Do Chrisova bytu dorazila zmrzlá a unavená. Zavřela za sebou dveře a musela se pousmát. Výbuch atomovky byl, proti řádění majitele těch několika metrů čtverečních, ničím. Rozhodla se tam uklidit, stejně jako se v nemocnici rozhodla poslat Chrisovi příjemnější sestru. Úklid však musel chvíli počkat. S tím zamířila k ložnici a posadila se na postel. Usnula dřív, než vůbec stačila zvednout nohy a položit je na madraci. Jen ráno měla pocit, jakoby jí je někdo zvednul, opatrně ji uložil a pak ještě přikryl dekou. To však bylo nemožné. Musel to být jen sen. Proto se jen zavrtěla a spala dál.
Ale nebyl to jen sen. Tentokrát to byl Chris, kdo měl náskok a dokázal se dostat z nemocnice dřív, než se Rachel vzbudila a navštívila ho. Když viděl, že ještě nevstává, nechal ji spát a odešel z ložnice, aby měla klid. Také chtěl uklidit. Ale to, že měl k dispozici jen jednu ruku, mu dost znesnadňovalo situaci.
Probudil ji zvuk telefonu. Nahmatala jej na nočním stolku a hovor přijala, aniž by tušila, kdo je na druhé straně. “Hmm…” Zamumlala tiše. “Ano, zvláštní agentka Rachel Harrisová.” Představila se, načež následoval téměř desetiminutový rozhovor. S nechutí odhodila telefon na přikrývku a opět zavřela oči. Po dalších dvou minutách se telefon rozezněl znovu. “Ano…” Promluvila rozespale. Tentokrát to byl Will. “Ano, je v pořádku. Všichni jsme v pořádku… Ne, já jen… ještě jsem spala… Netuším, dneska tam půjdu… Musela jsem tu zůstat… Ne, Wille, jenom… měla jsem strach. Netušila jsem, co s ním je. Ne, nemusíš… pojedu vlakem nebo si seženu odvoz. Ne, Wille, nejezdi. Máš práci… Stalo se to jen jednou, jenom jednou, Wille. Nesložím se cestou.” Pousmála se. “Už padej, jinak umře nedočkavostí… Já tebe taky, bráško.” Rozloučila se, znovu odhodila telefon a zavřela oči.
“Mohla bys bez toho telefonu vůbec existovat?” ozval se Chris ode dveří a usmál se, ačkoliv ho její hovor s Willem zneklidnil.
Prudce se otočila a zvedla na loktech. Nemohla uvěřit tomu, že tam skutečně je. “Chrisi?” Vydechla zaskočeně. “Co tady…? Co tu ksakru děláš? Měl jsi přece…” Pořád se o něj strachovala, i když to nebylo nic vážného.
“Pokud se nepletu, tak tady ještě pořád bydlím.” Posadil se na postel. “Nemohl jsem tam zůstat, když jsem věděl, že ty jsi tady. Stejně mi nic není.” Až na tu zatracenou ruku, která ho bolela jako čert.
“Jsi příšerný pacient.” Posunula se víc ke středu postele a sebrala telefon, aby ho Chrisovi položila do ruky. “Dej ho co nejdál.” Zaprosila a protřela rozespalou, stále ještě unavenou tvář.
“Dobře, vyhodím ho z okna,” přikývl a vstal. Ani sám nevěděl, proč to vážně neudělal, ale jen ho položil v kuchyni na linku. Potom se vrátil do ložnice a lehl si na druhou půlku postele. “O čem jsi to mluvila s Willem?”
“S Willem?” Otočila se ke Chrisovi a opatrně se k němu stulila. “Včera nebyl doma. Ptal se, jestli ještě vůbec dýcháš.” Přejela mu prstem po nose.
“Musel být hrozně zklamanej… Ale já měl na mysli to, jak jsi říkala, že se to stalo jenom jednou. To jsi myslela co?” Opřel se tváří o její hlavu a užíval si pocitu, že ji má zase u sebe.
“Nic… vůbec nic.” Odtáhla se kousek. “Od kdy posloucháš cizí rozhovory?” Obořila se na něj, ne však nijak ostře.
“Já to slyšel, ne poslouchal, to je rozdíl. Jen to nezamlouvej… Co se stalo?” zeptal se znovu, o něco naléhavěji a důrazněji. Když zapírala, nemohlo jít o žádnou maličkost.
“Příště budu šeptat.” Zabručela rozladěně. “Vůbec jsi tu neměl být…” Povzdechla si, když z ní stále nespouštěl pohled. Byl stejný paličák jako Rachel. “Fajn, jednou se mi zamotala hlava.”
“Takhle zní tvoje verze. Já si pod tím musím představit něco mnohem horšího, protože určitě neříkáš pravdu. Jak se ti zamotala hlava? A kdy někdy?” vyptával se dál. Musel položit nespočet otázek, aby se vůbec něco dozvěděl.
“Zamotala hlava, co víc chceš vědět… A bylo to dávno.” Odbyla ho. Neměla ráda, když ji takhle zpovídal. “Prostě mi naše první rande vzalo dech.” Pokrčila rameny.
