s Brandonem potom zůstali sami a nenechal by ji odejít.
Až k jejich domu dojeli mlčky. Sotva se však pneumatiky dotkly štěřkové cesty, Ryan se zavrtěl a probudil. „Už jsme doma?“ Odhrnul ze sebe deku a snažil se nalepit nos na sklo, kam nemohl dosáhnout.
Mlčky se otočila k Brandonovi a spatřila trpící výraz v jeho tváři. Začala se smát. Nešlo to zastavit.
Takže měl nakonec pravdu a čtení pohádek se nevyhnou. Jediné co chybělo, bylo, aby Ryan tím krátkým spánkem získal dvakrát tolik energie, než měl předtím. „Jsme a ty pomažeš rovnou do postele.“
„Ne, budeme si číst,“ opravil ho Ryan podle očekávání. „Že mi budeš číst? Slíbila jsi to…“
„Slíbila. Jednu pohádku a potom budeš spinkat.“ Otočila se k němu a polechtala ho na bříšku.
„Ale když neusnu, tak víc,“ dožadoval se. Brandon zastavil a otočil se dozadu, aby mu něco řekl. Při pohledu do jeho usměvavé tváře se ale jen rozesmál a došla mu slova.
Raději tedy pohlédl na Shaylu. „Jestli chceš, dám ho spát a odvezu tě domů.“ Nejspíš to byla poslední šance k návratu domů, kterou jí dal.
„Jenom jednu.“ Nehodlala smlouvat. Věděla, že kdyby polevila, vydržel by vzhůru ještě minimálně další dvě hodiny. Zatímco Brandon vytahoval syna, uskládala na zadním sedadle deku a sebrala z něj Ryanovy dárky, které jí během vteřiny sebral z rukou a majetnicky si je chránil.
Brandon si Ryana nechal v náručí a společně se Shaylou pak zamířili ke dveřím. „Potichu, ať nerušíme Connora.“ Určitě už byl u sebe v pokoji a odpočíval. Brandon ho nechtěl zbytečně burcovat. Kdyby něco zaslechl, pospíchal by za nimi a ptal se, jestli něco nepotřebují. Ryan si přiložil ukazováček na rty a podíval se na Shaylu.
Zaslechl už přijíždějící auto a hned potom bouchnutí dveří. Vstal od rozečtené knížky a ve chvíli, kdy Brandon nabádal svého syna k tichosti, byl dávno na cestě k nim. Pak je ale zahlédl v hale a zastavil se. Nevypadali, že by jim cokoliv chybělo a tak zase tiše vycouval. Když nebyla v domě Eileen, cítil se mnohem volněji.
„Počkej,“ zasmál se Brandon tiše, když mu Ryan nastavil rozevřenou knížku před obličej a on tak málem zakopnul o další schod. „Potom mi to ukážeš…“
To už se domem nesl Shaylin radostný smích. Smála se štěstím, které prostoupilo celou její duši. Mít je tak oba stále u sebe. Po ničem jiném netoužila. Raději Brandona chytila kolem pasu a začala kontrolovat každý jeho krok. Bylo to jednodušší, než sebrat Ryanovi knihu. „Ještě tři poslední.“ Hlásila, když už byli skoro nahoře.
Když se ho dotkla, málem spadnul ze schodů podruhé, jak to nečekal a přeběhl mu příjemný mráz po zádech. Ryan si opřel Bradu o jeho rameno a za Brandonovými zády si prohlížel knížku, přičemž ukazoval Shayle všechno, co ho nějak zaujalo. „Tuhle si přečteme.“
„Dobře.“ Souhlasila. Vyhověla by snad každičkému jeho přání. „Každý den si můžeš přečíst jednu a pak, až budeš umět číst, je budeš číst zase tatínkovi a Connorovi… Poslední.“ Upozornila Brandona a pak ruce z jeho boků pustila.
„Nechceš si vylézt na záda?“ zeptal se jí pobaveně. „Zvládl bych vás oba.“ K Ryanovu pokoji stejně zbývalo jen posledních pár metrů. „Asi tam bude zase pěkný nepořádek…“ pomyslel si a neviděl, jak se Ryan zatvářil provinile a usmál se do dlaně.
„Myslím, že do svého… že tam trefím. A uklízet tam nejdu.“ Mrkla na Ryana. Proč si jen vzpomněla na noc, kdy ji Brandon poprvé držel v náručí a usínal po jejím boku?
Stiskl kliku a nohou zatlačil do dveří, aby je otevřel. Ryana potom z bezpečné výšky hodil na postel, až se nahlas rozesmál. „Koukám, že už ti vytrávilo, co?“ usmál se Brandon a rovnou mu vytahoval pyžamo ze skříně.
Zatímco pomáhal synovi do pyžama, sundala si i Shayla kabát a postavila se k oknu, aby pohlédla do ztemnělé zahrady. Tam dole na lavičce ji kdysi líbal, tam mu utekla a tančila, zatímco se jí stébla trávy otírala o kotníky. Ten kousek země měla ráda.
„Šup,“ pobídnul Ryana se zvednutou peřinou, a jakmile si lehnul, přikryl ho až po bradu. Ryan k němu natáhl ruce, nechal se políbit na dobrou noc a pocuchat ve vlasech. „Teď je to na tobě,“ řekl Brandon Shayle, přičemž jí do ruky vložil knížku.
Přikývla. Už to bylo dávno, co někomu četla. Ve tváři se jí na okamžik mihl zasněný výraz. Vzpomněla si. Naposledy to bylo v době, kdy byl Brandon nemocný. Tehdy se vzpouzel a protestoval. Nakonec se však nechal ukolébat jejím hlasem. Posadila se na kraj postele, nalistovala pohádku, kterou si Ryan vybral, a začala číst. V tu chvíli se místnost změnila v rozkvetlou louku a kolem jejich nohou pobíhala jednotlivá stvoření vykreslená v řádcích knihy. Měnila hlas. Smála se a smutnila společně s hlavními hrdiny. Stejně jako chlapec ležící vedle ní, se nechala strhnout jejím příběhem.
Brandon se posadil na jednu z barevných židlí kousek od ní a s lokty opřenými o stehna je pozoroval. Zaposlouchal se do Shaylina hlasu, ale na rozdíl od svého syna při něm neusínal, spíš naopak.
Když pozvedla oči, spatřila, jak chlapci padají víčka. Postupně tišila hlas, až do chvíle, kdy si byla jistá, že usnul. Pár minut jen tak seděla a naslouchala jeho tichému oddechování. Pak se sklonila a políbila ho na čelo. „Usnul.“ Zašeptala k Brandonovi, zatímco jeho synovi opatrně upravovala přikrývku.
Šel jí nakouknout přes rameno. Měla pravdu, spal. Pokud se nic nestane, byl na celou noc klid. Ryan se jen málkody budil uprostřed noci, většinou spal klidně a tvrdě až do samého ráda. „Prima,“ zašeptal a opatrně jí vytáhl knížku z ruky, aby ji položil na poličku.
„Takže,“ natáhla se pro kabát a přehodila si ho přes ruku, „měla bych už jít.“ Začínala se cítit nesvá. Teď už kolem nich nepobíhal Ryan a nevyžadoval neustálou pozornost. Teď zůstali prakticky sami.
„Počkej,“ pokusil se ji zastavit. „Chci ti ještě něco dát.“ Přál si věřit, že nepřišla jenom kvůli Ryanovi. Bylo hrozné žárlit na vlastního syna, ale on si prostě nedokázal pomoct. „Pojď, ať ho nevzbudíme.“ Chytil ji za ruku a vedl pryč z pokoje.
Následovala ho jako poslušné dítě. Tiše vyčkala, až zavře dveře, a přitom se pokoušela zklidnit své divoce bijící srdce.
Využil toho, že ji stále držel za ruku a zavedl ji přes chodbu až do své ložnice, kde tiše zavřel dveře. „Nevěděl jsem, jestli se ještě vrátíš. I tak jsem ti to koupil.“ Spolu s tím pro ni měl i dobré zprávy a připadalo mu, že jedno jí nemůže dát bez druhého. Otevřel zásuvku nočního stolku a natáhl k ní ruku, na jejíž dlani měl položenou malou krabičku.
Oněměle na něj zírala. Sametem potažená krabička jakoby ji hypnotizovala. Nedokázala se nadechnout, udělat krok. „Co…?“ To bylo jediné, na co se zmohla.
