Enny&Clio: Nikdy se nevzdávám (55. kapitola)

Zatímco spala, Chris se stačil v jejím bytě zorientovat, umýt se a převlíknout. Potom ji zkontroloval, a protože klidně spala, sbalil Taylorovy klíče, zavolal taxi a vyrazil na nákupy. Koupil si láhev vína, několik věcí na jídlo, které chtěl později uvařit, a pár sladkostí a vitamínů pro Rachel spolu s další krabicí zmrzliny. S tím vším se vrátil do bytu a zavolal Maxovi, aby mu průběžně posílal věci k případu. Rozdělal si víno, vybalil z kufru počítač, usadil se s ním v obýváku na pohovce a pracoval.
Probudila se. Venku za okny už byla tma. Pokoj osvěcovala jen pouliční světla. V bytě bylo ticho. Odešel? Šel se bavit? Má přece dovolenou, tak proč by nemohl?
Neslyšel ji, protože byl právě zabraný do práce. Mračil se na monitor počítače a prsty mu běhaly po klávesnici, jak sotva stačil zaznamenávat svoje myšlenky. Ani si neuvědomoval, jak dlouho už takhle sedí.
“Prohráváš v piškvorkách?” Promluvila ode dveří a pobaveně se usmívala. “Neříkal jsi, že máš dovolenou? Neměl bys místo toho sedět někde v baru a bavit se?” Prošla kolem něj a v kuchyni si do sklenice nalila trochu vody.
Zvedl hlavu, když zaslechl její hlas. “Ty už jsi vzhůru?” Podíval se na hodiny a podivil se, jak už je pozdě. “Mám dovolenou, ale…nechce se mi jen tak posedávat, když můžu pracovat.” Stačilo mu to těch pár dní, kdy měl od práce naprostý zákaz. Dopsal poslední větu a zaklonil se, aby se protáhl.
“To sis nemusel brát dovolenou a utrácet za letenky. Jedl jsi něco?” Zeptala se otevírajíc krabici sušenek. Ze skříně vedle gauče pak vytáhla několik čistých ručníků a rozpustila vlasy.
“Ale jo, takhle pracuji jen, když chci. Skočil jsem si na jídlo venku, ale tomu koláči jsem potom stejně neodolal. Neboj, nesnědl jsem ho celej,” dodal, protože odhadl, co si asi myslí. Vypnul počítač a dopil zbytek vína ve skleničce na stole. “Budeš jíst? Jak ti je?”
“Pokud jsi mi tu něco nechal.” Na stůl před ním odložila rozjedený balíček a s ručníky se vydala do koupelny. “Dám si sprchu.”
“Chceš společnost?” zeptal se jako obvykle s úsměvem a po několika hodinách sezení se konečně zvedl z pohovky. Musel se znovu protáhnout, aby přinutil nohy k pohybu.
“Chceš mi umýt záda?” Pobavilo ji to. Připadala si stále ještě unavená, hladová, špinavá a napuchlá. Už nebyla přitažlivá jako kdysi. Necítila se tak.
Byl překvapený, že ho rovnou neodpálkovala nějakou vtipnou poznámkou, jako obvykle. Ale nemohl říct, že by ho to nepotěšilo. “Umyju ti i cokoliv jinýho, než jen záda.” Nepřestával se usmívat.
“Tak mrkni na to nádobí, cos tam našpinil.” Mrkla na něj a raději zmizela v koupelně dřív, než si to mohla rozmyslet.
“Vypadá to, že už je v pohodě,” zamumlal si pro sebe. Bezva, to jsem si zase naběhnul. Naštěstí toho nebylo zase tolik. Doma vždycky umýval nádobí, až když nebylo zbytí, ale tady doma nebyl.
Když se vrátila, stále ještě stál nad umyvadlem a máčel si v něm ruce. “Tak za to můžeš dojíst půlku toho koláče, cos mi tam nechal.” Usmála se a dál si sušila vlasy.
“Abys na mě potom mohla žalovat ženušce svého parťáka? To tak.” Oklepal ruce a otřel je do utěrky. Teprve potom se otočil a uviděl ji. Měla na sobě jen noční košili s potiskem Snoopyho sahající do půly stehen a jinak nic. “Ehm…” Zasekl se a znovu si ji prohlížel. “Už dlouho jsi na sobě neměla nic tak sexy,” pronesl nakonec.
“Tak to budou mít kluci radost.” Usmála se a odnesla ručník do koupelny.
“Rozhodně se v tom vyznají, i když na to ještě nemají věk,” zavolal za ní a odhodil utěrku na linku. Jo, fakt mají vkus.
“Jo, jsou šikovní.” Usmála se a zavřela dveře. “Tehdy jsme si to pěkně užili. Tričko se Snoopym, bombarďáky s Mickey Mousem…” Začala vypočítávat, ale pak objevila krabičku se zbytkem koláče.
“Bombarďáky s Mickey Mousem?” Přejel jí dlaněmi přes boky. “Ty máš taky na sobě?” zeptal se s úsměvem. To už by byl docela ztracený, pomyslel si pobaveně.
“Jako v bijáku, co?” Pozvedla pobaveně obočí a lehce ho praštila přes ruce. “Jako v bijáku. Koukat, ale nesahat.”
“V bijáku můžeš taky sahat, jsou tam pro to skvělý podmínky. Všude tma…” Také se natáhl a ulomil si kousek koláče. “Vlastně myslím, že tam většina lidí chodí hlavně proto.”
“To já chodila do kina kvůli krvavým scénám.” Vyvedla ho z omylu a vyškubla Chrisovi krabici z ruky. “A kino je odtud jen tři bloky. Ještě bys to mohl stihnout.”
“Ty bys se mnou šla? Já se řadím spíš k té první skupině,” zamrkal na ni. Ve skutečnosti se mu ale nikam nechtělo.