“To říkáš schválně, abych se už nevyptával.” Nejdřív ty sny o Romanovi, teď ještě tohle. Jako by nestačilo, že jí bylo pořád špatně. “Už aby se to narodilo… Ale když se ti po tom rande zamotala hlava, asi už bych tě neměl na žádný zvát. V zájmu tvého zdraví. To je dost blbý…”
“Netvař se, že ti to trhá žíly.” Dloubla ho do břicha. “Zase ses cpal tyčinkama z automatu?” Pozvedla obočí ve snaze změnit téma.
Rande rozhodně nebylo to, co mu trhalo žíly. Vážně si přál, aby ten porod měla za sebou a nic jí nehrozilo. “Možná jsem jich pár snědl, ale jen proto, že jsem měl hlad. Jsi unavená?”
“Tak to abychom objednali něco dobrého…” Přejížděla mu prsty po hrudi. “Jenom trošku,… trošičku. Ale dneska nebudeme nic dělat. Dneska se budeš jenom léčit, ať jsi na to příští rande fit.” Mrkla na něj a pak se rozesmála.
“Vždycky jsem fit na rande s tebou,” políbil ji na čelo a chtěl vstát, ale protože se o něho opírala, zůstal tak, jak byl. “Jídlo tam přece je. Ale to není od Wonga, že…” pousmál se. “Nebudeme nic dělat, jsem pro. Jen ti chci něco dát, koupil jsem ti dárek.”
“Myslím, že to přežiju… Budeš mi dál tvrdit, že to, co je v lednici, je tvoje vlastní práce?” Pořád tomu nemohla uvěřit. Že by se za ty tři roky tak moc změnil, už jen to byla absurdní představa. “Tys mi koupil dárek? Dárek na… třetím rande? Není to porušení etikety?”
“Jo, je to moje vlastní práce, konečně bys mi mohla věřit. Já se etiketou nikdy moc nezabýval, takže nevím. A jestli to je porušení etikety, pak tě můžu ujistit, že je mi to úplně ukradený,” zasmál se. “Prostě jsem ti koupil dárek. Jestli mě necháš vstát, možná ti ho i ukážu.”
“Tak to nevím.” Zakroutila s úsměvem hlavou. Ještě skoro minutu zůstala ležet na místě a napínala ho. Nakonec se ale odsunula a uvolnila tak jeho tělo, aby mohl slézt z postele.
Přešel ke skříni a vytáhl z ní krabici, na kterou ji předtím upozorňoval, že se do ní nemá dívat. Poznal, že to neudělala. Ať už z jakéhokoliv důvodu, to bylo vedlejší. Položil ji před ni na postel a s úsměvem jí pokynul, aby ji otevřela. “Možná mi to hodíš na hlavu, ale snaha byla.”
Zhluboka vydechla a krátce na Chrise pohlédla. “Tak jo, jdeme na to.” Pokrčila rameny a zvedla víko krabice. “Tys mi koupil… stan.” Nevěřícně si prohlížela šaty.
“Ne…” Chris zakroutil hlavou. “Ničemu se nedivím.” Stan! No…musel uznat, že to tak trochu vypadalo. Pozoroval ji, jak šaty zvědavě zkoumá. “Co tam hledáš?” zeptal se jí nevěřícně.
“Ruský cirkus, někde tu jistě musel zůstat.” Rozesmála se, když chytil lem šatů z druhé strany, zatímco ona si ji hodila na hlavu a koukali na sebe skrz díru pro hlavu.
“Jsi blázen,” rozesmál se. “Určitě ti budou akorát,” popíchnul ji schválně. Teď to vypadalo, že by se do nich možná vlezla dvakrát. “Nelíbí se ti?” Na tuhle odpověď byl vážně zvědavý.
“Já nikdy netvrdila, že jsem normální.” Vyplázla na něj jazyk a ještě jednou před sebe natáhla ruce s šaty. “Děsí mě ta velikost, ale líbí se mi… Jsou…” Natáhla k němu ruku, aby ho přiměla sklonit se.
“Jsou co?” zeptal se jí s úsměvem. Pro jistotu měl v záloze ještě jeden dárek. Kdyby s tímhle neměl úspěch, s tím druhým musel mít zaručeně.
“Krásné.” Zašeptala, když mu obmotala ruce kolem krku. “Taky pro tebe něco mám.” Usmála se svůdně, ale stále mezi nimi udržovala mezeru.
“Fakt? Tak to jsem vážně nečekal… Mám radost, že se ti líbí.” Objal ji zdravou rukou, ale jinak se ani nehnul. “Sem s tím,” pobídnul ji.
“My jsme dvojka… Já se nehnu kvůli tomuhle a ty se sotva hneš s tou svou prackou.” Našpulila pusu a zrušila tu nepatrnou mezeru mezi nimi. “Jako karamelová tyčinka to sice není…” Dívala se na něj skrze řasy.
“Karamelová tyčinka se může jít zahrabat,” řekl tiše a zabořil dlaň do jejích vlasů. Její rty chutnaly tisíckrát líp. Ale měla pravdu. Byli šílenci, blázni a ještě navíc dvojka k pohledání.
“Wow…” Zaklonila hlavu a začala se uvolněně smát. “Jsi šílený blázen. Tak… co potřebuješ, čumáčku?” Pozvedla obočí a zapřela se dlaněmi o madraci. U něj nemohlo nic překonat karamelovou tyčinku.