„Prostě ji otevři,“ pomohl jí v rozhodování. „Nic na tebe nevyskočí,“ pousmál se. Držel se a neřekl nic víc, to si schovával na později.
Nejistě ji sevřela v chvějící se dlani. Bylo bláznovství čekat to, nač myslela. Ale nemohla si pomoct. Nedokázala tu myšlenku vytěsnit z mysli, i když byla sebeabsurdnější.
Svěsil ruku a pozoroval její reakce. Trochu se obával, aby ještě neomdlela. Nic takového rozhodně neplánoval. Stiskl jí zápěstí a zadíval se do jejích očí. „Je to jen dárek. Klidně ji můžeš otevřít a přijmout ho.“
Byl první, který jí Brandon kdy dal. Mlčky přikývla a se zatajeným dechem krabičku otevřela. „Brandone…“
„Možná se ti ani nebude líbit,“ napadlo ho při pohledu na prostý kroužek z bílého zlata, s malým smaragdem vybroušeným do tvaru čtverce uprostřed. „Když jsem ho viděl, připomněl mi tebe. Není zásnubní,“ pousmál se, trochu smutně. Takový jí dát nemohl, pokud byl současně sám ještě ženatý. Připadalo by mu to více než nevhodné. „To bude až ten další,“ slíbil jí zároveň. V tomhle měl jasno.
„Brandone…“ Musela zavřít oči, aby potlačila slzy, které ji štípaly v očích. Pak sklonila hlavu a z prsteníčku sundala svůj snubní prsten. Ten už jí nepatřil. Sevřela ho v dlani a vložila do Brandonovy. Tím gestem mu dala najevo vše. Už byla svobodná. Teď patřila jen jemu.
Díval se na něj a nějakou dobu nechápal, proč mu ho dala. Pak ho přece jen jedna možnost napadla. „Co…?“ Zvedl k ní pohled a snažil se číst v její tváři. Potřeboval od ní slyšet odpověď, i když sám měl něco důležitého na jazyku.
„Řekla jsem ti, že jsem dnes seděla víc jak pět hodin.“ Pozvedla k němu tvář. „Dvě v letadle, jednu na letišti a zbytek… u soudu. Jsem…“
„Rozvedená?“ dokončil za ni dřív, než to stihla sama. Zdálo se to neuvěřitelné, vyslovit to slovo nahlas. Musel to udělat ještě jednou. „Jsi rozvedená?“ Mohlo všechno proběhnout tak hladce?! Mohli mít takové štěstí?
Trhaně přikyvovala. „Nathan a já… dneska jsme… Jsem volná.“ S těmi slovy padla Brandonovy do náruče a obmotala kolem něj své paže. Musela to udělat.
„To je… neuvěřitelný.“ Zvedl ji ze země a zatočil se s ní dokola. Pak si vzpomněl na svoje překvapení a postavil ji na zem. „Taky ti musím něco říct.“ Na její zprávu sice neměl, ale potěšit ji mohl zaručeně.
Dívala se mu do očí s rukama obmotanýma kolem jeho krku. Svět se s ní stále točil, zatímco se topila v Brandonových očích.
„Noreen souhlasila, že se sejdeme společně s právníky a sepíšeme konečnou smlouvu. Není to sice konec, ale pokrok určitě.“ Doteď jí jen posílal návrhy a ona mu je při nejbližší příležitosti házela pod nohy. Netušil, co tu změnu způsobilo, ale byl za ni nesmírně rád.
Shayle v ten okamžik zasvítily oči jako dva smaragdy. Vytáhla se na špičky a bez jakéhokoliv varování Brandona políbila. Podepíše! Ona to udělá!
Nestihl se ani nadechnout, ale tu trochu kyslíku by za polibek od ní nevyměnil. Objal ji a přitiskl k sobě, najednou bylo všechno o tolik jednodušší. Byla svobodná a on na dobré cestě rozvést se. Ale Shayla byla volná, úplně volná.
„Podepíše to, podepíše. A pak…“ Šeptala mu do ucha, zatímco ji držel v náručí. Byla proti němu tak maličká. Ani nedosáhla nohama na zem.
„Pak budeme moct žít vlastní život, jaký budeme chtít,“ dokončil za ni. Nechtěl nic zakřiknout, ale pokud už Noreen svolila k tomuhle setkání, byl rozvod více na dosah. Ještě před pár týdny se mu zdál nemožný.
Vlastní život, jaký budeme chtít. Musela si to opakovat stále dokola a dokola. Bylo to neuvěřitelné. „Je nádherný.“ Zašeptala, když ji opět postavil na zem a mohla si prstýnek prohlédnout pozorněji.
„Jako tvoje oči.“ Proto mu také padl do oka a hned ji Brandonovi připomněl. Byl v ten okamžik tak šťastný, že ho musel koupit. „Jsem rád, že se ti líbí…“
„Moc… děkuji.“ Sklopila oči. Cítila, jak se jí tváře zbarvují do červena. Byl to první dárek, první věc, kterou jí dal. Rozhodla se jej nikdy nesundat.
„Nemáš za co.“ Sledoval ji a toužil znovu sevřít v náručí. Nejen to, mnohem víc. Už jí přece nebránili žádné závazky a Brandonovi ten jeho nebránil nikdy. I když posledních pár let neměl na ženy ani pomyšlení, takže vlastně Noreen nevěrný nebyl, dokud se neobjevila Shayla.
Nechala si ho navléknout na prst. Přitom doteku jí přeběhl mráz po zádech a polila ji horkost. „Byl to pěkný večer, ale teď… měla bych už jít.“ Musela to říct, musela se k tomu přinutit. Zůstat ještě pár minut bylo nebezpečné.
Chytil ji za ruce a přitáhl k sobě, aby ji mohl obejmout. Přitom sklonil hlavu k jejímu uchu. „Zůstaň…“ zašeptal sotva slyšitelně a políbil ji na krk.
Zachvěla se, zatímco se jí z hrdla vydral tichý sten. Toužila po všem, co jí mohl dát. Mohl jí to dát jedině Brandon. Patřila jen jemu. „Ne… nemluv tak… já… pak… nebudu moct odejít.“ Odsekávala slova s chvějícím se dechem.
Musel se pousmát. „O to právě jde. Nechci, abys odešla.“ Zase ucítil vůni jejích vlasů a hebkost kůže. Byla pořád stejná, jako když se jí dotýkal naposledy. „Zůstaň tu se mnou…“ Šeptal jí do ucha a přitom přejížděl dlaněmi po jejím těle.
Jak by mohla odejít? Vždyť celé týdny nemyslela na nic jiného. Tála v jeho náruči, tála jako jarní sníh. Skousla spodní ret a tlumila tak svůj trhaný dech.
Takhle si ji představoval ve svých snech. Jak se chvěje v jeho náručí a poddává jeho dotekům a polibkům. Teď to byla skutečnost a on nechtěl nic pokazit ani uspěchat. Když ji líbal, vzpomněl si na společné chvíle strávené v Donegalu. Nejraději by se zase přenesl do toho malého domku uprostřed zelených luk.
I Shayla tam zavítala ve svých vzpomínkách. Za zavřenými víčky viděla svůj pokojíček v podkroví. Tam Brandonovi poprvé patřila. Teď však bylo všechno jiné. Byla starší a měla osm let na to, aby žila v představách a vzpomínkách.
Čím déle s ním byla, tím více si uvědomoval, jak moc ji miluje. Zelené šaty obkreslovaly každou linku jejího těla, které mu připadalo stále stejně krásné a křehké. Políbil ji zlehka na rty, když stáhl jejich ramínka dolů a nechal je sklouznout na zem.
Její tělo už kryly jen pramalé kousky látky, přesto se cítila jako v jednom ohni. Potlačovala nutkání sklouznout dlaněmi ke své jizvě a skrýt ji před jeho zrakem. U něj nemusím. Nemusím. U něj ne.
Zatajil se mu dech a celý se zachvěl. To, co právě cítil, v něm nikdy žádná jiná žena nedokázala vyvolat. Zvedl ji do náručí, aby ji přenesl na postel. Napadlo ho, že Shayla bude mít nutkání snažit se skrýt svoji jizvu a tak jí zašeptal do ucha. „Jsi nádherná a jen moje.“
Byla jen jeho a taky příšerně nervózní. Bála se toho, co mělo přijít a zároveň po ničem jiném v ten okamžik netoužila. „Brandone…“ Zašeptala, když ji nechal nadechnout.