“Že mě to nepřekvapuje.” Pousmála se a odložila prázdnou krabici. Šlo vidět, že Anettiny koláče Chrisovi skutečně chutnaly. Nechal jí sotva pár soust. “Dneska tak maximálně – koupelna, lednička, gauč a postel.” Oznámila mu a plácla sebou na gauč.
Posadil se vedle a zadíval se na ni. “A jak jsi to naplánovala pro mě? Už mám za sebou… koupelna, nákupy, lednička, práce, teď gauč. Myslíš, že se taky dopracuju k posteli nebo mi zůstane jenom gauč?”
“Netvrdil mi někdo v Londýně, že mi nechá postel a sám si nechá gauč?” Z toho, co navrhoval, byla nervózní. Tady už nešlo o nějakou nevázanou zábavu na večer. V jejím případě ne. “Nákupy?” Zarazila se po chvíli a nenápadně k němu přičichla. Nesmrděl cigaretovým kouřem, to ji uklidnilo. “Snad jsi nevykoupil všechny suvenýry jako Harry.”
“Správně, v Londýně…” zdůraznil a všiml si, jak se k němu nenápadně naklonila. “Buď v klidu, nikde za rohem jsem si tajně nezapálil. Na suvenýry mě neužije, to bys mohla vědět. Jen jsem nakoupil něco k jídlu a taky víno. Trochu jsem ti vybavil ledničku.”
“Víno?” Pousmála se a z legrace se k němu přivinula dělajíc na něj psí oči. “A co z toho vybavení tam zůstalo?” Zamrkala víčky. Měla příšerný hlad.
“Aha, najednou jsi přítulná,” zasmál se. “Vína tam ještě trochu zbylo, ale to máš zákaz. Koupil jsem ti další zmrzlinu, takže jednu můžeš klidně zlikvidovat hned a pak tam máš spoustu dalších věcí na zub. A ten zbytek…to je až na jindy, to si musíš zasloužit,” cvrnknul ji do nosu. Stejně si nedělal naděje, že to zase neskončí v záchodě. “Chceš něco?”
“Hmm… piknik?” Zaculila se. Měla chuť úplně na všechno. “A pak i tu zmrzlinu.”
“Dobře, bude piknik.” Třeba se zase jednou pořádně nají, i když jen na chvíli. “Nachystám to, ty máš teď pro změnu po těch pár dnech volno,” usmál se na ni.
“Prima.” To si nechám líbit. “Tak já se tu pěkně rozvalím a budu tě odtud komandovat. To se mi bude líbit.”
“To věřím,” řekl tiše a zamířil k ledničce. “Ale zase to nepřeháněj. Taky si můžu postavit hlavu a budeš bez pikniku,” upozornil ji. S hlavou vraženou v ledničce přemýšlel, co všechno nachystat.
“A já si říkala, že piknik v peřinách by se ti mohl líbit.” Pokrčila rameny.
“Ale o peřinách jsi předtím nemluvila.” Na okamžik se ohlédl a zase pokračoval v chystání jídla. Nic si od toho nesliboval. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš, u Rachel platilo víc než u kohokoliv jiného. V jedné ze skříněk se mu podařilo najít podnos a tak na něj všechno naskládal. Pro sebe ještě přidal skleničku vína. “Zmrzlina bude až nakonec, aby se nerozpustila,” dodal, když bylo všechno nachystané.
“Zmrzlinové pyré fakt nemusím.” Rozesmála se a zvedla se z pohovky. S rozběhem pak skončila v posteli, až pár polštářů přepadlo přes okraj na zem.
“Ty jsi nějaká podezřele čilá,” rozesmál se Chris, když ji sledoval. Odložil tác opatrně na stolek vedle postele, pak na ni vylezl a položil ho mezi ně. “Teď neposkakuj, nebo budeš mít povlečení od červenýho vína.”
“Mé krásné bílé povlečení? Ať tě to ani nenapadne.” Varovala ho propichujíc ho pohledem. Pak jí zrak spadl k tácu. Ruka vystřelila jakoby sama od sebe a v Rachel už zmizel první plátek sýra.
Pro jistotu si vzal víno do ruky, protože se chtěl dožít zítřka, a rovnou se napil. “Jen to klidně sněz všechno a na závěr tady máš vitamíny,” poklepal prstem na místo, kde leželo několik tabletek.
“To má být pomsta?” Lehla si na záda a zabořila hlavu do polštářů. Tím dala vyniknout vzdouvajícímu se bříšku. Ruka opět zašátrala k podnosu a ulovila další dobrotu.
“Jaká pomsta? Vždyť se o tebe vzorně starám,” zaculil se a lehl si na bok vedle ní. V jedné ruce držel skleničku, druhou si podepřel hlavu.
“Ty jsi hotový světec.” Cvrnkla ho do nosu a poctivě léky zapila. “Spokojený?”
“Naprosto,” přikývnul, ale pak se opravil. “Teda…v rámci možností. Jen počkej, zítra ti udělám něco lepšího,” slíbil s úsměvem.
“V rámci možností?” Otočila se na bok, hlavu podepřela stejně jako on a dál uzobávala z podnostu všechno, co jí nachystal.
“Jo, tím jsem myslel, že bych mohl být ještě spokojenější, takže nejsem naprosto spokojený,” vysvětlil, napil se a natáhl k ní ruku s kouskem pomeranče.
Naoko se zamračila. Pak nad sebou spatřila prsty třímající kousek ovoce a zakroutila hlavou. “Pomeranče ne.” Na ty neměla chuť ani v nejmenším. Na cokoliv, jen ne na ně.
“Ty se navymrčuješ,” zakroutil s úsměvem hlavou a snědl ho sám. “Tak co bys chtěla?” kývl směrem k tácu s jídlem.