“Hm…o tom bych se teď radši nezmiňoval,” pousmál se. “S tím děkováním šetři, ještě tam máš něco,” upřel na ni nevinný pohled.
“A kdy?” Pousmála se a chvíli nato zívla. “Kdy by ses zmínil a co tam mám… Další stan?” Rozesmála se pobaveně a opět se položila na postel. “Jak to, že jsi po ránu tak hrozně aktivní.”
“Nebuď zvědavá.” Líbnul ji na nos a začal se znovu zvedat z postele. “Stan už ne, spíš naopak.” Vytáhl ze skříně malou igelitovou tašku, lehl si zpátky a zamával jí s ní před obličejem.
“Spíš naopak?” Zauvažovala. “Sexy pyžámko, ať ti pořád neberu tvoje košile? Svůdné prádlo? Ne, to na mamuty nevedou… Co je to?” Ptala se, když k ní natáhla ruce. “No tak, víš jak nesnáším napínání.”
“Tu noční košili se Snoopym bych stejně nepřekonal. Ale do budoucna se nad tím zamyslím. Ty moje košile už asi taky neoblečeš,” usmál se, když mu tašku vytrhla z ruky. “Budeš to napínání muset vydržet, nic ti nepovím.”
“Nemluv mi o ní… do té se nenarvu už pár týdnů. Sakra, vždyť mi ještě před nedávnem byla velká.” Povzdechla si. Nakonec se tašky zmocnila a netrpělivě z ní začala vytahovat další kousek látky. “Co to…? Chrisi…” Vyrazil jí dech. Ještě pro dítě nepořídila jedinou věc a teď v rukou držela světlounce žluté dupačky. “Bože, jsou tak… tak maličké.”
Musel se zasmát. “Reagoval jsem úplně stejně. Ale ta ženská v obchodě mě ujišťovala, že je to normální. Jestli nebude, najdu si ji.” Tohle mělo větší úspěch, než ty šaty, což očekával. Nic mu nemohlo udělat větší radost, než když byla šťastná.
“Tohle je… bože, vždyť ještě vůbec nic nemáme.” Otočila k němu hlavu. “Měla bych chodit do nějakého pitomého kurzu, nakupovat tyhle mrňavé věci, nábytek a… Je to šílený. Za chvíli už tady budou a…” Ještě nebyli připravení.
“Tak začneme nakupovat,” řekl prostě, jakoby v tom nebyl žádný problém. “Neboj se, všechno stihneme. Základ máme,” usmál se a vytáhl z tašky i druhé, naprosto stejné dupačky. “Co jsi myslela tím kurzem?”
“Upištěné budoucí matky, hrůzou vytřeštěné budoucí otce a krotitelku líté zvěře s píšťalkou mezi zubama, k tomu umělé pany a situace, o kterých by sis rozhodně nechtěl nechat zdát ani v nejhorší noční můře.” Osvětlila mu celou situaci s kurzem pro budoucí matky, případně rodiče, podle toho, zda žena nějakého partnera vůbec měla.
“To zní hrůzostrašně,” vykulil oči. “Musí se to?” Třeba existovala reálná možnost se tomu vyhnout. Dokázal si představit, kolik se tam najde aktivních rodičů, kteří se hned s každým pouštějí do řeči a pak se nedají odehnat.
“Otcové se docela dobře vyvlíkají. Zvlášť ti, co šéfují u policie. U těch se něco takového jako topení panenek ve vaničce nečeká.” Mumlala s pohledem upřeným k dupačkám ve svých rukou.
“Ještě navíc ti, co už jedno dítě mají, takže i zkušenosti,” zvedl významně ukazovák. “Neblázni, Rachel. Je to dávno, co si nehraješ s panenkama. Zvládneš to i bez toho.” Podložil si rukou hlavu a pozoroval ji.
“U Benovy dcery jsi tyhle zkušenosti značně zatloukal.” U slova zkušenosti přidala značně ironický podtón. “Já si s panenkama nikdy nehrála. No… jen jsem jim trhala hlavičky.”
“Musel jsem to zapřít, abych se vyhnul tomu, čemu jsem se nakonec stejně nevyhnul. Ovšem jestli jsi trhala panenkám hlavičky…asi bys tam měla jít,” uznal nakonec. Vzal dupačky a rozprostřel jí je po břiše.
“Co to zase děláš, ty blázne?” Rozesmála se, jakmile to udělal. Zase se jí dotýkal a Rachel při tom tála.
“Jenom zkouším, jestli máme správnou velikost,” přidal se k jejímu smíchu. “Máš co dohánět…” Vyhledal její dlaň a propletl s ní prsty.
“Spíš začít držet hladovku.” Přejela rukou po dupačkách na svém bříšku. Trochu sebou cukla. “Ou.” Skousla ret a přivřela oči.
“Ani nápad. Ze všeho nejdřív nakoupíme kýble zmrzliny.” Přesunul dlaň na její bříško, když viděl, jak se zatvářila. “Myslím, že se jim dárek od táty líbí,” pousmál se spokojeně.
“Fajn, tak příště dárečky, do kterých se nepohrnou jak vzteklí.” Požádala ho. “Ale za chvíli budou mít útrum. Nebudou mít dost místa nebo exploduju jako nafukovací balón a budeš muset znovu malovat.”