„Ano?“ zeptal se tiše, zatímco bloudil rty v dolíčku u její klíční kosti. Když nic neřekla, přecejen zvedl hlavu a zadíval se jí do očí. „Děje se něco?“
„Já… nemůžu…“ zamumlala tiše.
Ve tváři se mu objevil zmatený výraz. „Nemůžeš?“ To, že je vdaná, už přece neplatilo. Tak proč by nemohla? A proč to vlastně řekla až teď? Otočil jí tvář k sobě a zahlédl lesknoucí se oči. Pohladil ji po tváři. „Proč ne?“ I kdyby opravdu nemohla, přijal by to a nenaléhal.
„Já,“ zrudla až po kořínky vlasů a zhluboka se nadechla, „nemilovala jsem se dva a půl roku a…“ skousla ret, „neberu prášky.“ Přála si, být neviditelná.
Usmál se, jak se mu ulevilo. Už se bál, kdoví co mu neřekne, tenhle problém se dal zkousnout a snad i vyřešit. Na takovou situaci ale nebyl nijak připravený, takže pokud na ní chtěla trvat, musel by s ní strávit docela nevinnou noc. „To přece nevadí. Nebo ano?“ Pohlédl na ni s úsměvem a zdviženým obočím.
Sotva k ní přitiskl své rty, zapomněla na vše. I na zodpovědnost, která pro ni byla typická. „Já…“ Další tichý sten, který se ozval pokojem.
„Nic se nestane.“ Věřil tomu. Musela by to být až příliš velká náhoda a ani tak to nebylo žádné neštěstí. Brandon se nijak nebránil možnosti pořídit Ryanovi sourozence. A Shayla se nezdála tak odhodlaná přestat, jak vypadala před chvílí. „Miluju tě,“ zašeptal jí do ucha a políbil, aby ji přivedl na jiné myšlenky.
Nebyla odhodlaná. Umlčel ji svými polibky. Přála si se v nich ztratit. „Miluji tě.“ Zašeptala i ona jemu. Cítila to každičkou buňkou svého těla. „Miluji tě.“

Přimhouřila oči před ostrými slunečními paprsky, které do pokoje proudily. Byly tři hodiny odpoledne, venku bylo tak nádherně a ona musela ležet v posteli. „Jak dlouho jsem spala?“ Zeptala se ochraptěle. Stále ještě v ní hořela jiskřička naděje, že otec ještě neodjel.
„Jen pár hodin,“ usmál se na ni Brandon. „Klidně můžeš pokračovat.“ Hlavně, aby si pořádně odpočinula, to potřeboval. Přešel k oknu a částečně závěsy zatáhl, aby na ni nesvítilo.
„A Allan?“ Položila otázku, která ji nejvíce trápila. Odjel bez rozloučení nebo zůstal? Je už na cestě? Nechal se přemluvit? Upírala na Brandona teplotou zářící oči. Horečka pomalu klesala, stále ji však neopouštěla.
„Musel už odjet. Chtěl se s tebou rozloučit, ale spala jsi, tak tě jen políbil na čelo a odjel. Mám ti vzkázat, že se brzy ozve a ty se máš uzdravit, než se vrátí.“ Už opět seděl na zemi vedle ní.
Nepatrně přikývla. Mrzelo ji, že spala, ale čas se nedal vrátit. Mohla jen doufat, že se otci povede dobře a myslet na něj. Ucítila nepříjemný chlad, jak se jí propocená látka lepila na kůži. Připadala si odporná, ulepená a zatoužila po sprše, proudu chladné vody, který by zchladil rozpálenou kůži.
„Budeš ještě spát?“ zeptal se jí Brandon a nabídl sklenici s vodou, kterou si před chvílí přinesl z kuchyně pro sebe.
„Ne.“ Zakroutila hlavou. „Nechci spát.“ Zamračila se, když ji pár kapiček zaštípalo na rozpraskaných rtech. „Měl bys jít… za Ryanem.“ Určitě na něj celou dobu netrpělivě čeká.
„Půjdeme oba,“ oznámil jí narovinu. Chtěl ji odvézt co nejdřív, aby jí po cestě nebylo špatně a pak mohla zase spát. Connor už mezitím určitě všechno nachystal, zvlášť když to bylo pro Shaylu.
„Dneska zůstanu tady.“ Zaprotestovala unaveně. Nepochopila jeho skrytou narážku.
„Ne, sama tu být nemůžeš. Všechno jsem zařídil, vezmu tě k nám. Ryan by byl smutný, kdyby musel zase zpátky k Noreen a já nedokážu být na dvou místech zároveň,“ vysvětlil jí. Mezi ní a svým synem nemohl vybírat, obzvlášť když byla takhle nemocná.
„Brandone, já… nemůžu.“ Usekávala jednotlivá slova. „Je tam… Ryan a… Eileen.“ Jednoho mohla nakazit, druhou zase vytočit k nesnesení. Nechtěla ani jedno.
„Rodiče jsou pryč, na dlouho, potřebovali dovolenou.“ Její druhý argument tedy mohl smést ze stolu. „Na Ryana dám pozor. A stejně tě odvezu s sebou, ať chceš nebo ne.“ Nemohla se nijak bránit. Klidně mohl počkat, až usne a odnést ji.
„Zvládnu to…“ Pokusila se o odpor. Neměla sílu bránit se nebo vymýšlet argumenty. Přála si necítit. „Budu v pořádku.“
„Budeš, na to dohlédnu,“ usmál se, vzal její ruku a políbil ji na ni. „Slíbil jsem to i tvému otci, nenechám tě tady. U mě ti nebude nic chybět. Až se budeš cítit aspoň o trošku líp, pojedeme.“
„Nech mě tady.“ Zamumlala rozespale, než jí znovu klesla víčka. Kdyby se jen mohla probudit, až bude moct zase vyběhnout ven, nic jiného si Shayla nepřála.
„Nenechám,“ zopakoval. Potom ji přikryl až po bradu a rozhodl se, že nejlepší bude odvézt ji hned. Čím dříve to budou mít z krku, tím lépe. „Hned se vrátím, spi.“
S pocitem, že mu tu hloupost vymluvila, během vteřiny usnula. Potřebovala nabrat síly.

***

Odvezl ji k sobě, aniž by to Shayla stihla pořádně postřehnout. Connor si samozřejmě dělal stejné starosti jako Allan s Brandonem, ale nechal ho odnést ji do své ložnice, kterou předtím uklidil a převlékl tam postel. Zbytek dne se u ní víceméně střídali, ale ona většinu té doby prospala. Brandon dával pozor na Ryana, aby s ní raději netrávil moc času a nenakazil se. Tomu se přesto podařilo druhý den ráno proklouznout a už byl u Shayly. Opřel se lokty o postel a s úsměvem ji pozoroval.
Po pár minutách se Shayla začala neklidně vrtět. Dlaní si protřela obličej a s nechutí od něj odlepila pár slepených pramínků. „Ryane?“ Překvapeně zamžourala před sebe, když spatřila jeho usměvavou tvářičku. Neschopná pochopit, proč je s ní a kde je, se zapřela na loktech a rozhlédla kolem sebe. Byl to však až příliš prudký pohyb na to, aby se udržela a neklesla zpátky do polštárů.
„Ahoj,“ pozdravil ji, šťastný, že zase může být s ní. „Bál jsem se, že se na mě zlobíš a už nepřijdeš,“ přiznal se, ale vzápětí mu na tváři opět zářil ten známý úsměv od ucha k uchu. „Tatínek říkal, že jsi nemocná. Je to pravda?“
„Jenom trošičku.“ Naznačila na prstech a přemohla se, aby s popraskanými rty vykouzlila něco jako úsměv. „Proč bych se na tebe zlobila, sněhuláčku?“ Byla to naprostá hloupost.
„Nevím, myslel jsem si to…“ Při pohledu na ni se trochu zastyděl. Potom zaslechl dupání na chodbě a věděl, že tentokrát se na něho určitě někdo zlobí. „Mám zakázáno za tebou chodit,“ zašeptal směrem k ní.