“Ten meloun, víno, salát, okurky, rajčata, sýr. Všechno, jen ne ty pomeranče.” Sklopila oči. Tím se opravdu netrefil.
“Takže pomeranče jsou moje.” Vzal tedy rajče a strčil jí ho před obličej. “Jestli to spíš nebude: všechno, jen ne to, co mi dáš ty,” pousmál se.
Vyplázla na něj jazyk a nadzvedla se na loktech, aby na rajče dosáhla a dokázala mu opak. Nechtěně mu pak rty přejela po konečcích prstů.
“Dobrý?” Když se ho dotkla, připadalo mu, jakoby strčil prsty do zásuvky. Zašimralo ho na nich a po chvíli na celém těle. Raději se znovu napil vína.
“Pokud to nebylo to poslední, co dostanu.” Rozesmála se. Očima se vpíjela do Chrisových. Ani ji ten dotek nenechal chladnou.
“A co bys ještě chtěla?” zeptal se se skleničkou u rtů, aniž by uhnul pohledem. Tohle je horší, než mučení, pomyslel si. Ne, tohle je mučení a navíc dobrovolné.
Sama si to moc dobře uvědomila. Přesto však sevřela mezi prsty plátek pomeranče a natáhla ruku ke Chrisovým rtům.
Ukousl ho jen tolik, kolik mu její prsty dovolovaly. Přejel po nich zuby a zbytek pomeranče jí zůstal v ruce. Jeho chuť už skoro ani nevnímal.
Přeběhl jí mráz po zádech. “Už nebudeš?” Zeptala se rozechvělým hlasem.
Usmál se, skleničku s vínem odložil na stolek vedle postele a znovu se otočil k ní. Vzal ji za zápěstí a strčil si pomeranč do pusy i s jejími prsty. Pak ho jeden po druhém olíznul. “A ty?”
“Máme příšerný hlad.” Řekla by to, i kdyby to nebyla pravda. Měla pocit, jakoby jí shořely i ty mokré vlasy. Cítila, jak jí mravenčí i konečky prstů. Byl tak proklatě blízko. Zase si ho pouštěla k tělu.
“Vážně?” Stále svíral její ruku ve své. Vtiskl jí polibek do dlaně a posadil se. “Tak to musíte jíst.” Vstal a odešel z ložnice, aby přinesl zmrzlinu. Nevěděl, jak ona, ale on rozhodně potřeboval zchladit.
“Musíme jíst.” Zopakovala si jeho slova a začala se opět věnovat jídlu na tácu. Znejistilo ji, že odešel, ale zároveň i uklidňovalo. Kde je? Proč odešel? Odhodila plátek pomeranče, který nevědomky vzala mezi prsty.
Nalil si v kuchyni do sklenice studenou vodu a obrátil ji do sebe. Co mu to Will tenkrát říkal? Aby na ni šel pomalu? Jasně…tak ať si to kruci zkusí sám! Jak to bylo dlouho? Měsíc a půl, dva? Ne… Zakroutil hlavou. Potřebuje se jen trochu uklidnit, pak bude zase všechno v pohodě a bude se moct vrátit. Poslušně si lehne vedle ní a bude předstírat, že po ní vůbec tak šíleně netouží, jako po ní toužil ve skutečnosti. Jen minuta, nanejvýš dvě.
Další plátek pomeranče… Rachel, soustřeď se. Soustřeď se… Jak ale mohla, když jí stále padala víčka? Ruka dopadla na tác a ozvalo se tiché zacinkání nádobí. Hlava skončila v polštářích. Než se stihl vrátit, už tvrdě spala.
Podařilo se mu uklidnit, částečně. Vytáhl z ledničky zmrzlinu, pak vzal dvě lžičky a vrátil se do ložnice. Ve dveřích se zastavil, opřel a povzdechl si. Ležela na posteli a košili měla vyhrnutou tak, že jí vyčuhovaly ty její slavné bombarďáky s Mickey Mousem. Kromě toho i mírně vyboulené bříško. Na první pohled mu bylo jasné, že ten večer už si zmrzlinu nedá, a tak ji vrátil do lednice. Uklidil i zbytek jídla z ložnice a pak si opatrně lehl na postel. Přejel ji pohledem, usmál se a ukazováčkem ji zlehka pohladil po břiše. Nečekal, že by ji to mohlo probudit.
Nestalo se tak. Jen tiše zavrněla a přitáhla si k sobě polštář. Celé měsíce objímala polštáře místo skutečného pevného mužského těla. Látka však nedokázala zahřát jako rozpálená kůže toho druhého.
Natáhl se po přehozu a přikryl s ním ji i sebe. Přitiskl se k ní, jakoby jí četl myšlenky, a ještě dlouhou dobu jen tak ležel a přemýšlel. Teprve potom ho přemohla únava a také usnul.

***

Probudila se v jeho náručí. Stále ještě spal. Za okny i nadále panovala tma. Na budíku na nočním stolku však výhružně svítily číslice 6:05. Rachel se rozšířily oči. Během mžiku vyletěla z postele a přiskočila přímo ke skříni. Za okamžik už na prázdnou stranu postele létaly jednotlivá ramínka s obleky a dalšími kousky Rachelina oblečení. Jen stěží by se do mnohých z nich dokázala nacpat.
Otevřel oči, když na jeho nohy dopadla těžká látka saka. Zvedl hlavu a v tu chvíli ho jen těsně minuly letící kalhoty. Lekl se a protřel si oči, aby se ujistil, že se mu to nezdá. “Co to děláš?” zeptal se potom Rachel.
“Chystám se do práce, ale nejspíš půjdu v pyžamu.” Zoufala si. V tom jediném, co oblékla, jít nemohla. Věci z letadla a kufru musely jít nejdřív do pračky. “Kruci, kruci, kruci.” Proč ke všemu musela zaspat? “Měl jsi mě vzbudit. Neměl jsi… měla jsem se nachystat. Za chvíli je tu Logan. Logan!… Půjdu v pyžamu.” Už vyházela víc jak třičtvrtě skříně a stále nic nenacházela.