“Maluju rád. Ale představa, že exploduješ, se mi nezamlouvá.” Vrátil dupačky do tašky a přejížděl jí dlaní po bříšku, jako už tolikrát. Občas to zabíralo. “Víš, v čem bys byla maximálně sexy?” pousmál se.
“V něčem, kde by mi byla vidět tak akorát hlava?” Blbost, vždyť už se jí třepily i konečky vlasů. Potřebovala k holiči a pod očima měla určitě kruhy a tváře pomačkané od polštáře.
“Skoro,” zazubil se. “Chtěl jsem říct v tom stanu, co jsem ti koupil,” odpověděl si sám a pak na ni zamrkal. “Nechceš si je zkusit?”
“Jedině, když pak budeš strašně lhát, chválit a říkat, jak hrozně jsem sexy.” Rozesmála se a pomalu se vyškrábala z postele. Pak i se šaty zmizela v koupelně, aby ze sebe udělala člověka.
“Na mě se můžeš spolehnout,” zavolal za ní. Jakmile slyšel bouchnout dveře, vyhrabal se z postele a potichu přešel do kuchyně, aby si vzal prášek, který mu doktor přibalil na cestu. Než se Rachel stihla vrátit, už zase ležel na posteli.
“Tak do toho.” Promluvila ode dveří. Šla tiše, takže ji ani nezaregistroval přicházet.
Otočil se a sjel ji pohledem od hlavy až k patě. Byly trochu větší, ještě do nich přece jenom musela nějaké to kilo přibrat, ale jinak neměly chybu. Už vůbec ne tělo, které se pod nimi skrývalo. “Nádhera…” řekl s úsměvem. “Jsi tak hrozně sexy, že nebýt té ruky, nic by mi nezabránilo dostát své pověsti zvrhlíka.”
“Hm… tak to je škoda.” Pokrčila rameny a svůdně pohodila hlavou, až se jí vlasy, do té doby sepnuté v nedbalém drdolu, svezly po ramenou.
“To mi povídej,” vzdychl a natáhl k ní ruku. “Vážně ti sluší. Vybral jsem dokonalé dárky pro všechny tři. Pojď za mnou.” Pocit, že ji může mít u sebe, ho naplňoval štěstím a jediný pohled na ni mu rozbušil srdce.
Poslechla ho bez jakýchkoliv řečí. Posadila se na kraj postela a po chvíli už opět ležela stulená u Chrisova boku. “Děkuju.” Přitiskla se blíž a něžně ho políbila.
“Nemusíš mi děkovat,” odpověděl a rty se stále dotýkal těch jejích. “Stačí, že vidím, že z nich máš radost.” Proto jí to všechno přece koupil, aby ji potěšil. Jen škoda, že se jim ten společný víkend tak zkomplikoval.
***
Na město padla tma. Rachel stála u pootevřených dveří na balkón a dívala se na zářící Londýn. Tak jej milovala ze všeho nejvíc. Vlasy měla sepnuté do copu, na sobě jednu z Chrisových košilí, zatímco on ležel rozvalený na gauči. Záclony kolem jejího těla létaly v náporu větru. Chystala se zavřít dveře, ale ten pocit, že už další den zase bude muset odjet, jí bránil v pohybu.
Chris měl hlavu položenou na opěrce pohovky a sledoval ji. Čas strávený s ní, vždycky utíkal tak rychle. Nejraději by ji požádal, aby zůstala napořád. Ale po tom, co ji zase budil ze spaní Vincenzův přízrak a navíc se jí “jednou zamotala hlava”, ji nemohl nechat samotnou. V Manchesteru měla kolem sebe spoustu lidí, on musel být v práci. Mohl jen doufat, že nepřijde žádný náročný případ. Jenže on určitě přijde, jako vždycky, když to nejméně potřeboval.
Ten den byla přetažená. Nespala příliš klidně a vědomí, že zase opustí Londýn a Chrise Rachel tížilo minutu po minutě více. Přála si zůstat, ale Chris se za těch pár dní o ničem takovém nezmínil. Třeba si to rozmyslel. Všechno si to rozmyslel. Zavřela dveře, přesto však zůstávala dál stát na stejném místě.
Chris vstal a šel za ní, protože ona se k tomu neměla. Poznal, že není ve své kůži a tak ji zezadu objal a přitiskl se k ní. “Co tě trápí?” Přes její rameno se podíval z okna.
“Ty…” Otočila se k němu čelem a pohlédla Chrisovi do očí. “Nesnáším způsob, jak mluvíš a nenávidím ty tvoje nagelované vlasy. Nesnáším, když řídíš, zatímco já sedím vedle tebe a nemůžu se ani natáhnout k rádiu. Nenávidím, když na mě zíráš z toho gauče. Nesnáším ty tvoje blbý košile, do kterých se ani nevlezu. I to, že mě tak znáš. Nenávidím tě tak, až je mi zle! Nesnáším, že máš poslední dobou pravdu víc než já a nesnáším, když lžeš. Nesnáším, když mě rozesměješ a ještě víc, když mě rozpláčeš. Nenávidím tě za to, že jsi u mě a že jsi mi nezavolal. Nejvíc tě nenávidím, že tě vůbec… vůbec a ani trošku neumím nenávidět. Nedokážu to!”