„Já vím.“ Znovu se usmála a něžně jej pohladila po tváři. „Tatínek nechce, abys byl nemocný.“ Vysvětlila chlapci a přitáhla si deku k ozývajícímu se žaludku. Víc jak den nic nejedla.
„Ryane?“ Brandon otevřel dveře, a jakmile spatřil, že je Shayla vzhůru, přestal šeptat. Chytil svého syna kolem pasu a zvednul ho do vzduchu. „Co jsem ti říkal? Utíkej dolů za Connorem, ano?“ Vystrčil ho na chodbu a zavřel za ním. „Promiň, vzbudil tě?“
„Ne.“ Zalhala. A možná ani ne. Vlastně o něm nevěděla do chvíle, než jej spatřila před sebou. „Co tady dělám?“ Zachraptěla upírajíc na Brandona pobledlý obličej.
„Odpočíváš a léčíš se,“ odpověděl podle pravdy. „Ryan určitě Connorovi řekne, že jsi vzhůru a on ti udělá něco stravitelného k jídlu,“ usmál se. „Je ti líp?“ Vypadala trochu lépe, ale úplně dobře ještě stále ne.
„Je. Měl jsi mě nechat u Allana. Kde vůbec spíš?“ Zapřela se o lokty a povytáhla, aby se opřela o čelo postele. „Měl bys být s Ryanem.“ Chrlila ze sebe rychle, načež se rozkašlala. „Děkuju…“ Zamumlala po chvíli. Byla si až moc dobře vědoma toho, co pro ni dělá. Ani Nathan se o ni takhle nestarával.
„Spím tady,“ pokrčil nevzrušeně rameny a kývnul hlavou ke křeslu. Po téhle noci ho sice dost bolelo za krkem, ale to už musel vydržet. „Jsem s Ryanem, i s tebou, o to tu jde. Střídáme se s Connorem. Jsem rád, že je ti líp.“
Nedokázala skrýt prvotní šok, který svým prohlášením vyvolal. Spím tady. Ta dvě slova stačila k tomu, aby se Shayle rozbušilo srdce mnohem rychleji.
„Stalo se něco?“ Všiml si jejího výrazu a také se vyděsil. „Není ti dobře? Chceš něco přinést?“ Rozhlédl se po pokoji. Sklenice s vodou i léky, které jí Connor donesl, ležely na nočním stolku vedle postele.
„Brandone…“ Jak jen to měla vysvětlit? Cítila se nejistá, slabá a toužila, aby udělal všechno, co se v mysli snažila tak dlouho potlačit. Ne, to nesmíš. Ještě ne. Nesmíme. „Jsem… v tvé ložnici.“ Dokončila se sklopenýma očima. Tam neměla co dělat.
„O to jde?“ Viditelně si oddechnul a rozesmál se. „Já vím, promiň, ale pokoj pro hosty má teď Ryan a ten druhý je odtud moc daleko, navíc ho roky nikdo nepoužil. Říkal jsem si, že tady to budeš mít pohodlnější.“ A on pak třeba bude cítit její vůni na polštáři, až zase odejde. Posadil se vedle ní a vzal ji za ruku.
„Neměla bych tu být.“ Pokoušela se ho přesvědčit i pohledem. Sama nebyla dost silná na to, aby se přiměla odejít. On musel být tím silnějším. Alespoň jednou.
„Proč ne?“ Nechápavě se na ni podíval a zakroutil hlavou. „Do své ložnice si snad můžu vodit, koho chci, ne? Už jsem velký kluk, zapomnělas?“ Všiml si jejích popraskaných rtů a natáhl se přes ni pro sklenici s vodou.
„Právě proto.“ Zašeptala stále odvracejíc zrak. Ten pokoj jí připomínal příliš mnoho. Nikdy v něm nestrávili společnou noc, kvůli tomu Brandon chodíval do jejího bytu, ale právě tady k němu začala mít blíž než kdy předtím.
Podal jí vodu, čímž ji na chvíli umlčel. „Nechápu, o čem mluvíš…“ Jistě, čekal, že něco podobného řekne, ale chtěl ji umlčet hned tím, co jí odpověděl jako první. Nechápal, co je na jejím pobytu v jeho ložnici tak hrozného. Jemu to přišlo naprosto normální.
„Je tu Ryan.“ Povzdechla si, aniž by chtěla. Pokud neměli myslet na nikoho, tak na něj ano. Jak ji za pár let uvidí, když začne chápat a dávat si věci do souvislostí? „A ty… takhle se nevyspíš.“ Musel být zlámaný.
„Shay…“ se starostlivým výrazem ji pohladil po tváři. „Hlavně se potřebuješ vyspat ty, o mě se vůbec nestarej. To křeslo je docela pohodlné.“ Kvůli ní by vytrpěl mnohem víc, než bylo pár nocí v nepřirozené poloze a bolesti krčních svalů.
Nevydržela to. Svezla se po polštáři a schoulila Brandonovi v klíně. Nikdy k ní nebyl tak pozorný jako právě těch posledních pár dní. Pokud to byl sen, nechtěla se nikdy probudit.

***

„Chtěla bych jít ven.“ Posteskla si Shayla s pohledem upřeným k oknu. Nerada ležívala v tak krásné dny v posteli. Nebyla zvyklá nic nedělat. I když v tu chvíli by toho stejně moc nesvedla.
„Za pár dní,“ slíbil jí Brandon. „Pokud budeš v klidu a ležet, brzy se uzdravíš a Ryan tě určitě zase rád vytáhne někam na hřiště.“ Jen vyslovil jeho jméno, ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Pak už se rozletěly dokořán, Ryan vběhl dovnitř a skočil na postel.
Oba v tu chvíli na Brandona upřeli psí oči. Přála si mít ho zase chvíli u sebe a zároveň musela být rozumná. Tolik se jí nechtělo. „Táta se bude zlobit.“ Zašeptala malému do ucha a cvrnkla ho do nosu.
„Ryane, proč nejsi dole s Connorem? Říkal jsem ti, že sem nesmíš, dokud se Shayla zase neuzdraví,“ pokáral ho Brandon okamžitě a už vstával ze židle, aby ho odvedl pryč. Při pohledu na jeho smutný pohled ho sice bolelo u srdce, ale bylo to jen pro jeho dobro.
„Ne!“ Ryan přeběhl po čtyřech po posteli a přitiskl se k Shayle. „Já chci být tady. Jenom chviličku…“ prosil ho.
Stiskla Ryana v náručí a políbila do vlasů. „Přece nechceš být nemocný. Poteče ti z nosu,“ stiskla mu ho, „bude tě bolet hlavička,“ zatřepala mu vlásky, „a pořád budeš ležet v posteli a táta tě nepustí ven… Hmm…“
Místo, aby ho vyděsila, rozesmál se. „Ne, nebudu nemocný,“ odmítal to připustit. Tolik toužil být chvíli se Shaylou, stýskalo se mu. Znovu upřel na svého otce zoufalý pohled.
„Pět minut,“ rozhodl Brandon. Měl zkrátka příliš slabou vůli. Kdo by těm jeho malým kukadlům taky odolal.
„To ani nesmíš. Tatínek by mi pak dal na zadek.“ Mrkla na něj nevinně, zatímco jej mateřsky hladila po vláscích. „Děkuju za tu čokoládku, sněhuláčku.“
„Byla to moje nejoblíbenější. Poslal jsem ti ji, aby ses rychle uzdravila,“ vysvětloval jí trpělivě a přitom si ji zvědavě prohlížel. Potom se konečky prstů dotkl její tváře a rychle ucuknul. „Jsi teplá…“
„Opravdu?“ Podivila se upřímně. O to větší radost to Shayle udělalo. “ Asi mám ještě teplotu. Za chviličku budu zase zdravá…“
„Vem si sušenku,“ vymyslel hned řešení a podal jí jednu z talířku. „Ty usměvavé s lentilkami už jsem snědl, ale tyhle jsou taky dobré.“
„Connorovy jsou nejlepší.“ Pousmála se, a přestože ještě před chvílí odmítala, poslušně kousek ukousla.
„Slíbil mi, že až budu větší, naučí mě to,“ pochlubil se jí Ryan a položil jí sušenku do dlaně. „Ty od tebe byly lepší, ale nesmíš mu to říct,“ pošeptal jí potichu do ucha, aby ho Brandon neslyšel.