“Nemůžeš jít v pyžamu za šéfem,” zasmál se. “A já tě nemohl vzbudit, když jsem taky spal. Hele, co tyhle kalhoty?” Zvedl je do výšky a zadíval se na ně. “Kdy vůbec Torres přijede?”
Obrátila se k budíku. “Za dvacet minut.” A to ještě musela do sprchy a mohla se jen modlit, ať v koupelně nestráví víc času, než si sama přála. “Natáhni je. Myslíš, že do toho vlezu?” Zavrčela podrážděně. “Kruci, kruci…” Po dalších pěti minutách přehrabování našla pár kousků, které by se jí snad podařilo narvat i přes bříško.
“Tak počká, však ono se to nezblázní. Nehoň se tak.” Poškrábal se ve vlasech a vylezl z postele. Podíval se na sukni, kterou vybrala a pak na kalhoty, které jí nabízel on. Asi měla pravdu. “Nebude ti v tomhle zima?”
“Je to můj šéf, nemůžu přijít pozdě. Už tak jsem po něm žádala až moc.” Mluvila, aniž by si uvědomovala, že ji nejspíš neslyší. Pak za sebou zavřela dveře od koupelny. “Ten den to budu muset vydržet.” Volala na něj přes dveře. “Běž si ještě lehnout!”
“Už bych neusnul,” odpověděl a šel si udělat kávu. Přemýšlel, čím se ten den zabaví. Když se ozval zvonek, šel otevřít dveře.
Logan si ho zvědavě přeměřil. “Dobré ráno,” pozdravil ho a zadíval se mu za záda. “Přijel jsem pro Rachel.”
“Dobré… Já vím,” pokrčil rameny. Nebyl přece na hlavu, aby si nepamatoval, na čem se včera domlouvali. Zaregistroval jeho pohled a sklonil hlavu. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že má na sobě jen spodní prádlo. To ještě bylo štěstí, pomyslel si. Obyčejně nemíval v posteli ani to. “Pardon, nechtěl jsem vás pohoršit. Pojďte dál.” Nechal dveře otevřené a vrátil se do kuchyně. Logan jen zakroutil hlavou, vešel a zavřel.
“Promiň.” Vyběhla z koupelny míříc zase do ložnice. “Usnula jsem a zapomněla nařídit budík. Jenom minutu! Minutku!” Volala na něj. “Kde to je?” Přeběhla zase do chodby a začala se přehrabovat ve skříni, aby našla šálu a boty s kabelkou. Tu pak hodila na stůl v jídelně a začala do ní házet věci.
“Ještě máme čas, stihneme to. Nemusíš tady tak pobíhat,” uklidňoval ji Logan. Schválně přijel o něco dřív, aby měli časovou rezervu. Postavil se vedle jídelního stolu a odmítl Chrisovu nabídku na kávu.
Chris si pomyslel, že je důležitější, že se pořádně vyspala, než to, že přijde pozdě za šéfem, který ji tak jako tak vyhodí. Ale pomlčel. “Nějaká nečekaná změna v případu?” zeptal se ho tak, aby je Rachel neslyšela. Nemusel mu říkat, o jakém případu mluví, Logan okamžitě pochopil a zakroutil hlavou. “Bezva,” usmál se Chris.
“Nesnáším, když se někdo domlouvá za mými zády.” Zahučela na ně, ale v mžiku se zastavila, opřela o stůl a raději se posadila. “Můžeš mi dát trochu džusu a pár sušenek?”
“Konečně ses na chvíli zastavila.” Nalil džus do sklenice a postavil ho před ni spolu s talířkem plným sušenek. “Tohle nemáš zapotřebí, Rachel.” Sedl si na druhou židli a pohodlně se opřel.
Se sebezapřením vyzkoušela Anettinu radu. Sušenky a džus po ránu. Dneska ne, tasemničko. Dneska fakt ne. Nezlob mámu. Držela se za žaludek a pomalu do sebe soukala sousto za soustem. Jen žádný spěch. Jenom nespěchat. Žádné rychlé pohyby.
“Teď ji máte na starost,” řekl Chris Loganovi. “Zase ji přivezte nepoškozenou,” varoval ho s úsměvem. Ale Rachelin výraz se mu příliš nezamlouval.
“Bez obav,” odpověděl Logan kousavě, stále postávajíc kousek vedle.
“Fajn.” Opatrně se postavila a zhluboka vydechla. “Jdeme na to.” Nazula hnědé kožené lodičky s nízkým podpatkem. “Máš pro mě ještě nějakou radu?” Mrkla na Chrise. Ještěže do ní aspoň necpal další vitamíny.
Chris vstal, založil ruce na prsou a usmál se. “Jo. Potřes mu rukou a kopni ho do koulí.” Stejně to měla udělat už dávno.
Logan na něho vrhl zaskočený pohled. Tohle o jeho šéfovi ještě nikdo neřekl. Nevěděl, jestli se tomu zasmát nebo být pohoršený.
“Tak vážně, hodně štěstí,” popřál jí a přistoupil k ní, aby ji zlehka políbil na tvář. “Tím štěstím myslím, abys dokázala odejít se zdviženou hlavou,” zašeptal jí přitom do ucha. “Jako vždycky.”
“To platí pro všechny současné, budoucí i bývalé šéfy?” Pobaveně pozvedla obočí. Mezi ty bývalé patřil i on. “Britský humor. Jen vtipkuje.” Osvětlila Loganovi. “A ty žádné hovadiny.” Mrkla ještě na Chrise, pak už jen kolem krku obmotala šedou šálu a popadla kabelku ze stejného materiálu jako botky.