Čím déle mluvila, tím víc se mu uvnitř všechno svíralo. Tak ona mě nesnáší, říkal si v duchu a nechápal, co potom znamenaly všechny ty měsíce předtím. Ale pak vyslovila tu poslední větu…a všechno bylo naopak. Možná si přála ho nenávidět, protože by to pak bylo jednodušší, ale co znamenalo, že to nedokáže? Že ho miluje, stejně jako on ji? To neřekla… Mlčky se na ni díval a nevěděl, co odpovědět. Měl na jazyku jen jednu, jedinou věc, ale pořád ještě cítil, že tohle není ta správná chvíle. Pořád si nebyl úplně jistý. A tak se prostě jen usmál a láskyplně ji políbil. Nemohl to vyslovit nahlas, ale alespoň v tom polibku se jí snažil říct, co cítí on.
“To jak mě líbáš před spaním… To jak mě objímáš…” Ucítil, jak se celá chvěje – strachem, touhou i vyčerpáním.
Opřel čelo o její. “To taky nesnášíš?” zeptal se potichu s pousmáním. “Promiň, nechtěl jsem způsobit, abys mě tolik nesnášela. Teď si s tím musíme nějak poradit.” Přitiskl ji k sobě a opřel si tvář o její hrdlo. “Řekni, že mě potřebuješ. Alespoň jednou.”
Popotáhla. “Potřebuju tě. Dotýkej se mě. Jsi vlastně jediný, kdo může.” Už pro ni neexistovali jiní muži. Byl jen on. Jen Chris a nikdo další.
Zadíval se jí do očí, ale už se neusmíval. Tak dlouho si přál, aby to řekla. Že ho potřebuje, že je pro ni ten jediný, stejně jako ona pro něj. “Rachel…” zašeptal do ticha. Chtěl si tím dodat odvahu, přesto jí nenašel tolik, aby to dokončil. Proč bylo tak těžké to vyslovit, když to cítil každou buňkou svého těla? Díval se na ni a mlčel. Potom se zlehka otřel svými rty o její a prsty jí přejel po nahých zádech pod košilí.
S dalším polibkem se její tělo uvolňovalo a vláčnělo. Odevzdávala se mu jako nikdy předtím. Uklidňoval ji a vzrušoval současně. Jakoby na světě nebylo nic důležitějšího než právě tato chvíle… I její prsty sklouzly pod látku halící Chrisovu kůži. Odhalovala jeho pevné, svalnaté tělo.
Jakmile se ho dotkla, skoro zoufale vydechl a vzal ji do náručí. Ignoroval bolest, která se v tu chvíli rozlila po jeho pravé paži. Znovu políbil Rachel a docela na ni zapomněl. Dal by jí všechno na světě. Nebylo krásnějšího okamžiku, než když se chvěla v jeho náruči. Položil ji pomalu na postel a silně stiskl víčka k sobě, než začal klouzat rty po jejích ramenou, ze kterých se jí svezla napůl rozepnutá košile.
Pokud jí něčím mohl udělat odjezd snesitelnějším a přitom zároveň i bolestnějším, bylo to právě toto. Měla pocit, jakoby se jí mělo rozskočit srdce. “Šmudlo, chovej se slušně,” tiše vzdychla, “ať tě nemusím praštit něčím po hlavě.” Zoufalý pokus, jak ještě ovládat svou vlastní mysl, než ji pohltí on. Praštila by ho, jen kdyby přestal.
“Budeš muset…” Chovat se slušně? Dávno zapomněl, co ten výraz znamená. Ona si možná s bříškem připadala jako mamut, ale jemu přišla ještě přitažlivější. Asi byl vážně nepředstavitelný zvrhlík. Ale ona zase tolik nádherná. V jeho košili nebo bez ní…
Už dlouho si nepřipadala tak neskutečně šťastná a přitom tak neuvěřitelně vyčerpaná. Tiskla se k jeho žhnoucímu tělu a pokoušela se opět popadnout dech. Už to nebyl ten Chris jako kdysi, ani ona nebyla stejná. Cítila to, ale ničeho nelitovala.
Líbal ji a hladil po celém těle, jakoby na tom závisel jeho život. Rachel byla vším, co potřeboval a o čem snil, to si uvědomil už dávno. Teď se mu ten sen plnil kousek po kousku, přesto stále cítil, jak je křehký. Na okamžik přestal a s pochybami v očích se na ni zadíval. “Může se to vůbec? Nemůžeme jim nějak ublížit?” V tomhle se nevyznal a nechtěl nic riskovat. Až takový zvrhlík zase nebyl.
Odpovědí mu byl jen úsměv a něžný polibek, když si ho opět přitáhla k sobě. Už nikdy se nechtěla vyprostit z jeho náruče. Už nikdy…
Když potom usnula, Chris byl ještě dlouho vzhůru a vnímal teplo jejího těla. Objímal ji a držel u sebe v naději, že ji tak uchrání před všemi nočními můrami. Přitom přemýšlel o zítřku. Jak rozhodnout to dilema mezi strachem o ni a bezmocnou touhou mít ji pořád poblíž.