„Neřeknu.“ Slíbila a natočila hlavu tak, aby nekašlala na Ryana. „Zase ti je udělám.“ Zašeptala, když opět nabrala dech.
„Pojď sem,“ natáhl k němu Brandon ruce a Ryan si z postele přelezl k němu na klín. „Ty musíš být zdravý, protože až bude Shayla v pořádku, nemohli byste spolu chodit ven, víš?“ Pocuchal ho ve vlasech.
„Kdy už se uzdravíš?“ zeptal se jí Ryan.
„Za pár dní.“ Sama doufala, že to bude co nejdřív. „A pak spolu někam půjdeme.“ Slíbila.
„A zůstaneš tady u nás?“ vyzvídal dál a nemohl se dočkat, až zase bude moct vylézt z postele a někam s ním jít.
„To víš, že zůstane,“ odpověděl mu Brandon místo ní a usmál se na Shaylu. Neměla ani na vybranou, nenechal by ji odejít.
„Jenom dokud budu nemocná.“ Upozornila oba. „Nebo dokud se nevrátí můj tatínek.“ Dodala. Kdyby se Allan vrátil dřív, měla by se vrátit.
„Odnesu to jídlo,“ zvedl se Brandon a Ryana posadil ze svého klína rovnou na židli. Potom se chopil tácu a odešel.
„Tatínek, říkal, že by chtěl, abys s námi byla napořád,“ svěřil se jí Ryan hned poté, co Brandon odešel. Opět se v jeho hlase ozval tajemný a spiklenecký tón.
Zaskočeně zalapala po vzduchu. „Ano?“ Pohlédla směrem ke dveřím. Brandon však byl pryč, aby jí něco takového potvrdil. Nečekala, že by o něčem takovém se synem mluvil. Dojalo ji to.
Přikývl a souhlasně zamručel. „Ptal se mě, jestli by mi to vadilo. Ale já jsem mu řekl, že ne,“ usmál se na Shaylu. „Líbilo by se mi to, kdybys tady zůstala s námi.“
„Mně by se to taky líbilo, sněhuláčku. Ale nejde to… zatím ne.“ Posmutněle ho pohladila po tváři sledujíc pár jasně zářících očí.
„To tatínek říkal taky,“ přiznal Ryan. „Proč to nejde? Proč tady nemůžeš být?“ Ptal se i Brandona, ale z jeho odpovědí to stejně nepochopil.
Proč? Protože jsme oba dali slib někomu jinému? Jak ti mám tohle vysvětlit? „Sněhuláčku…“ Povzdechla si. „Tatínek si musí nejdřív promluvit s maminkou.“ Proboha, co ti mám říct?
„Maminka na něho bude křičet,“ posteskl si. „Říkala mi, že s tebou nesmím kamarádit. Neřekneš jí to, že ne?“ Pokaždé, když Shaylu uviděl, úplně na tenhle zákaz zapomněl.
V tu chvíli se jí chtělo plakat. Sevřela Ryanovy drobné ručičky a sevřela víčka. Ani tak nezabránila slzám, které jí začaly kanout po tváři. „Neřeknu, sněhuláčku. Neřeknu… Neboj se.“
„Když zůstaneš s tatínkem, možná jí to už vadit nebude, protože nebudeš cizí.“ K téhle naději se neustále upínal, dokonce se na Shaylu povzbudivě usmál. „Budu mít potom dvě maminky.“
Kéžby to bylo možné. „Sněhuláčku…“ Oplatila mu úsměv, něžně ho přitom hladíc po tváři. „Maminka s tatínkem tě mají moc rádi. A já taky…“ Tak hrozně moc. „Ať se stane cokoliv.“
„Já tě mám taky rád.“ Vylezl k ní na postel a láskyplně se k ní přitulil. Ruce jí obmotal kolem krku a hlavu položil na rameno. Ke své vlastní mámě se takhle nikdy přitisknout nemohl a chybělo mu to čím dál víc.
„Sněhuláčku můj malý…“ Šeptala, zatímco jí po tvářích stékaly slzy. „Všechno bude dobré.“ Ke komu mluvila? K němu nebo k sobě? „Maminka tě má ráda.“ Musí. Proboha, vždyť je to její syn. Nemůže být stejná jako Clare. Z toho ji bolelo u srdce.

***

Když se znovu probudila, byla už venku tma. Pokoj byl prázdný, dům tichý. Povzdechla si. Přála si společnost, ale nejspíš už bylo tak pozdě, že všichni spali.
Brandon si myslel to samé. On nespal, protože v křesle to nikdy nevydržel příliš dlouho v kuse. Budil se každé dvě hodiny, to bylo nejdéle, co vydržel. Před chvíli si zašel do kuchyně pro vodu a zkontrolovat Ryana. Teprve pak se tiše vrátil zpět do ložnice v domnění, že Shayla stále spí.
„Asi se ze mě stává noční tvor.“ Promluvila tiše. „Kolik je hodin?“ Pokračovala přitahujíc k sobě polštář, aby utlumila zvuk kašle a nebudila ostatní.
Asi poprvé za dobu, co se znali, ho opravdu vylekala. Cuknul s sebou, až se pár kapek vody ze sklenice, kterou držel v ruce, sneslo k zemi. Nedal na sobě však nic znát. „Ty jsi vzhůru? Probudil jsem tě? Je něco kolem druhé.“
„Pro-pro-miň.“ Odsekávala s polštářem u úst. Dvě hodiny. „Ne.“ Zakroutila hlavou. „Probudila jsem se sama.“ A teď nejspíš neusnu.
„Přinesl jsem vodu.“ Podal jí ji, aby Shayle pomohl od toho kašle. „Nemůžeš spát?“ Ryan ani nikdo jiný je sice přes stěny nemohl slyšet, ale Brandon i přesto ztišil hlas.
„Nevím. Možná usnu během vteřiny nebo taky vůbec.“ Pokrčila rameny a vypila půl skleničky. „Děkuju.“ Odložila ji na noční stolek a přitáhla nohy k tělu. „Nespíš v tom křesle, že ne?“
„Kde jinde?“ usmál se. Pořád to bylo pohodlnější než na zemi. Postel měl také dost širokou, ale nemohl Shayle ubírat prostor a ani tak by to nebyl nejlepší nápad. „O mě se nestarej, jsem v pohodě,“ mávnul rukou a potlačil zívnutí.
„Hmm… Tam jsem se vešla akorát já.“ A ani tak to nebylo nic pohodlného. Dovedla si představit, jak zlámaný musí být. „Tohle nemusíš dělat. Máš vlastní postel.“
„Já vím… Na té jsi přece ty.“ To si neuvědomila nebo co tím chtěla říct? Snad ne, aby ji přestěhoval někam jinam, stejně by zůstal u ní a nespal sám u sebe.
„Brandone, tohle je hloupost. Mám jen… chřipku.“ Nebo jsem jen nachlazená. „Nemusíš spát v křesle a být u mě čtyřiadvacet hodin denně. Už nemám ani horečku. Zítra pojedu k Allanovi a ty se konečně vyspíš.“
Sklonil se k ní a políbil ji na čelo. „Možná nemáš, ale jen proto, že sis před chvíli brala prášek. Víš, co všechno se může z obyčejné chřipky vyklubat? Nemůžu spát jinde, neusnul bych. K Allanovi pojedeš, až tě sám odvezu.“
„A takhle usneš?“ Pohlédla na něj starostlivě. Musela na to myslet. Musel být zlámaný a nevyspalý. A to všechno jenom kvůli tomu, že si vzal do hlavy, že se o ni postará.
„Rozhodně líp,“ přiznal. Takhle věděl, že ji má vedle sebe a probudí se, kdykoliv by něco potřebovala. „Říkal jsem ti, ať to neřešíš. Stejně neustoupím.“
„Ne,“ zakroutila hlavou a přitáhla k sobě přikrývku, „paličatý jsi pořád stejně.“ Nastalo ticho. Ani jeden se nepohnul, jakoby vyčkávali, co ten druhý udělá. „Je… dost velká.“ Promluvila sotva slyšitelně. Musel se přece vyspat, řešit to mohli ráno.
„To je,“ souhlasil, ale ani tak se nepohnul. „Ale radši bych do ní nelezl,“ pousmál se. „Ty se potřebuješ pořádně prospat a já… bych ti zavazel i tak.“ Nebo by spíš vůbec neusnul a její plán by tak nebyl ani trochu účinný.