Zasmál se. “Před Harrym mi tohle neříkej. Jinak to přestane brát vážně.” To on byl vždycky ten, kdo ho usměrňoval slovy: žádné hovadiny. A Rachel z toho zase udělala komedii.
“Budete si dávat ještě kafe? Mám jet metrem?” Popoháněla Logana, i když to nebylo zapotřebí.
“Metrem? Když už jsem sem vážil cestu?” Logan se rozloučil s Chrisem kývnutím hlavy a zamířil ke dveřím na chodbu.
“Na, dej si sušenku, dneska budu protivná.” Natáhla před Logana ruku s otevřeným balíčkem, když už byli pomalu v polovině schodiště.
“Nechci, už jsem si dal doma. Myslel jsem, že jsi se dobře vyspala a budeš mít dobrou náladu.” Podržel jí otevřené vchodové dveře. “Buď protivná, ale tu jeho radu si prosím k srdci neber.”
“Ne, o to nejde. Spala jsem dobře, jen… jsem z té schůzky nervózní. Příšerně nervózní. Navíc jsem zaspala a tasemnička nemá rychlé pohyby po ránu zrovna v oblibě.” Nasedla do auta. “Je tu pěkná zima. V Londýně snad bylo tepleji než tady.”
“Taky ses neoblékla zrovna nejtepleji,” pokáral ji mírně, ale potom se usmál. “Vypadáš docela spokojeně,” řekl, zatímco zapínal topení.
“Tohle je taky to jediné, co jsem narvala na sebe.” Raději odložila sušenky do přihrádky před sebou.
“Ještě sis nenakoupila nic nového?” Ani se nedivil, že nic z toho, co nosila normálně, už neobleče. Ale to nebylo to, co by ho rozrušovalo. “Neříkala jsi, že s tebou přijede i Chris…”
“Zatím nebylo potřeba. Doma jsem to nějak zvládala.” Odpověděla na první otázku. Před druhou na okamžik pohlédla z okna. “Netušila jsem to. Řekl mi to chvíli před odletem.”
“Takže to byl jeho nápad?” To chápal ještě míň. Když se viděli naposledy, nepřišlo mu, že by se Chrisovi v Americe zrovna dvakrát zamlouvalo. Nečekal, že se ještě někdy bude chtít vrátit. “Jak to teď mezi sebou vlastně máte? Doufám, že se k tobě nechová nijak špatně.” Ale to by ho nejspíš nebrala s sebou. Přemýšlej, Logane…
“Tak jako vždycky… komplikovaně. Ale mezi mnou a Chrisem to nikdy nebude jiné.” S tím se smířila. Navíc by se svět opravdu musel zbláznit, kdyby jejich vztah byl jako vztahy ostatních smrtelníků. “Spíš… mi někdy pěkně leze na nervy tím, jak se stará.” Prohodila s úsměvem.
Žádná změna, pořád komplikované… Snad jen ta jedna maličkost. “Promiň, zrovna tohle mu vyčítat nemůžu.” Povzbudivě se pousmál. “Jen nechci, abys byla nešťastná, to je všechno.”
“Ani jeden z nás nikdy nebyl na nějaké dlouhodobé vztahy, svatbu, rodinu nebo tak něco. Fazoli jsme neplánovali, ale… smířil se s tím a někdy… občas mám pocit, jakoby se i… těšil.” Přejela rukou přes bříško. I ona se s tím smířila a své dítě by nedala za nic na světě. Věděla, že se za něj bude celý život prát a hlídat ho jako lvice.
Smířil se s tím, občas se i těší… Ale dítě přece není jen na občasné potěšení. Potřebuje rodiče pořád. “Myslíš, že se to nikdy nezmění? Nebo spíš, že se on nikdy nezmění?” Nemusel se ptát na to, jaký názor na rodinu má ona. To na ní poznal sám.
“O Harryho se vždycky staral.” Ne, v tomhle Chrisovi věřila. Věděla, že by se o dítě postaral, kdyby se s ní cokoliv stalo, i to, že bude součástí jeho života. “Tohle by neudělal. On ne.”
“Dobře, tak v tomhle směru můžu být v klidu. Ale já spíš myslel změnu v oblasti dlouhodobých vztahů, svatby, rodiny…” Třeba to bylo možné. Jemu také Anette obrátila život vzhůru nohama a málem ze dne na den změnila všechno, čemu do té doby věřil a co plánoval.
“Myslím, že manželství nás dvou už jsi jednou zažil a Chris se nijak nebránil ho ukončit. Už jednou se oženil, protože musel. Já od něho nic takového nečekám a ani nechci.” Odmlčela se, ale potřeba bránit ho v ní stále rostla. “Vždycky měl spousty žen. Vztahy mu nevydržely víc jak pár týdnů. Jen s Lisou, Harryho matkou, to bylo trochu delší. Snažil se kvůli Harrymu. Nechci, aby mě za pár let nenáviděl stejně jako ji a fazole tím trpěla jako Harry.”
Měla pravdu, nebránil se. V podstatě mu tehdy odsouhlasil všechno, co navrhl. Ale stejně na tom Loganovi pořád něco nehrálo. Když byl Chris ve Washingtonu sám, hledal ji a Anette byla přesvědčená o tom, že ji má rád. Na druhou stranu musel věřit Rachel, to ona ho znala celé roky a zažila si s ním svoje. “Je to komplikované…” zakončil tedy debatu na tohle téma. “Co řekneš šéfovi? Chceš dát výpověď?”
“Nevím. Ještě nevím. Těhotná, bez práce, bez partnera, bez peněz na nájem a účty… Mám skvělé vyhlídky.” Rozesmála se.