***
Tu noc nekřičela. Spala klidně. Občas se jí na tváři mihl úsměv a krátce na to se ke Chrisovi ještě více přivinula. S ním byla přece v bezpečí. Bylo nad ránem, kdy pomalu začala vnímat svět kolem sebe. Byl vedle ní. Objímaly ji jeho silné paže. Pohladila ho po vlasech a tichounce zašeptala ta dvě slůvka: “Miluju tě.” Pak opět zavřela oči.
Chris k tomu neměl daleko, ale nespal. Za celou noc se mu skoro nepodařilo usnout a i když to vyslovila sotva slyšitelně, jeho uším to neuniklo. Nechtěl si namlouvat, že Rachel jenom blouzní nebo se to naopak jemu jenom zdá. Řekla to, bylo to skutečné. A bylo to to nejkrásnější, co mu mohla říct. Přitiskl se k ní ještě těsněji a zabořil tvář do jejích vlasů. “Miluju tě,” zašeptal snad ještě tišeji, než předtím ona. “Zůstaň…”
Ztuhla. Snad i srdce jí v ten okamžik přestalo tlouct. Strnule ležela jako kamenná socha. Nespal… on nespal! Řekl to… Ví to a řekl to! Bože můj! Čas jakoby se zastavil. Netušila, co má udělat. Na tohle nebyla připravená.
“Zůstaň, spím líp, když jsi tady,” zopakoval a cítil, jak ho přemáhá únava. Už se nemusel trápit tolika otázkami. “Zůstaň napořád,” stihl říct, než usnul a přestal vnímat všechno kolem.
Od té chvíle nemohla usnout. Dál nehybně ležela vedle jeho spícího těla. Jen to vědomí, že pravidelně oddechuje a nevnímá svět kolem sebe, Rachel uklidňovalo. Děsila se ale toho, až se probudí. Měla jsi mlčet. Měla jsi mlčet.
Spal tvrdě několik hodin a probudil se teprve po poledni. Poznal, že pořád leží vedle něho a to ho přimělo k úsměvu. Cítil dotek jejího těla i její vůni, která byla celá ta léta stejná, ale natolik si ji zamiloval teprve nedávno. “Ty jsi neodjela,” zamumlal rozespale.
“Nechtěla jsem tě budit.” Odpověděla. Jak by se mohla pohnout, když ji celou tu dobu pevně držel? Oba ale věděli, že ten den stejně odjede.
“Mě by nevzbudilo ani stádo slonů.” Mírně se protáhl a pak položil ruku na její bříško. “Nemáš hlad?” zeptal se, jakoby v tu chvíli nebylo nic důležitějšího než jídlo. Ale nechtěl se bavit o jejím odjezdu. Pořád si přál, aby zůstala.
“Jen trochu.” Přiznala. “Koupím si něco na nádraží.” Zauvažovala po chvíli. Čím víc to budou oddalovat, tím horší to bude. Milovala noci, kdy se loučili, a nenáviděla chvíle, kdy opravdu někdo z nich musel odejít.
“Ne…zůstaň ještě.” Kdyby jen jediný den. Ale ne, co si namlouval, jeden den by ho nevytrhl. Chtěl, aby u něj byla pořád. Ne někde v Manchesteru, kde o ní nevěděl, pokud jí právě nezavolal.
“Víš, že to nejde.” Už tak tam zůstala místo jednoho dne skoro celý týden. “Vždyť tady vůbec nic nemám a do práce ti tam zůstaly poslední dvě košile.” Usmála se schovívavě a přejela mu prsty po tváři. “A ne, že se necháš zase postřelit, abych přijela. Tohle už nikdy nezkoušej.”
“Musím nakoupit víc košilí.” Přejel prsty po lemu té, kterou měla na sobě a letmo ji políbil. “Tak něco přivezeme, abys tady měla věci. Jedny šaty už tady jsou. A když nebude práce, budu hledat bydlení.” Tu situaci se svým bytem domyslí později. “Nech to na mě. Ty se postaráš o ty svoje hrozné kurzy a podobné záležitosti.”
“Ne, ne, ne, ne, ne. Na to zapomeň. Bydlení hledáme spolu.” Ujistila ho s jemným dloubnutím do hrudi. “Tak už mě pusť, za dvě hodiny mi jede vlak.” Byl nejvyšší čas, aby se už konečně vyškrábala z postele.
“Nevěříš mi nebo co?” Naoko se zamračil a zlehka stiskl mezi zuby špičku jejího nosu. “Nechce se mi tě pouštět… Musíš jet vlakem? Proč tě někdo neodveze?” Bylo to daleko a mohlo se cokoliv stát.
“Ne, ale pokud s váma třema mám zůstat dalších několik let pod jednou střechou, chci vědět, že budu mít kde prásknout dveřmi a trucovat. Musím. Nemůžu pořád zneužívat Willa.” A tátovi říkat nebudu. To od ní nemohl čekat.
“Dobře. Musíme najít dům s…nijak velkým obývacím pokojem, kuchyní, koupelnou s pořádnou vanou, velkou ložnicí a velkou pohodlnou postelí…s dětským pokojem a dvěma trucovnama. Nezapomněl jsem na nic?” Obrátil oči a zapřemýšlel. “Ještě jeden pokoj zašitý někde v ústraní, kde bude spát tvůj otec, pokud přijede na návštěvu.”