Přikývla a otočila se k Brandonovi zády. Bylo to, jakoby znovu zaslechla jednu z manželových výmluv. Ne, nemysli na něj. Tohle je pryč. Je? Vždyť ani jemu nepřipadáš… Co? Krásná a atraktivní? Přestaň, už přestaň. Není to pravda. Jen chce, abych se vyspala. Ale proč…?
Nechal by ji a vrátil se do svého křesla, kdyby si nevšiml výrazu její tváře, když se otáčela. Jako by ji ranil do hlouby duše, protože si k ní odmítl lehnout. To bylo poslední, co chtěl. Přemýšlel, jestli obejít postel a vysvětli jí to, nechat ji být nebo si k ní prostě lehnout, jak mu nabízela. Jindy by neváhal ani vteřinu. Proboha, byla sice krásná, přitahovala ho, chyběla mu a myslel na ni poslední dny stokrát víc než dřív, ale uměl se snad ovládat. Nakonec se tedy rozhodl pro třetí možnost a lehnul si na záda vedle Shayly. Peřinu, ve které byla zabalená, přes sebe ale nepřehodil.
Vnímala napětí, které v pokoji zavládlo. Cítila neochotu, s níž do postele ulehl. Ničilo ji to. Alespoň v Brandonových očích chtěla být tím, kým v nich kdysi byla. Snad alespoň tu krátkou chvíli v Donegalu, pomyslela si v duchu. „Dobrou noc.“ Zašeptala a opět se otočila zády k němu. Přikrývku si přitáhla až k nosu a křečovitě ji svírala v dlaních. Proč to tak chceš? Jsi vdaná. Tohle nemůžeš. Nemůžu a přitom nemyslím na nic jiného. Proč to dělá? Chvíli mě drží v náruči a líbá a pak… Dost! Dost, dost!
Otočil se na bok směrem k ní a hlavu si podložil rukou. „Dobrou noc,“ odpověděl, zatímco sledoval záplavu jejích rudých vlasů na polštáři. Byl tak blízko, že když promluvil, pár pramenů ho zašimralo na nose. Nevěřil by, co s ním něco takového dokáže udělat. V mžiku měl chuť vstát a utéct odtamtud někam hodně daleko, kde to pokušení bude moci bezpečně ustát. Nesměl se jí ani dotknout, nepřála si to. Zase by mu řekla, že je vdaná, což sám věděl, ale nebyla to věc, která by Brandonovi bránila v tom, něco si zkusit. Koneckonců jejímu manželovi to bylo také jedno. Potichu vzdychl a pro jistotu i druhou ruku strčil pod hlavu.
Ta noc byla jednou z nejhorších v Shaylině životě. Byl tak blízko a přitom jakoby tisíce mil vzdálený. Celé hodiny nezamhouřila oko a naslouchala Brandonovu klidnému oddechování. Strnule ležela vedle něj a utápěla se ve vzpomínkách. Alespoň si jeho objetí představovala.
Brandon věděl, že neusne, jakmile si lehl vedle ní. Jednu chvíli už už natahoval ruku k ní a druhou si to zase přísně zakazoval. Dřív pro něj neznamenala tolik jako teď, dovolil si cokoliv. Najednou to však bylo až příliš těžké. V hlavě mu kolovalo tolik důvodů, proč by neměl a tak pod jejich tíhou opravdu nic neudělal. Až dlouho poté, kdy sám sebe přesvědčil, že Shayla spí a tudíž nedělá nic špatného, se odvážil přiblížit a zlehka ji obejmout.
Zatajila dech a zavřela oči. Možná to byl jen sen. Třeba byla tak unavená, že usnula a tohle se jí jen zdá. Chvějící se rukou sevřela Brandonovu dlaň a propletla s ním prsty. Neopouštěj mě. Už nikdy mě nenech odejít.
Nespala? Ne, nespala. Ale on už to nemohl vzít zpátky. Dotkla se jeho ruky a přinutila ho tím přitisknout se ještě blíž k ní. Takhle by se mu možná usínalo líp, ale jistý si nebyl. Zavřel oči stejně jako ona a snažil sám sobě namluvit, jak moc se mu chce spát. Aspoň na těch pár posledních hodin usnout a nevnímat dotek Shaylina těla a její vůni.

***

Brandon seděl na lavičce v parku a nastavoval tvář podzimnímu slunci. Vedle něj poslušně polehával Bask přivázaný na vodítku a s vyplazeným jazykem sledující Ryanovo řádění opodál. Brandon byl v ten okamžik zase myšlenkami úplně jinde. Ode dne, kdy se Shayla uzdravila a opustila jeho dům, na ni musel denně myslet. Odjela zpátky do Francie s Nathanem kvůli rozvodu a on o ní neměl vůbec žádné zprávy. Netušil, jestli souhlasil a dá jí volnost nebo se snaží udržet ji v manželstí za každou cenu. Každý den čekal, až se mu rozezvoní telefon a uslyší její hlas. Až se mu ozve a řekne, že je všechno vyřešené a vrací se do Dublinu. Ale její telefonát stále nepřicházel.
Neozvala se. Ve Francii její mysl zaměstnával pouze Nathan a jeho právníci. Chvílemi byla zoufalá a měla strach, že to nikdy neskončí a nechtěla tím trápit ještě Brandona. Teď však bylo po všem. Nathan podepsal. Získal víc, než si jen dokázal představit, ale svoboda byla pro Shaylu tisíckrát cennější. Vždyť co bylo krásnějšího, než moci stát v parku a sledovat Ryana skotačícího s ostatními dětmi a jeho otce s tváří ozářenou slunečními paprsky? „Jen kdybyste Baska nechali doma.“ Posteskla si tichounce.
Ani jeden z nich Shaylinu přítomnost hned nezaregistroval. Brandon se oddával svým vzpomínkám, aniž by se obtěžoval otevřít oči a Ryan měl dost starostí s pobíháním a zlobením dalších dětí. Po celém parku se rozléhal jejich veselý smích a křik.
Nedokázala se ani pohnout. Jakoby jediným krokem zničila tu kouzelnou atmosféru panující kolem ní. Nikdy jí ještě nepřipadalo, že by slunce svítilo tak silně a listy na stromech zářily tolika odstíny. „Pozor, sněhuláčku.“ Zašeptala chlapci do ucha, když se utíkaje před jedním z dětí rozplácl u jejích nohou.
Zvedl hlavu a v ten okamžik spatřil její tvář. Rozzářil se stejně jako slunce vysoko nad nimi a posbíral se na nohy, aby ji vzápětí obejmul. „Jé, ty jsi tady!“
„Ano, už jsem tady.“ Zašeptala, zatímco ji pevně svíral kolem krku a nevědomky tahal za vlasy. Líbala ho do vlásků a tiskla ho k sobě. „Moc se mi stýskalo.“
„Já jsem to věděl! Věděl jsem, že se vrátíš.“ Ani ji nechtěl pustit, aby náhodou zase neodešla. Tolik se mu po ní stýskalo. Jako po nikom, koho poznal před ní.
Brandona vyrušil jeho hlasitý křik a otevřel oči. Protože byl ale oslněný, chvíli mu trvalo rozpoznat, koho to tam vlastně Ryan objímá. Viděl jen rozmazanou osobu v černých elegantních šatech, klouboučku a černobílém sáčku. Věděl, že to nemůže být ta, kterou by tam vidět chtěl.
„Bože, ty jsi zmrzlý.“ Zamračila se naoko, sundala si klobouk a narazila ho Ryanovi přes červené uši. Pak popadla jeho drobné prstíky a sevřela je ve svých dlaních, aby je aspoň trochu zahřála vlastním dechem. „Jsi červený jako rajče.“ Mrkla na chlapce, kterému klobouk padal do tváře.
„Není mi zima,“ odpověděl po pravdě. Tváře měl červené spíš od běhu, než že by byl zmrzlý. Ale i tak ji nechal, aby mu zahřívala ruce, a přitom se rozesmál.