“Takhle se ti to zdá jen teď. Zlepší se to, uvidíš. Práci ještě pořád máš, partnera bys sehnala jako nic, kdybys chtěla,” usmál se. Kolik chlapů se za ní otáčelo, kdykoliv spolu někde byli…
“Chtěla bych mu dát šanci.” Promluvila po chvíli mlčení tiše. “Chtěla bych mu dát šanci, ale jak mám vědět, že tohle všechno nedělá kvůli dítěti? Vždycky měl kolem sebe spoustu ženských a najednou by měl být bez nich a žít jen s jednou? Snesla bych snad všechno, jen ne nevěru.” Tím už si jednou prošla. Znovu už nechtěla.
“Moc rád bych ti poradil, ale…nevím, jak tohle poznat. Můžu ti říct jedině to, jak se choval, když byl tady. Myslím, že to žádnou neměl, přestože mohl.” Protože byl nucen zastavit na červenou, otočil se na ni. “Myslíš, že by s tebou byl jen kvůli tomu dítěti a přitom…”
“Ne schválně. Já nejsem jeho typ. Má rád hubené vysoké blondýnky s iq makarónu. Zároveň mám ale občas pocit, jakoby nechtěl jenom fazoli, ale… Máš zelenou.” V pravou chvíli.
“Ale?” vybídnul ji k pokračování, když opět šlápnul na plyn. “Třeba je to tak, že právě ty vysoké blondýnky s iq makarónu jsou jeho typ, protože ho nikdy nenapadne mít s nimi něco víc než nezávazný románek. Jednoduše nechce nic riskovat. A ty jsi úplně jiná…” Jak k tomu došlo, že se ho tak zastával, když ho vlastně nikdy neměl rád?
Ale i mě? “Žárlím na každou blonďatou fuchtli, která se kolem něj mihne a on se za ní otočí.” A i kdyby se neotočil, stejně bych žárlila. “Najednou prostě chci věřit všemu, co se mi snaží navykládat a občas si maluju obrázek šťastné rodinky. A přitom na to oba nejsme stavění. Navíc oba žijeme na jiném kontinentu.”
“Co se ti snaží navykládat? Ty chceš zůstat v Americe napořád?” Tak nějak už se začínal smiřovat s tím, že bude v Anglii, když tam má rodinu a koneckonců je tam i Chris.
Celé jí to začínalo připadat směšné. Ale vždycky se svěřovala svým parťákům. Předtím to byl Ben, teď jeho místo nahradil Logan. Nikdy nemívala přítelkyně. Výjimkou byla až Anette. “Že to všechno není jen kvůli fazoli.” Odpověděla prostě.
“Aha, a…jaký by měl důvod to říkat, kdyby to nebyla pravda? Čistě teoreticky,” pokrčil rameny. Ani jeden na to nebyli stavění, to už ho také mockrát napadlo. Ale něco z Chrisova chování si nedokázal vysvětlit. Například to, proč byl teď ve Washingtonu.
“Čistě teoreticky toho nechme. Spíš mi řekni, jakou má Coleman náladu.” Ošila se. Svými otázkami ji vedl na ten nejtenčí led, na kterém mohla stát.
Rozhodl se jí vyhovět a dál o tom nemluvit. “Když jsem ho viděl hned po návratu, moc dobrou ji neměl, jako obvykle. Ale dneska jsem s ním ještě nemluvil, takže nevím.” Ale který šéf by mohl mít radost z toho, že s největší pravděpodobností ztrácí jednu z nejlepších agentek?
“Bude mluvit se mnou, to bych se raději klidila někam do terénu nebo se zabarikádovala v kanceláři.” Poradila parťákovi a znovu si začala procházet jednotlivá pro a proti.
“Nebo by nemuselo být špatný poslouchat za dveřmi,” usmál se. Někdy nebylo ani potřeba stát přímo za dveřmi. Colemanův křik se rozléhal z kanceláře až daleko na chodbu. “To zvládneš, vždycky jsi ho zvládla.”
“Jasně, podám mu ruku a kopnu ho do koulí.” Když se Logan zatvářil stejně zděšeně jako prve, začala se Rachel uvolněně smát.
“Zrovna takhle jsem to nemyslel… Spíš bych využil tvoje řečnické schopnosti,” upřesnil to. “A taky to, že k tobě má větší respekt než ke všem ostatním.”
“Kouzlo osobnosti.” To ji pobavilo snad ještě víc. Zbytek cesty lapala po dechu, jak se smála. Nakonec přijmout Loganovu nabídku na odvoz nebylo tak špatné.
“Potom se musíš jít se všemi pozdravit,” řekl, když vystoupili z auta. “Budou hrozně naštvaní, že jsi zpátky, hlavně někteří,” zasmál se. “Třeba Caren už si s takovou nadějí dělala zálusk na tvoje místo.”
“Stačí slovo a nebudu vám stát ve štěstí.” Mrkla na něj potlačujíc další výbuch smíchu. Caren a její místo… to tak!
“Mně ve štěstí stálo spíš to, když jsi byla pryč. Nebyl tu nikdo, kdo by ji popichoval a tak byla ještě namyšlenější než dřív. Ona si asi vážně myslela, že tě dokáže nahradit.” Ona a nikdo další v celé budově FBI by to nedokázal. Ještě se ohlédl, aby našel Colemanovo auto. Nebylo pochyb, že je v práci.
“Vzhůru do pekel!” Zavelela a přitom teatrálně mávla rukou. “A ty máš pro mě nějakou radu?” Otočila se k Loganovi a vstoupila do budovy.
“Moji radu nepotřebuješ… Snad jenom jednu: drž se,” pousmál se. Chyběla tam a to musel poznat i Coleman. Ale Logan vůbec netušil, co má v plánu Rachel.
“Tak už padej, určitě máš práce až nad hlavu.” Popostrčila ho opačným směrem. Sama se pak chodbou vydala ke Colemanově kanceláři. “Erin?” Oslovila sekretářku pečlivě střežící vchod.