“Co třeba menší obývací pokoj, kuchyňka… tedy, pokud se nechystáš vyvařovat. Koupelna s pořádnou vanou?” Pozvedla obočí. “Jednou ložnicí? Co třeba… jedna pracovna a trucovna v jednom pro mě a z tvé trucovny tvou ložnici? Jedna pro mě, jedna pro tebe…” Usmívala se šibalsky, zatímco se koulela ke kraji postele.
Chris se zamračil. “Na co potřebuješ pracovnu? A co konkrétně chceš říct tím spojením ‘moje ložnice’? Že ty v ní jako spát nebudeš?” To se mu ani trochu nezamlouvalo. “Co se týče toho vaření…někdo to dělat musí. Myslím, že ty to nebudeš.”
“Třeba… na práci?” Mrkla na něj. Té se nehodlala vzdát. “A ty ložnice… nezabiju vlastního otce. Už tak bude stačit, že mu oznámím, že spolu budeme žít. Když mě dneska nedostaneš k telefonu, tak jsem dva metry pod zemí.”
Zasmál se, ale spíš překvapeně, než radostně. “To nemyslíš vážně. Já přece nebudu mít ve vlastním domě, ve kterým bydlím se svojí ženou, rozdělený ložnice! Jenom proto, aby si tvůj otec náhodou něco neřekl.” Zamával jí vztyčeným ukazovákem před obličejem. “Nepřichází v úvahu.”
“Se svojí ženou?” Pozvedla obočí a začala se smát. “Dej si kafe, čumáčku. Meleš blbosti.” Cvrnkla ho do nosu, ale pak se zarazila. Ne, to je blbost. “Jdu do sprchy.”
To říct nechtěl. “Neslovíčkař. Tady jde o princip a já tohle rozhodně nedovolím.” Posadil se, aby taky mohl vstát z postele a zaculil se na Rachel jako obyčejně. “Chceš společnost?”
“Neblázni, nestihnu pak vlak.” Usmála se, ale pak se ve dveřích přece jen otočila. “Ale záda bys mi umýt mohl.” Pokrčila rameny.
Usmál se a už byl na nohou. “Nepojedeš vlakem,” řekl potom, už bez úsměvu. Když ji nikdo nemohl odvézt, zůstane to na něm. Ale samotnou ji jet nenechá, i kdyby ji měl dotáhnout do auta nedobrovolně. Na což možná nakonec dojde.
“Autobusem nepojedu.” Zamručela otráveně. Raději cestovala vlakem, autobusy neměla příliš v lásce. Chrisův nápad jí nedošel.
“No to už vůbec ne,” pohlédl na ni, jako na blázna. Vzal ji kolem pasu a vedl směrem ke koupelně.
“Pojedu domů, Chrisi.” Pohlédla na něj s pevným výrazem v očích. Už by se nenechala přemluvit. Už se zdržela déle, než měla původně v úmyslu. Navíc měla svou práci, kterou nemoha odbývat.
“To už jsi říkala, nemusíš to pořád připomínat. Asi už se těšíš, až se mě zbavíš.” Zastavil se ve dveřích, otočil ji k sobě a políbil. “Potěšilo by mě, kdyby ses teď už tolik netěšila,” pousmál se. “Jet do Manchesteru přece neznamená jet vlakem nebo autobusem.”
“Bydlení s rodiči byl prostě vždycky můj velký sen.” Prohodila ironicky a protočila očima. “Čumáčku, nadskoč nebo si běž dát tajně kafe… Tak a co to znamená?” Pousmála se, když ji objal.
“Taky ti to moc nemyslí, asi ses ještě úplně neprobrala z toho…jak to říct…to je jedno, víš, o čem mluvím,” usoudil. Tohle loučení bylo výjimečné, to si musela uvědomovat stejně jako on. “Napadá tě ještě jiný způsob, jak se dostat do Manchesteru, když pomineme chůzi pěšky, jízdu na kole nebo teleportaci?” Nedokázal si představit, že se večer zase vrátí do prázdného bytu. Už v tu chvíli mu bylo smutno.
“Letadlo a cokoliv, co se vznáší škrtni rovnou… Fajn,” zaculila se svým pohledem “skvělý nápad, tohle se určitě povede, ukradnu ti tu tvou pojízdnou cigaretu a možná nebudu zastavovat na každém třetím kilometru, jak mi bude zle.”
Ještě pořád nemohl slyšet o cigaretách, aniž by na ně nedostal nepředstavitelnou chuť. Obával se, že se toho nezbaví nikdy. “Nemůžu ti dát auto, budu ho potřebovat a řídit tě taky nenechám. Jsi prostě úplně vedle, Rachel, nech to být a zalez do té sprchy,” zasmál se.
“Oh, ne… neblbni. Musíš do práce.” Protestovala, načež ji následně umlčel dalším polibkem. “Nikdy nehraješ fér.”
“Když tě svádím je to vždycky fér.” S úsměvem jí začal rozepínat knoflíky své vlastní košile, kterou měla na sobě. “Jdu do práce až zítra. Max je zpátky a dneska to ještě zvládne.”
“Takže… ujedeš sotva mě vyhodíš před domem nebo zůstaneš přes noc a dáš v šanc holý život?” Přistoupila na jeho návrh.