Jeho otec na ně mezitím překvapeně zíral. Usnul a jen se mu to zdálo? Nebo tam opravdu s Ryanem stála ona? Možná se mu podařilo ji myšlenkami přivolat. Ať tak nebo tak, viděl ji před sebou. Vstal a s Baskem na krátkém vodítku zamířil k nim. Už z dálky se na ni pousmál, stejně šťastně jako před chvílí Ryan. Kvůli psovi se ale musel zastavit v bezpečné vzdálenosti, přestože ji toužil sevřít v objetí. „Proč jsi neřekla, že přijedeš?“ Co když to bylo jen na skok a zase se vrátí do Francie? A co když se tam vrátí navždycky? Ne, na to nechtěl ani pomyslet.
„Pak už by to nebylo překvapení.“ Usmála se a s Ryanem už zase obmotaným kolem krku se postavila. Nejraději by se rozběhla a padla Brandonovi do náručí, ale Bask ji od toho dost odrazoval.
„Říkal jsem ti, že se vrátí, měl jsem pravdu,“ chlubil se Ryan a vlepil Shayle mlaskavou pusu na tvář, načež se k ní přitulil. Brandon mu vyloženě záviděl, už po několikáté. Jeho syn, na rozdíl od něj, mohl cokoliv.
„To jsi měl, příště tě budu víc poslouchat.“ Jenže to říkal každý den, a že se ten den náhodou trefil, vlastně nic neznamenalo, pomyslel si v duchu pobaveně. „Víš co, běž se ještě s Baskem trochu proběhnout, ať se potom můžeme se Shaylou vrátit, ano?“ Doufal, že to zabere.
Otočila k chlapci tvář a čekala, zda přikývne. Chtěla se ztratit v Brandonově objetí a cítit jeho vůni. Takhle nemohla. Nemůžeš? Zkus to. Zkus. Ryan ho miluje. Bude pořád s námi. Pořád? S tou myšlenkou udělala nepatrný krůček a pak ještě jeden. Bylo to zatím nejblíž, co se k nějakému psu odhodlala jít.
Bask seděl klidně vedle Brandonovy nohy a zvědavě je pozoroval. Tentokrát se nerozštěkal a dokonce na Shaylu ani nezavrčel. „Dobře,“ přikývl Ryan a nechal se postavit na zem. Hned potom sebral svému otci z ruky vodítko a rozběhl se pryč.
„Ale nepouštěj ho,“ zavolal za ním ještě Brandon. Potom otočil tvář zpátky k Shayle. Vydržel tak stát asi dvě vteřiny, než ji přitiskl k sobě a obmotal kolem ní paže. „Vážně jsem se bál, že se už nevrátíš…“
„Já taky…“ Zašeptala s tváří zabořenou do látky jeho bundy. „Nedokázala bych to.“ Pozvedla oči a pohlédla do těch jeho. Nemohla by zůstat ve Francii s vědomím, že on na ni čeká.
On měl ke strachu mnohem víc důvodů. Mohla si to tam totiž nechat všechno rozležet v hlavě, rozhodnout se mu znovu nedůvěřovat a nedát mu šanci. Teď už byla zpátky, to znamenalo jediné. „Chyběla jsi mi…“ Zajel prsty do Shayliných vlasů a váhavě přiložil své rty na její.
Bylo to poprvé, co ji políbil jako svobodnou ženu. Teď už mohla mít výčitky jen vůči Noreen. Svět se v tu chvíli zamlžil. Připadala si jako v ráji.
Dopadlo to dobře, nebo byl rozvod na dobré cestě, vycítil to z ní. Už nebyla tolik napjatá jako dřív. Jediným polibkem mu řekla vše, nahlas zatím víc slyšet nepotřeboval. „Půjdeme na večeři, dneska, všichni tři,“ oznámil jí s úsměvem. „Nebo i s tvým otcem, pokud budeš chtít…“
Usmála se a něžně se k němu přitiskla. „Allan má dnes pracovní schůzku.“ Měla otce ráda, ale v tu chvíli je chtěla mít jen a jen pro sebe.
„Nevadí, tak s námi půjde jindy.“ Ani ho nenapadlo, že by kvůli němu večeři odložil. Od začátku ji plánoval pouze pro ně tři, jen si momentálně vzpomněl i na Shaylina otce. „Neboj, Mexiko to nebude,“ zasmál se potichu.
„A hot-dog u stánku určitě taky ne.“ Rozesmála se a nakoukla, aby zkontrolovala Ryana. Za těch pár dní si na to zvykla.
„Ne, ten taky ne. Ale budeme muset jít trochu dřív. Ryan dneska vstával hrozně brzy a od té doby se nezastavil.“ Byl si jistý, že večer padne do postele jako špalek a v další vteřině už nebude vědět o světě.
„Nemusíme nikam jít dneska. Můžeme počkat.“ Nechtěla Ryana nikam tahat, pokud byl unavený. Vždyť byl ještě dítě a oni mohli počkat.
„Ne, on půjde rád, uvidíš. Má pořád spoustu energie a pak mu z minuty na minutu dojde a spí. Jen se musí ten okamžik vycítit.“ Věděl, že Ryan s ní chce být také, vždyť o Shayle pořád mluvil. Tou večeří mu udělají radost.
„Snad to zvládneme, než mu spadne hlava do talíře nebo se nám sesune pod stůl.“ Uvolnila jednu ruku a zamávala Ryanovi. „Ne moc daleko!“ Zavolala na něj.
„Neboj, já to poznám,“ ujistil ji a raději se po Ryanovi také ohlédl. „Pojď si sednout.“ Vzal Shaylu za ruku a zamířil k lavičce. Prostředek cesty nebyl pro postávání právě tím nejlepším místem.
„Seděla jsem teď skoro šest hodin.“ Zamumlala. Víc jak dvě hodiny letu, jedna na letišti a tři u soudu. Ale i přesto se vedle něj posadila.
„Pak je dobře, že jsme sem šli pěšky. Za chvilku půjdeme domů. Nechystáš se zase hned sednout na letadlo a zmizet, že ne?“ Uvědomil si, že na tohle se ani nezeptal. Tázavě na ni pohlédl.
„Jedině, kdybys mi tam odnesl všechny ty kufry.“ Pozvedla oči a pohlédla na něj zpod dlouhých řas. Nebylo jich zase tolik. Osm let života však do pouhých dvou kufrů naskládat nedokázala. Ne potom, co je strávila s Nathanem.
„Teď jsi mě uklidnila.“ Neodolal a znovu ji objal. „Skvělé překvapení, povedlo se,“ zašeptal do jejích vlasů. To už se Ryan i se psem hnali zpátky k nim.
Nezmohla se na nic jiného, než na úsměv a opětování objetí. „Třeba mě za chvíli sami pošlete zpátky.“ V duchu se modlila, aby se to nikdy nestalo.
„Rozhodně na to nespoléhej,“ usmál se. Měl v plánu pravý opak. Jen se potřeboval zbavit Noreen, v čemž za posledních pár dní udělal jistý pokrok. Ale tohle svoje překvapení chtěl Shayle oznámit až později. „Tenhle chlupáč zůstane doma a my půjdeme dneska na večeři,“ oznámil Shayle i Ryanovi.
„Dneska? My všichni?“ Radostně povyskočil a na pár vteřin obmotal ruce kolem svého otce.
„Kromě Baska.“ Připomněla mu Shayla. Nedůvěřivě sledovala chlupáče na vodítku. Už si jej pomalu připouštěla k tělu, ale ne až tak moc. Přesto to byl pokrok.
„Ani by ho tam nepustili.“ Vědět, že se objeví, nechal by ho doma hned při odchodu do parku, ale to nemohl tušit.
„Už se těším, když půjdeš s námi,“ zvedl Ryan pohled k Shayle a chytil se jí za ruku.
„To já taky… moc a moc.“ Usmála se a líbla ho do vlásků, zatímco se jí vyšplhal do klína. „Ale už jsi prý moc unavený.“ Cvrnkla ho do nosu.
„Já?“ protáhl překvapeně a pak rázně zatřepal hlavou. „Ne, nejsem vůbec unavený.“ Dal si tu práci, aby ji dokonale přesvědčil a Brandon se na ni podíval stylem: Já jsem ti to říkal.
„Ani trošičku?“ Našpulila pobaveně pusu. „Tak to je prima. Protože mě bude dneska muset někdo odnést do postýlky.“ Mrkla na něj spiklenecky.
„Jů!“ Ryan se díval z jednoho na druhého. „Ty budeš dneska zase spinkat u nás?“ Už si plánoval, jak se ráno probudí a budou si všichni společně hrát za domem na zahradě.