“Agentka Harrisová… Vítám vás zpátky. Můžete jít rovnou dál, pan Coleman na vás už čeká.” Vlastně měla nakázáno nepouštět dovnitř nikoho jiného, než ji.
“Díky.” Kývla a rázně klepla na dveře. Vteřinu vyčkala na šéfovo vyzvání a vstoupila dál. Při pohledu, který na ni vrhnul, by však nejraději vycouvala. Zároveň ji však popichoval a nutil ji se Colemanovi postavit.
Vstal z křesla a pokynul jí k židli. “Zdravím vás, agentko Harrisová. Posaďte se.” Přejel ji zkoumavým pohledem. “Konečně jsme se zase potkali.” A konečně si snad všechno vyjasníme, domyslel si v duchu.
Raději přešla i to, jak ji sjížděl očima od hlavy až k patě. Nedělalo jí to dobře, ale v jeho případě to musela překousnout. Posadila se do jednoho z měkkých polstrovaných kožených křesel a vyčkávala.
Také se posadil, předloktí opřel o stůl a propletl prsty. “Byla jste pryč o něco dýl, než bylo původně v plánu.” Ale to bylo částečně i kvůli němu. Měla díky tomu víc času na přemýšlení, což bylo možná dobře. “Doufám, že jste si za tu dobu stačila všechno promyslet, jak jste chtěla.”
Podej mu ruku a kopni ho do koulí… Přestaň. Teď vážně. Co mu chceš říct? Nebyla jsem tu věky a nemám tušení, co říct? Jak ses rozhodla? Přijel s tebou. Chce, aby ses vrátila s ním? Vždyť nic takového neřekl. Neřekl ani slovo. Ani když ho ráno žádala o radu. Dal jí jen tuhle absurdnost. “Částečně.”
“Částečně?” zopakoval po ní překvapeně. Takovou dobu neměla na práci nic jiného, než se rozhodovat a nakonec odpoví, že jen částečně?! Měla tím na mysli, že se zase nic nevyřeší? “Jak to mám chápat?”
“Že můj osobní život, který sem z větší části vůbec nepatří, se komplikuje čím dál tím víc a ten pracovní je ve vašich rukou.”
“Dobře, tak si promluvíme o tom pracovním.” Pokýval hlavou a klepnul prsty o desku stolu. “Jste těhotná. Vidím, že to pořád ještě platí. Nechci vás ztratit, ale je pravdou, že v tomhle stavu vás nemůžu pustit do terénu. A pořád ještě neznám váš názor na to, jestli tady chcete zůstat.”
Nic ti neřekl. Nic nečeká. Přijel sem jen na dovolenou. Nedělám to jen kvůli… Ne! “Zůstat s dítětem bez práce není zrovna moudré řešení.”
Copak to dítě nemá otce? Na poslední chvíli se ovládl a nevyslovil to nahlas. “To rozhodně ne… Ale jste si jistá, že v téhle situaci budete na svoji práci stačit?” Nemohl ji propustit, i kdyby chtěl. Jedinou možností bylo, že odejde sama.
“Oba víme, že jediným omezením je práce v terénu. Té se teď účastnit nemohu.” I když bych chtěla. “Ostatní své povinnosti však mohu i nadále vykonávat. Papírování, výslechy, práce v laboratoři, konzultace, vyšetřování…” Zvládnu to a ty to víš.
“Výslechy byste asi měla později trochu omezit… Potřebuji od vás slyšet ještě jednu věc. Je to vaše konečné rozhodnutí?” zeptal se jí s důrazem na poslední dvě slova. “Pokud chcete zůstat, musíte se hned zapojit do vyšetřování a já bych si nepřál, abyste hned zítra klepala na moje dveře s tím, že jste si to rozmyslela a odcházíte.”
Konečné rozhodnutí? Konečné? Už ho nevrátíš. Ty své sliby plníš. Jaká je tvá povinnost? Rachel, jsi zrádcem vlasti! FBI! Amerika? Budu s tebou na každém kroku. Chci to dítě. Chci tebe i to dítě. Nejen kvůli fazoli. Budu žárlit na každou blonďatou fuchtli. Žádná jiná není. Chci tě doma, holčičko. Bude se mi stýskat, Murphy, ale ať se rozhodneš, jak chceš, vždycky tu budu pro tebe. Vždycky jsem na tebe byl hrdý. Čas jakoby se zastavil. “Odcházím.”
“Cože?” Měl dojem, že se přeslechl. Ještě před chvílí mluvila o tom, že je nerozumné zůstat bez práce, že všechno bude zvládat jako doposud a najednou odchází. “Zdá se mi, jako byste v tom neměla tak úplně jasno…”
“Nemám a nikdy nebudu. O téhle práci jsem vždycky snila a miluju ji. A jednou tohohle rozhodnutí budu možná hořce litovat a možná to bude už jakmile za sebou zavřu dveře, ale… Vrátím se do Anglie.” I Rachel samotná byla zaskočená svým rozhodnutím. Nebyla si jím jistá, a přesto věděla, že říct něco jiného, lhala by sama sobě.
“No…” Opřel se a ruce spojil v klíně. “Alespoň jste to řekla teď a ne za dva dny. Ale pokud v tom nemáte jasno…dávám vám ještě čas.” Tohle by u nikoho jiného neudělal, ale když se rozhodla odejít, neměl co ztratit. A pořád bylo lepší dát jí možnost k návratu, třebaže jí nevyužije, než ji rovnou zavrhnout. “Beru to, jakože jste se rozhodla odejít, ale kdybyste v nejbližších dnech přece jen ještě změnila názor a chtěla se vrátit, s konečnou platností, můžeme si o tom promluvit. Jinak doufám, že svého návratu do Anglie litovat nebudete.”