“Skutečně lákavá nabídka… Chceš to risknout? Možná bych tvého otce dostal na lopatky i s tou rukou. Kde bys mě uložila?” To mělo taky vliv na rozhodování, pomyslel si s úsměvem.
“Nepodceňuj ho… to se mnohým nevyplatilo.” Varovala ho. “Na gauči?” Pokrčila rameny. “I když… táta rychle usne. Ale možná by se v tomhle případě překonal a moje postel je úzká.”
“Mnohým kterým? Těm, co teď hnijou v base? To se mně stát namůže,” kasal se. “Už se těším, až se budu v noci plížit po chodbě,” políbil ji na špičku nosu a šel pustit vodu. “Můžeme cestou koupit prášky na spaní a nenápadně mu je přimíchat do pití.”
“A já myslela, že chlapi nenávidí spíš své tchýně… I na tebe by si něco našel, věř mi, znám ho.” Shodila ze sebe košili a vlezla do sprchy.
“My dva přece nejsme normální, jak už sis určitě stihla všimnout.” Chris také vyklouzl z toho mála oblečení, které měl na sobě, a přidal se k ní, přestože se do sprchy společně vešli jen stěží.
“Hodně, hodně velkou vanu.” Povzdechla si. Opřela hlavu o Chrisovo rameno a nechala na sebe stékat teplou vodu. Přitom slastně přivírala oči a tiše předla.
“Budeme počítat i s tím, že bys znovu čekala dvojčata,” přikývnul. Natáhl se po houbě, přidal na ni trochu mýdla a pak s ní začal Rachel umývat záda.
“Cože?!?” Vytřeštila zděšeně oči. “Jaká dvojčata? Jaké znovu?!?” To nemohl myslet vážně. Jednou a dost. Jednou stačilo…
“Tak ne přímo dvojčata,” pousmál se, i když ve skutečnosti momentálně taky nic takového neplánoval. Ale vždycky bylo dobré prověřit si půdu.
“Už máš tři, to ti musí stačit. Nebo si hledej jinou ženušku.” Ale to ti neradím. Zkus to a zlomím ti vaz.
“Sakra, to abych už začal. Přece jenom nejsem nejmladší,” prohodil ze srandy. Tři děti…to byl rozhodně nadprůměrný výkon. Navíc všechny v podstatě neplánované. Ale to neznamenalo, že by z nich měl o to menší radost nebo je měl míň rád.
“Fajn. Tak tohle máš na cestu.” Rozlobeně našpulila rty a loktem ho praštila do hrudi.
“Auu…” Protřel si dlaní zasažené místo, ale přitom se usmíval. “Něco se ti nelíbí? Sama jsi to přece navrhla,” zlobil ji dál a přitiskl ji k sobě, třebaže to právě bylo nadmíru nebezpečné.
“A od kdy ty mě posloucháš?” Zavrčela rozčíleně, zatímco se pokoušela dostat z jeho objetí. “A chtěl jsi mi umýt záda.”
“Od té doby, co se takhle rozčiluješ. Říkal jsem ti, co to se mnou dělá,” zašeptal jí do ucha a pak ji na stejné místo políbil. Už se dál nemusel radovat z toho, jak ji štve pomyšlení, že by byl s někým jiným. Znovu se pustil do umývání jejích zad, jak si přála, ale nepouštěl ji z náručí.
“Už nikdy mě nenech brát prášky proti bolesti.” Zamumlala. Těhotenství pro Rachel začínalo být zlým snem. Hlavně ve chvíli, kdy ji takhle ukrutně bolela záda.
“Nenechám. Záda máš umytý, tak je na čase zase vyzkoušet moje masérské umění.” Zjistil, že obejít ji nebude v tom malém prostoru nijak jednoduché a proto ji radši otočil zády k němu. Nejdřív jí přitiskl rty mezi lopatky a pak se pustil do masáže. Pokud se tomu tak dalo říkat…
“Až se rozhodneš zdrhnout s nějakou upištěnou blonckou, ty ruce mi tu nech.” Šeptala mezi tichými vzdechy.
Jen se usmál a nic neřekl. Blondýnky pro něj byly dávno minulostí. Zajímala ho pouze ona, nikdo jiný. I když se snažil sáhnout na ta správná místa, nevěřil by, že jí to opravdu může pomoct. Tím větší z toho měl radost.
“Ale nejdřív tě jimi umlátím.” Ujistila ho s rozhodností v hlase. “Ne, ještě ne, nepřestávej. Ještě chviličku.” Horká voda a Chrisovy ruce dělaly Rachel dobře.
“Já ne, ale ty přestaň vyhrožovat,” usmál se. “Už je to lepší?” zeptal se, ale nepřestával.
Zamručela na souhlas. Všechno pěkné ale muselo jednou taky skončit. I oni vyšli ze sprchy. Jak na ni ve chvílích, kdy ji vezl do Manchesteru, vzpomínala. Toužila se tam vrátit a ze všeho nejvíc se vyhnout zkoumavým pohledům a otázkám rodičů. Byli to snad jediní lidé, před nimiž měla Rachel takový respekt.
a vrátím se až v úterý, tak abys nečekala. Příjemnou zábavu.