„Ne, sněhuláčku.“ Zakroutila hlavou. Tenkrát byla nemocná a otec pryč, proto svolila. „Mám svoji postýlku.“ Přitiskla ho k sobě a opřela si hlavu o tu jeho.
„Já mám taky u sebe postýlku, můžeš spinkat na ní. Tati, že může?“ Dožadoval se jeho svolení.
„Může, ale taky jí musíš dát na výběr. Co kdyby tebe někdo nutil spát jinde?“ Jak to, že vždycky myslel na to samé, co on… Ryan ale na rozdíl od něj neměl takovou šanci ji přesvědčit.
„A kde bys spinkal ty, sněhuláčku?“ Naklonila hlavu, aby viděla do jeho tváře. V jeho přítomnosti si přála být matkou ještě víc než kdy dřív.
„Přece u sebe v pokojíčku,“ odpověděl bez zaváhání. „Nebo s tatínkem, tam už jsem taky spinkal. Má velikou postel, takže se na ní můžu převalovat,“ usmál se. „Baskovi se tam taky líbí, ale má to zakázané.“ Pes, který zaslechl svoje jméno, okamžitě zastříhal ušima.
Já vím, chtělo se jí říct. Já taky. „Hmm… rozmyslím si to.“ To byla jediná odpověď, kterou ho snad mohla na chvíli umlčet, než přijde na něco, čím zabaví jeho mysl na další chvíli.
„Měli bysme jít, jinak tu večeři ani nestihneme,“ pobídnul ho Brandon a pomohl mu seskočit ze Shaylina klína na zem. „Ještě taky musíme doprovodit tuhle krásnou paní,“ mrknul na Ryana a natáhl ruku k Shayle.
Otočila se za sebe, jakoby ji hledala. Pak však vložila dlaň do Brandonovy. „Myslíš tu s kruhy pod očima?“ Pousmála se a vstala.
„Žádných jsem si nevšiml.“ Byla to pravda, a to si ji prohlížel docela dlouho. Neviděl ji tolik dní, že by mu připadala nádherná i s těmi kruhy pod očima. Hlavně, že ji měl zase u sebe.
„Lhát se nemá.“ Zašeptala mu do ucha, načež se mu málem vyškrábala na krk, když se jí Bask opět otřel o nohy. Čekala ji dlouhá práce. Zvyknout si na přítomnost psa bylo horší než nacvičit taneční kroky.
„Promiň.“ Odtáhl ho pryč a řekl si, že na něho bude muset dávat větší pozor. „Nic ti neudělá, nemusíš se ho bát.“ Asi jí to moc nepomohlo, ale kdyby náhodou…
„Věřím ti, ale… potřebuju čas.“ Spoustu času. Neublížil jí. Jen si chtěl hrát. Celou dobu si to opakovala. I tehdy, když jí v Brandonově ložnici skočil do postele a přitulil se k ní. V tu chvíli málem umřela strachy, a přesto jí nic neudělal. Začínala věřit jejich slovům, ale bylo to těžké.
„Já vím.“ Dokázal ji pochopit. Jemu se mohl zdát Bask naprosto neškodný a ona z něho přesto mohla mít smrtelný strach. Ale mohl by ji snad částečně přesvědčit argument, že nebezpečného psa by Ryanovi nekoupil.
„Bask tě má rád, taky se mu stýskalo,“ přesvědčoval ji Ryan.
To mě vůbec ne. Ale tohle mu říct nemohla. Proto se na Ryana jen usmála a dál bedlivě pozorovala jeho miláčka našlapujícího kolem jejích nohou. „Něco jsem ti přivezla.“ Promluvila po chvíli tajemně. Už se těšila, až svůj dárek Ryanovi předá. Doufala, že mu udělá radost.
„Mně?!“ Překvapeně na ni upřel svá kukadla a zatvářil se skoro dojatě. „Dostanu dárek? I když nemám narozeniny?“ Musel se přesvědčit, že se nepřeslechl a opravdu to řekla.
„Ano… I když nemáš narozeniny.“ Překvapeně pohlédla na Brandona. Copak dostával dárky jen o narozeninách? To i jí Duncan kupoval malé dárečky. Nikdy nic velkého a drahého, ale pokaždé jí tím udělal radost.
„Nedostáváš přece dárky jen k narozeninám,“ podivil se i Brandon. Kolikrát mu něco hezkého koupil, když se to Ryanovi zalíbilo nebo to padlo do oka jemu.
„Od maminky ano,“ opravil se posmutněle, ale potom se zase rozzářil. „Od tatínka ne a ani od strejdy Colina, ten mi taky dovezl dárek.“
„Colin se už vrátil?“ Okamžitě zaujal její pozornost. V době, kdy se do Dublinu vrátila, byl pryč. A když odjížděla, ještě stále se nevrátil. Teď měla šanci pozdravit i jeho.
Brandon přikývl. „Před pár dny, skončila mu dovolená. Taky litoval, že jste se nepotkali. Ale jestli se dozví, že jsi zpátky, určitě to brzy napraví.“ To byla přesně jeho slova.
„Zítra se za ním zastavím. Je… pořád pracuje u McFarissona?“ Hlavou se vířily spousty myšlenek. „Tak dlouho jsem ho neviděla. A ostatní.“ Povzdechla si. Najednou na ni všechno dolehlo. Chtěla je zase vidět.
„Pořád. Akorát za ty roky trochu povýšil, však ho znáš,“ usmál se. Colin se nikdy neflákal a místo toho pracoval na své kariéře. „A ostatní… Megan s Kylem jsou zrovna ve Francii, už zase. Allan s Bridget pro změnu zamířili do Ameriky a založili restauraci, je to necelý rok. Riley s Ryanem, ti jsou pořád tady, jen si koupili společný byt a Austin…je stále Austin,“ povyprávěl jí ve zkratce.
Zaskočilo ji to, i když nemohla čekat, že budou stále stejní. „Amerika…“ Tam už nebyla snad deset let a Francie, do té se nějaký čas vracet nechtěla. Cestou jí vyprávěl, co se mezi přáteli za posledních osm let stalo. Byla toho spousta, a přesto hltala každičké Brandonovo slovo.
„Všichni se drží toho, co vždycky chtěli dělat.“ Zadíval se na Ryana kráčejícího pár kroků před nimi se psem. „S Riley jsem se nedávno potkal.“ A docela dobře si s ní promluvil, až na jeden detail. „Málem mě přizabila, že jsem jí neobstaral lístky na tvoje vystoupení.“
„Opravdu?“ Neudržela se a vyprskla smíchy. „Příště jí je pošlu.“ Musela to napravit. Jen si nebyla jistá tím příště. Odjela narychlo. Nepřemýšlela o budoucnosti, jen věděla, že ji chce strávit s Brandonem a jeho synem.
„Směješ se, ale já měl fakt namále.“ Už jen její pohled byl přímo smrtící. „Jestli budeš chtít, můžeme se zase všichni sejít dohromady.“ Když nad tím tak přemýšlel, už dlouho se společně neviděli.
„Moc ráda… Pokud nebudu mít namále.“ Smála se dál. Přišlo jí to absurdní. Vždyť ji všichni viděli tančit. Ale pokud to bylo jejich přání, sháněla by jim lístky do konce života.
„To víš, jsi teď velká hvězda…“ Dotkl se svými prsty jejích a pak ruku zase odtáhl. Zastavili se před Allanovým domem, jen Ryan utíkal dál. „Přijedeme pro tebe tak… za dvě hodiny. Stačí?“ Nikdy nebyla ten typ, který stráví hodiny před zrcadlem, ale co mohl vědět.
„Dobře.“ Přikývla. „Kam půjdeme?“ Zavolala na něj ještě, než stihli zmizet. Nevěděla, co může čekat a nerada by si oblékla něco, co by se nehodilo. Přece jen se trochu změnila. Snažila se přizpůsobovat víc než kdysi.
„Do té restaurace v centru,“ odpověděl. Nevěděl, jestli si na ni vzpomínala, ale minimálně jednou tam byla, když slavila narozeniny. Tehdy si spolu s Fitzgeraldovými přisedli k jejich stolu a ona na sobě měla šaty, které si dodnes pamatoval. Tehdy ho poprvé skutečně zaujala.
Vzpomínala si na ni. Matně, ale vzpomínala. Přikývla a zmizela v domě, aby ještě chvíli strávila s otcem.