Neloučila se. Věřila, že to není naposledy, co se vidí. Ne snad kvůli tomu, že by změnila názor, ale díky vnuknutí, které jí spadlo do klína jakoby z čistého nebe. Práci potřebovala. Bez té být nemohla, i když za svou kariéru u FBI stačila našetřit poměrně slušnou sumu, se kterou by s dítětem nějaký čas vydrželi. Teď však Rachel nalezla řešení a doufala, že jí v něm Coleman bude ochoten vyjít vstříc.
Logan se nedokázal soustředit na práci a tak na ni šel čekat na chodbu. Když vylezla, nepřipadalo mu, že by se tvářila zrovna nadšeně, ale nechtěl dělat ukvapené závěry. “Tak co?” zeptal se jí opatrně.
“Myslím, že jsem tě naučila všechno, tak si prosím tě za parťačku neber žádnou blonďatou fuchtli a hlavně ne Caren.” Požádala ho posmutněle. Nejtěžší bude rozloučit se s ním, Anette a klukama.
“O čem to mluvíš? Nechceš tím snad říct, že…” Novou parťačku? Před Rachel si nedokázal představit, že by nějakou mohl mít a teď si zase nedokázal představit, že by pracoval bez Rachel. “Přece tě nemohl vyhodit!”
“Nevyhodil.” Zakroutila hlavou. “Dokonce mi dal možnost se ještě rozmyslet.” Byl příjemnější, než si vůbec myslela. “Co tady vůbec děláš, Spineli? Copak tu od chvíle, co jsem odjela, už není co dělat?” Pozvedla hraně obočí.
“Čekám na tebe. Víš, že zvědavost je moje druhé jméno. Když tě nevyhodil, tak…co se teda stalo? Co si máš rozmýšlet?” V tu chvíli jí vůbec nerozuměl. Copak tu poznámku předtím myslela jen z legrace?
“Asi jsem udělala šílenou blbost a do konce života toho budu litovat, ale… řekla jsem mu, že končím.” Sundala šál a přehodila ho přes kabelku, ze které vytáhla láhev balené vody. “Vypadáš, jako by ses měl každou chvíli složit. Nechceš vodu?”
Čemu se divil? Vždyť to přece celou dobu podvědomě čekal. Že odejde a vrátí se do Anglie. Tam byla celá její rodina, všechno, na čem jí záleželo. Co měla tady? Jen otravného parťáka a jeho školku. “Ne, já…jsem v pohodě.” Jen se najednou nemohl smířit s tím, že tam nebude. “Musím to vstřebat.”
“To jsme dva. Dala bych si panáka.” Povzdechla si. “A to v pohodě je moje parketa.” Dloubla ho do ramene. “Tak na čem děláš?”
“Teď ani nevím, abych pravdu řekl.” Jak mohla být tak klidná? “To jsi se tak rozhodla z ničeho nic? V autě jsi přece nic takového nenaznačovala…” Neměl by se na to ptát. Měl by jí dát pokoj a nechat ji, aby se s tím sama vyrovnala.
Jo, seděla jsem tam naproti němu. Sledovala jeho tvář a měla pocit, jakoby se zastavil čas. Hlavou mi proletělo asi milion vzpomínek najednou. “Chci, aby mé dítě vyrůstalo tam, kde já. Asi jsem sobec, možná i srab. Netuším, jak to zvládnu.” Ale tam se cítím silnější. Tam jsem doma. “Musela jsem se zbláznit.”
“Nejsi blázen, tohle dokážu pochopit, je to přirozené. I když…si nedokážu představit, že přijdu ráno do práce a ty tu nebudeš. Vůbec.” Pousmál se. “Vidíš, teď zase mluvím jako sobec já.”
“Nechám ti tu fotku, ať se na mě každé ráno můžeš mračit a telefon na mě máš. A možná spolu budeme ve spojení častěji než… Zatím si to nech pro sebe.”
“Fotka tě přece nemůže nahradit,” usmál se smutně. “Nechám si to pro sebe, ale nečekej, že se tady něco utají dlouho. Takže s náma v Americe nadobro končíš?”
“Mám plán, ale ty určitě jednou sedneš do letadla a přijedeš se za námi podívat, ne?” Usmála se na něj povzbudivě, i když jí příliš do smíchu nebylo.
“Spolehni se. Celou tu svoji bandu naložím na palubu a za pár hodin nás máš zase na krku,” slíbil jí. Ale už to nebude stejné. Doteď se mohl celou dobu utěšovat tím, že se vrátí. Najednou mu zůstaly jen oči pro pláč. “Mám tě odvézt domů?”
“Ne, pojedu… metrem.” Cvrnka ho do nosu. “Ty máš práci a já si potřebuju promyslet svůj ďábelský plán.”
“Metrem tě pustit nemůžu. Uděláme to takhle… Postarám se ti o taxi a pojedeš s ním. Nebudu o tebe muset mít strach a zároveň tě nebudu cestou otravovat.” Podíval se na ni, jestli na jeho návrh přistoupí.
“Tak zaprvé – ty mě neotravuješ. A za druhé – jsem už velká holka a jízdu metrem zvládnu. Je to jen pár stanic. A navíc, teď s fazolí musíme šetřit a milodary nepřijímáme. A teď už mazej do práce, parťáku.” Stoupla na špičky a líbla ho na tvář. “A netvař se, jakoby byl konec světa. Ještě se uvidíme.”
“Nebudeš se tlačit v metru mezi těmi davy, to ti prostě nedovolím.” Vytáhl z kapsy mobil a zavolal taxi. “Teď tě doprovodím ven a budeš dělat, že nevidíš, jak to platím. A když jo, pak to ber jako dárek od přítele,” usmál se.
“Od příšerně paličatého přítele.” Zakroutila s úsměvem hlavou. “Tak už pojď, ať tě nezdržuju od práce.”